Kilián Ignác Dientzenhofer

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jeden z největších tvůrců českého stavebního baroka. Z díla: chrám sv. Mikuláše na Malé Straně a kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, Michnův letohrádek, později nazývaný „Vila Amerika“, „Invalidovna“, dům „Portheimka“, kostel Panny Marie Sedmibolestné, kostel sv. Karla Boromejského“ (dnes chrám sv. Cyrila a Metoděje), kostel sv. Bartoloměje na Starém Městě, kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech a jinde po Čechách.
Jan Vilímek - Kilian Ignác Dinzenhofer.jpg
Narození a úmrtí
  • 1. 9. 1689 (Praha)
  • 18. 12. 1751 (Praha)
Památníky
  • Hellichova 455/5; PD, společná s otcem a J. Eiseltem, 1962
  • Pohřben v kostele sv. Maří Magdaleny, v roce 1784 převezen na Malostranský hřbitov
Odkazy

Polír Kryštof Dientzenhofer úzkostlivě dbal o vzdělání svých dětí, neboť na vlastní kůži poznal, že k přirozenému talentu citu pro tvar a materiál je potřeba mít i širší poučení. Jednou mu ožralý kolega vynadal do fušerů, Kryštof jej zažaloval a dostalo se mu omluvy. Jeho třetí syn Ignác byl nejnadanější a velmi šikovný v kamenickém řemesle. Kryštof rozpoznal talent, šikovné dláto a představivost. Rodu „fušerů“ vzešla hvězda a Ignáce, který otci odmala pomáhal, studoval na jezuitské gymnáziu na Malé Straně, potom filosofii a matematiku na pražské univerzitě. Celý čas studia otesával s otcem kámen při stavbě benediktinské Baziliky svaté Markéty na Břevnově.

Z živelné touhy po novém se Ignác vydal do Vídně. Patrně se podíval i do Itálie, protože přijel uchvácen přísně matematickým mozkem architekta Guarino Guariniho, který dokázal vytvořit složitý systému chrámové klenby. A pak se vydal do Paříže za bratry Mansartovými, ale jak se říká, všude dobře, doma nejlíp. Vrátil se, protože české barokní tvarosloví mu bylo základem, jež měl v krvi.

Pracoval s otcem na zakázkách až do jeho smrti v roce 1722. Leccos praktického od něj pochytil, ale nemálo otci také předal, což odborníci umí na stavbách leckdy rozpoznat. Postavili si prostý dům vedle malostranského kostela sv. Máří Magdaleny, který stavěl otec, a do něhož si Ignác přivedl první ženu Cecilií Popelovou, s níž měl tři děti. V třiadvaceti zaujal svým osobitým stylem hraběte Michnu z Vacínova natolik, že od něj obdržel zakázku na stavbu letohrádku, v němž je dnes Muzeum A. Dvořáka (Vila Amerika).

Gotickou Malou Stranu, jak ji zachovaly obrazy malířů Sadelera a Hollara, dávno pohltila reprezentační nádhera paláců zbohatlé pobělohorské šlechty a církve. Od roku 1626, kdy na Malé Straně muselo uhnout 26 gotických domů Valdštejnskému paláci, přišla po sto letech řada na Ignácův talent. Brzy po otcově smrti si zbudoval při smíchovské silnici, dnes vedle kostela sv. Václava (1864) překrásné rodinné sídlo dnes zvané Portheimka, jež kdysi stálo v zeleni zahrady jezuitů, jimž postavil z druhé strany u řeky půvabný altánek, který v roce 1931 padl za oběť necitlivým investorům. Ignácův dům se dodneška pyšní nádhernými stropními bakchanáliemi v 1. patře, jež mu vyčaroval geniální přítel a kmotr dětí malíř V. V. Reiner.

Jednou se prý Ignác vyjádřil, že neví, kolik projektů za život připravil, nejen v Praze, ale po celé zemi. Na Malostranském náměstí pokračoval po otci kupolí, kněžištěm a věží chrámu sv. Mikuláše, který je přitisknut k Orsiho „Jezuitskému profesnímu domu“, jemuž musel uhnout gotický kostel sv. Mikuláše i kostel sv. Václava se hřbitovem. Malostranský chrám sv. Mikuláše Ignác budoval v letech 1737-53 a dobudoval jej jeho geniální zeť Anselmo Lurago. V letech 1732-36, čili ještě předtím, postavil Ignác kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Na Luraga, který byl architektem pozdní fáze baroka, čekala po tchánovi dostavba protějšího paláce Kinských.

Do dlouhé řady pražských Ignácových projektů patří kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce, hlavní průčelí Lorety, kterým dotvořil otcovo dílo, kostel Panny Marie u alžbětinek, palác Sylva-Taroucca a Císařský špitál sv. Antonína a sv. Alžběty na Hradčanech. Konventní budovu benediktinů v Břevnově po otci dokončil až v roce svého úmrtí.

Mezi jeho stavby po Čechách patří klášter voršilek v Kutné Hoře, kostel v Nepomuku, fara ve Zlonicích (vedl se spor, jde-li o dílo Kaňky nebo I. Dientzenhofera), aj.

Tím největším projektem pro něj byla karlínská „Invalidovna“, čili útulek vojenských veteránů. Vyprojektoval doslova obrovský palác, s kostelem, školou a hřbitovem. Před areálem stojí socha vojáka, diplomata a mecenáše stavby Strozziho. Projekt se však nedal realizovat, protože došly peníze, jež pocházely především z úroků odkázané Strozziho částky.

Dnešní Invalidovna je pouhopouhým torzem patrně největšího Ignácova projektu, v němž se mělo bydlet a žít. Kromě hlavní hodně zmenšené budovy postavil na Invalidovně školu pro děti českých vojenských invalidů a upravil vojenský hřbitov (byl zrušen). Součástí projektu měl být, jak bylo řečeno, velký kostel, ale ten se musel zmenšit v kapli. Později mechanik Josef Brožek sestrojil na budovu Invalidovny hodiny a sochař Seidan vytvořil plastiky dvou generálů - Gallase a Bianchiho.

V roce 1741 do Prahy vpadli Prusové a Habsburkové Dienzenhoferovi svěřili stavbu opevnění Pražského hradu. Vyznamenal se a ke spokojenosti dvora vyprojektoval rovněž úpravu Španělského sálu. Vyvolal velkou spokojenost dvora, ale dvůr nevyvolal spokojenost Ignáce, který se za svou práci nemohl dočkat spravedlivé odměny. Po jeho smrti se peněz nedočkala ani jeho choť a měla peněz zapotřebí, protože živila ještě hodně ze 13 Ignácových dětí ze dvou manželství. Ignác nezastíral, že nehoří láskou ke dvoru, byl si vědom, že bez něho by nebylo dvorních či aristokratických paláců. Dvůr v domnění, že Ignác dychtí po titulu, nabízeli mu šlechtický titul, ale on se za něj poděkoval a nepřijal. Jeho práce pro celou zemi by nevyvážily stovky šlechtických titulů, z nichž mnohé vymřely.

Oba tvůrci českého stavebního baroka žijí v panorama Prahy, jež svou osobitostí uchvacuje.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!