Klement Gottwald

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Československý politik a státník, předseda Komunistické strany Československa (1929-1953), předseda vlády (1946-48) a prezident Československa (1948-1953).
„Učit se u přítele i u protivníka, abych se stal mistrem v daném oboru a zařadil se mezi nejpřednější znalce věci - to odpovídá skutečné české a slovenské nátuře.“
— K. Gottwald, Na prahu roku 1952
Bundesarchiv Bild 183-R90009, Budapest, II. Weltfestspiele, Festumzug, tschechische Delegation (cropped KG).jpg
Narození a úmrtí
  • 23. 11. 1896 (Dědice u Vyškova)
  • 14. 3. 1953 (Praha)
Památníky
  • nábřeží Ludvíka Svobody; Pomník, V. Dobrovolný 1973 (odstraněn 19. 1. 1990)
  • Pohřben v mauzoleu Památníku osvobození, 1991 mauzoleum zrušeno, popel na Olšanech
Odkazy

Redakce komunistického časopisu „Hlasu ľudu“ v Banské Bystrici obdržela v roce 1921 dopis, v němž se pětadvacetiletý Gottwald ucházel o místo redaktora. Psal, že je: „truhlářský dělník, vzdělavatel a tělocvikář v dělnické tělovýchově“ a „vyzná se rovněž v účetnictví i administrativě. Za války bojoval v Haliči, na italské frontě u řeky Piavy a po válce byl nejdéle sloužícím rotmistrem 6. pluku dělostřelců v Brně.“ „Hlas ľudu“ jeho žádosti vyhověl.

Ve dvanácti jej svobodná matka poslala do Vídně k příbuzným, vyučil se tam truhlářem, cvičil v DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) a v osmnácti odjel s prvními ešalony, po atentátu na nástupce trůnu Ferdinanda d’Este a císařovo řeči „Mým národům“, do zákopů 1. světové války. Zřejmě utržil nejedno zranění při bitevních jatkách 17. 6. 1918 na řece Piavě, ale osud mu přál a vrátil se. Bylo mu dvaadvacet, načas zůstal v armádě a pak pracoval jako stolařský dělník v Rousínově.

Byl aktivní mezi sociálnědemokratickou mládeží, leccos napsal do novin a neostýchal se promluvit. V roce 1921 se v Praze konal sjezd ČSDSD a Gottwald byl jeho delegátem. Změny v Rusku, kde přešel všechen majetek do rukou lidovlády, byly jiskrou, jež zapálila naděje chudiny světa. Ze strany ČSDSD se odštěpila menšina, která přijala zásady ruských proměn do programu nové Komunistické strany Československa. Na jejím ustavujícím sjezdu i Gottwald, jako její delegát ze Slovenska, slyšel 14.-16. 5. úvodní řeč předsedy nové strany JUDr. B. Šmerala: „Komunismus je náboženství chudých“ a vysvětloval, že nová strana musí být stranou dobrých lidí, prostých mrzké touhy po bohatství a privilegiích. To byla představa lidí toužících po sociální spravedlnosti.

Gottwald zůstal na Slovensku jako redaktor „Hlasu ľudu“ do roku 1926. Byl už členem ústředního výboru KSČ a zvolili jej v tom roce do předsednictva ústředního výboru, který dostal do vínku řízení stranického agitačně-propagačního oddělení. Opustil Slovensko a usadil se natrvalo v Praze. V roce 1929 vypukla ve světě hospodářská krize, tedy miliony nezaměstnaných, jen v ČSR kolem milionu. Na 5. sjezdu v témže roce to zajiskřilo mezi starší, uvážlivější částí členstva a radikálnějším mládím, jehož mluvčím se stal čtyřiatřicetiletý Gottwald. Byl zvolen do čela strany a ze starších členů zůstal ve vedení strany jenom Zápotocký. Gottwald stanul v čele strany, jež starší říkali podle sídla „Karlínští kluci“.

Nastala tzv. „bolševizace“, čili radikalizace metod strany, i vlivem obrovských stávek, hladových pochodů a demonstrací. Gottwald v parlamentu ve své nástupní řeči na výtku, že se komunisté chodí učit do Moskvy, odpověděl, že se tam učí, jak buržoazii zakroutit krkem, což vyvolalo ve sněmovně pobouření. Jenže bída rostla, demonstrovalo se, střílelo se do lidí a byli mrtví, na něž ironicky zaveršoval i prof. F. X. Šalda svým „Tiše, tiše, střílelo se“. Cenzura podle zákona „na ochranu republiky“, z doby zavraždění Rašína (1923), škrtala a zabavovala komunistům tisk.

