Ladislav Zelenka

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český violoncellista, člen Českého kvarteta od roku 1913. Virtuozitu prokázal v Dvořákově (1915) a Beethovenově (1916) cyklu. Vynikající interpret Dvořákova „Violoncellového koncertu h moll“. Od r. 1922 profesor, pak rektor pražské konzervatoře. Roku 1946 první rektor AMU.
Ladislav Zelenka.jpg
Narození a úmrtí
  • 11. 3. 1881 (Praha)
  • 2. 7. 1957 (Praha)
Památníky
  • Mostecká 48/14; PD s bystou, F. J. Archalous 1960
  • Pohřben na Malvazinkách
Odkazy

Po třech stovkách roků národní i náboženské poroby Čechů rakousko-katolickým režimem, který po Bílé hoře rozdal vítězné šlechtě český zkonfiskovaný majetek, vyhlasil dne 28. října 1918 v Obecním domě Národní výbor Čechů samostatný československý stát. Osvobozená česká národní hrdost se přihlásila otevřeně k životu. Jungmann si o porobě Čechů kdysi napsal, že hrozná je moc státní i náboženská, hroznější jsou však spojené v jednotu. Potom ubohé národy rdousí.

Do ticha vyhlášení českého státu zahrálo „České kvarteto“ Škroupovu a Tylovu píseň „Kde domov můj“. Oči se mžily i čtyřem českým muzikantům, kteří proputovali svět pod názvem „České kvarteto“ (Karel Hoffman (první housle), Josef Suk, (druhé housle), Jiří Herold (viola) a Ladislav Zelenka, „benjamínek“ kvarteta, který nastoupil po Hanuši Wihanovi. Kvarteto ještě posvětil ředitel pražské konzervatoře A. Dvořák v roce 1892 a pak odjel do Ameriky.

Zelenka byl rodákem z Malé Strany. Narodil se v empírové budově uprostřed Mostecké ulice. Otec byl čalounickým mistrem, ale rozpoznal synovo hudební nadání a poslal jej s housličkama do nedalekého Renthausu na Malostranskémí náměstí, kde si Dvořákův přítel Jan Ondříček otevřel hudební školu. Vášnivý Ondříček vychoval české hudbě bezpočet muzikantů a mezi nimi i své čtyři syny, z nichž František vystoupil na piedestal houslové hvězdy světa.

Na konzervatoři se mladému houslistovi podíval na prsty violoncellista prof. Wihan a ten zajásal: takové prsty zvládnou i violoncello. Tak z houslisty vyrůstal violoncellista. Byl pilný a ukončil konzervatoř v roce 1904 pobytem u vynikajícího mistra Huga Bechera ve Frankfurtu nad Mohanem. „Konzervatoř Evropy“, jak českou zemi nazval anglický muzikolog Burney, vyslala do světa znovu velký talent.

Začas Zelenku zvábil do svého orchestru v městském divadle v Oděse žák O. Ševčíka, F. Stupka. Čeští muzikanti totiž v přímořské oáze hudby ustavili kvarteto v obsazení: Kocián, Stupka, Perman a Zelenka. Ruský skladatel Glazunov jim za přednes jednoho ze svých sedmi smyčcových kvartet podepsal svou fotografii s poznámkou, že teprve po české interpretaci poznal, co napsal.

„Benjamínek Českého kvarteta“ od roku 1913 ještě najezdil s přáteli požehnaně kilometrů křížem krážem světa. Muzikantská řehole byla vykoupena nezapomenutelnými prožitky a návraty domů. Domov, to byly pro ně vzácné svátky, jež naplňovali koncerty po Čechách. Po dědinách i městech, a potom znovu do metropolí světa. Hráli rumunské královně Alžbětě, anglickým lordům i sedlákům. Kalendář zájezdů pečlivě vedl Suk. Zelenka vzpomínal na přípravu každé skladby. Bylo to věčné pilování, obrušování každého tónu. Každý svůj koncert České kvarteto uvedlo Smetanovým kvartetem „Z mého života“, čili na 120 koncertech ročně zazněla po celém světě Smetanova hudba.

Zelenka měl smysl pro vtip a uměl své kolegy povahově charakterizovat. Hoffmann byl milý, prostý a vznětlivý. Měl na starosti finanční záležitosti. Suk byl skromný, nadaný houslista a skladatel, který nerad chodíval na zkoušky a strašně nerad ladil nebo natahoval struny. Obvykle mu v tom pomáhal tichý a rozvážný Herold, který zase byl vášnivým houslařem a nadšeným hvězdářem.

Suk svému „benjamínkovi“ často říkával: „Já se Ti, Ládíčku, divím, že s námi hraješ, takový umělec.“ Obdivoval totiž Zelenkovu virtuózní interpretaci Dvořákova Violoncellového koncertu h moll, kterou však Zelenka ke škodě nenahrál na desku. Neméně virtuózně ukázal své umění v interpretaci Beethovena.

Zelenkův čas od roku 1922 naplnily i povinnosti prof. konzervatoře. Po zániku Českého kvarteta v roce 1933 hrával s houslistou S. Novákem a klavíristou J. Heřmanem v triu. Ale začátkem 40. let naň dolehla i povinnost rektora pražské konzervatoře a po válce se stal prvním rektorem AMU.

Když mu přišli početní přátelé blahopřát k pětasedmdesátce, ukázal jim ve své příslovečné skromnosti blahopřání od světového mistra hry na violoncello, které končilo: „S nejlepším přáním kolegy a staršího bratra u violoncella. Pablo Casals.“

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!