Luděk Marold

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř, grafik a ilustrátor. Jeho styl šel cestou od naturalismu po secesi. Maloval žánrové obrazy: „Z vaječného trhu“, ilustroval desítky knih a vytvořil dekorativní panorama „Bitva u Lipan“ (1898 v Holešovicích, 11 m výška, 95 m délka), doplnil je rekvizitami (husitský vůz, zbraně, terén).
Photo-Ludek Marold.jpg
Narození a úmrtí
  • 7. 8. 1865 (Praha)
  • 1. 12. 1898 (Praha)
Památníky
Odkazy

Do Prahy přišla krátce po Maroldově náhlé smrti zpráva, že pařížské Galliacardovo nakladatelství dalo do dražby stovky malířových originálů. V Čechách nebylo od něho takřka nic. Nakladatel Topič se s malířem Olivou narychlo vypravili do Mekky umění a Maroldovy obrazy dost výhodně skoupili. Dílo českého talentu se tak vrátilo domů, ověnčeno slávou, aby znovu potvrdilo jízlivou Alšovu a Arbesovu satiru o „Osudu talentů v Čechách“.

Marold brzy ztratil rodiče a jeho výchovu převzala teta trafikantka. Luděk jí později s vděčností vymaloval štít trafiky tak krásně, že se přihlásily desítky zájemců, ale šestnáctiletý talent už mířil na pražskou Akademii výtvarných umění. Tak jako Alšovo, i Maroldově talentu akademie moc nedala. Brzy jej omrzelo obkreslování odlitků, k čemuž zřejmě měl „urážlivé chování k třídnímu profesorovi“, takže ho vyhodili. Ale obětavá teta mu dala hrstku peněz na cestu do Mnichova i z toho mála, co mohla. Poznal tam krajany, mezi něž vplul a bravurně ilustroval nejen jejich časopis „Paleta“, ale své kresbičky perem a tuší zveřejňoval ve „Zlaté Praze“ a „Světozoru“.

Když se vrátil domů, mohl konečně dokončit studium u skvělého kreslíře prof. Maxe Pirnera. Ve dvaadvaceti mu nabídl arch. Schmoranz profesuru na Uměleckoprůmyslové škole a dokonce mu dali stipendium na roční pobyt v Paříži. Město na Seině mu tak učarovalo, že si pobyt prodloužil na osm roků (1889-1897). Montmartre mu však neotevřel svou náruč dokořán. Hynais mu v nouzi nabídl svůj zahradní altánový ateliér a pomohl mu i A. Mucha, který byl později svědkem na Maroldově svatbě s dcerou českého hoteliéra v Paříži.

Marold vycházel na pařížský bulvár a kreslil denní poezii paraplíček, moderních dam, šviháků i honbu lidí za živobytím. Objevil Paříž sobě i Paříži, podal její nevšední tvář bulvárů tak znamenitě, že jeho kresbičky tiskly „Le Monde illustré“, „L'illustration“, „Le Figaro“ a přišly také zakázky na ilustrace románů Perreta, Theureta, A. Dumase, Prévosta a dalších literátů.

Roku 1895 obdržel zakázku na plakáty pro indickou výstavu v Londýně a časopis „Fliegende Blätter“ z Německa mu rovněž nabízel spolupráci. Tak se mu se Zdeničkou a maličkým potomkem začalo dařit dobře. Doma mu svěřovali ilustrace Nerudy, Erbena, I. Hermana, zaplavoval kresbami i pražské časopisy a na výstavní expozici v Mnichově i za ilustrace v Berlíně obdržel zlaté medaile.

Marold se toužil vrátit domů a skutečně se vrátil. Podařilo se mu zařídit byt v ulici U Zvonařky na Vinohradech a konečně si začali jeho talentu více vážit i v Praze. Už v roce 1888 překvapil rodné město velkým obrazem „Z vaječného trhu“ a po něm „Na Nových zámeckých schodech“. O něco později překvapil i „Panorama Mělníka od řeky“. V obrazech byla vdechnutá příznačná lehkost a preciznost, jíž dokonale vyvolal iluzi skutečnosti, oděnou do jemných akvarelů a kvašů. V jeho obrazech se samozřejmě objevila i dobová secesní ornamentika.

Brzy se naň obrátilo rodné město s nevídaným zadáním. Chtěli velký obraz namalovat na panoramatickou zeď. Měl k práci několik pomocníků a za historického poradenství Hugo Tomana začal malovat historickou scénu z bitvy u Lipan. Měl to být okamžik bitvy, kdy panská jízda dobyla lstí vozovou hradbu táborských. Marold pozoruhodnou zakázku přijal ne zrovna bez obav. Zdá se až neuvěřitelné, že třiatřicetiletý malíř na zakázce pracoval jenom od 7. února do 15. června 1898.

Marold usiloval o dokonalou iluzi bitvy, jež měla působit nejen svou obrovskou rozměrností plochy, ale divák měl do děje přímo vejít. Obraz postupně nabýval na trojrozměrnosti, kterou Marold dosáhl válečnými rekvizitami doby, balvany a zeminou, jež vycházely z obrazu až k nohám diváků. Panorama se stalo doslova atrakcí a na dlouhé časy poutním místem českého národa.

Ve svém pražském bytě si Marold ještě stačil vyšperkovat schodiště nebem, na němž v dokonalé modré iluzi létaly vlaštovky. I talent tak obrovský a mladý má svoje lidské, fyzické hranice. Netrvalo to ani půl roku, co první návštěva vystoupila do „Panorama“ v pražské Stromovce a Marold zemřel na tyfus. Jeho Zdenička se dlouho nemohla z jeho smrti vzpamatovat. Spisovatel K. V. Rais, který bydlel nedaleko, vypravoval, že mladičká vdova nežila zrovna v bohatství, jak by se z tak velkého množství úspěšné práce zdálo. Její tichá domácnost mluvila spíš o opaku. Tragické chvíle na ni zřejmě dolehly takovou tíhou, že ji neunesla. Prahou proletěla zpráva, že si vzala život.

Rok po Maroldově smrti Praha svému malíři uspořádala velkou výstavu v Národním muzeu. Bylo vystaveno 380 Maroldových děl. V dubnu roku 1935 vystavili 197 prací. Třetí výstavu Maroldovo rodné město uspořádalo ke 100. výročí jeho smrti. Byla v roce 1998 a stala se opravdu vyznáním národa svému velkému malíři.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!