Gottwald zasedl i v Komunistické internacionále (mezinárodní sdružení komunistických stran = zkr. Kominterna), jež v roce 1935 zasedla nad vážnými problémy hrozby fašismu. Bohužel mlčel, když vyloučili z vedení internacionály člena předsednictva KSČ Guttmanna, protože hájil své postoje. To už se v Gottwaldovo životě obrátil list na stránku obav o sebe. Z Německa bouřil Hitler, v Sudetech založil Henlein nacistickou politickou stranu, jež ve volbách (1935) byla 2. nejsilnější po agrárnících. Pak přišla „Mnichovská smlouvu“ (29. 9. 1938) a prodání ČSR Anglií a Francií na schůzce s Hitlerem a Mussolinim. Gottwald tehdy před parlamentem ČSR (byl v Rudolfinu) volal český národ do zbraně proti Hitlerovi.

KSČ rozhodla, že Gottwald s většinou vedení odjede do exilu v Moskvě a Zápotocký zůstane doma, aby převedl KSČ do ilegality. Gottwalda v Moskvě přijali s výtkou, že se KSČ měla v kritické chvíli ujmout moci pro záchranu země. Gottwald se bránil, argumentoval, ale stín „omylu“ už po zbytek války nesmyl. Organizoval účast čsl. vojsk ve válce, byl u dohod s londýnskou emigrací, jenže se objevila jeho srdeční choroba, snad i z důsledku neléčené venerické choroby. Stalin jej prý nepřijal po celou válku a pozval jej na jejím konci, aby mu schválil poválečný program ČSR. Gottwald v Moskvě pracoval na formulaci vládního programu poválečné čsl. vlády, který byl 5. 4. 1945 vyhlášen v Košicích. Stal se v ní místopředsedou tzv. „košické vlády“, jejíž předsedou byl Fierlinger. Česká a slovenská země byla v sutinách a ubylo jí na 360 tisíc životů, když Gottwald po válce mluvil o vzniku národně-demokratické republiky. Prováděly se konfiskace majetku zrádců a podle „Postupimské dohody“ se odsunovali Němci z českého pohraničí. Obrovská většina z nich pomáhala rozbít ČSR. Chtěli odtrhnout pohraničí a přičlenit jej k „Říši“.

V roce 1947 komunisté obdrželi 47 % hlasů obyvatelstva a Gottwald poválečné údobí hodnotil jako národně-demokratickou revoluci. Řekl, že země půjde specifickou národní cestou. Země se ocitla v kleštích politických zájmů z východu i ze západu. Dne 20. 2. 1948 podali demisi ministři národních socialistů, lidovců a demokratické strany na protest proti postupu ministerstva vnitra. Komunisté svolali na 21. 2. dělnictvo ze závodů na Staroměstské náměstí a Gottwald k nim promluvil. Odboráři v závodech ustavili závodní milice na ochranu státního majetku. Pak došlo k obtížnému vyjednávání Gottwalda s prezidentem Dr. Benešem, který demisi ministrů podepsal. Předseda vlády doplnil svůj kabinet o nové ministry a předložil novou vládu prezidentu ke schválení. Prezident ji po dlouhém zdráhání schválil. Byl v ní i Jan Masaryk jako ministr zahraničí.

Přestože Moskva Gottwalda tlačila ke státnímu převratu pomocí Sovětské armády, v únoru 1948 proběhla změna vlády parlamentní cestou. Nemocný prezident Dr. E. Beneš v roce 1948 zemřel a do prezidentské funkce byl zvolen Gottwald. S pomocí domácích radikálů a tlakem z Moskvy se otevřela cesta diktátu. Gottwald ještě formuloval na 9. sjezdu KSČ (1949) hlavní úkoly země, ale už byl napůl nemocný a vytlačovali ho z hradní izolace.

Poradci z Moskvy s domácími spojenci „čistili“ zemi od „nežádoucích“ lidí a otevřeli obludné soudní procesy, v nichž se masově odsuzovali lidé na těžké práce a v procesu s poslankyní JUDr. Miladou Horákovou došlo přes protest světové veřejnosti k justiční vraždě. Procesů přibývalo, nelidských praktik rovněž a Gottwald podepisoval rozsudky. Zásada poradců byla: obviněný se musí přiznat, což připomíná Stalinovu teorii třídního nepřítele uvnitř strany a zostřování třídního boje. Pod šibenici přivedli i členy vedení KSČ v čele s jejím generálním tajemníkem Slánským.

Gottwaldova sekretářka Kohlerová později vzpomínala, že Gottwald byl těžce nemocný a nesmírně pil. V březnu 1953 se prý nad Stalinovou smrtí rozplakal. Lékaři už nezastavili jeho těžkou chorobu, jenže zatkli jeho osobního lékaře prof. Haškovce. Gottwald se na smrt nemocný ještě zúčastnil Stalinova pohřbu v březnu 1953 v Moskvě a 14 dní po svém návratu zemřel.

Jeho choť Marta prý bezprostředně po procesech se Slánským řekla, že: „Jejich děti a vnuky budou lidé proklínat.“