Ludvík Očenášek
Narození a úmrtí
- 4. 8. 1872 (Kříše)
- 10. 8. 1949 (Dražeň)
Památníky
- Pod Klikovkou 1916/2; PD, 1936
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
V roce 1934 odhalovali pamětní desku na Velkopřevorském náměstí hudebnímu skladateli, který byl u toho a koncem září 1936 Očenáškovi, který stál rovněž opodál. A to bývá zřídkakdy, aby veřejnost oslavila člověka památníkem ještě zaživa a nemusel se později sundávat.
Očenášek stejně jako ilegální protirakouská organizace Maffie věděl, že někde pod Bílou horou vede telefonní kabel mezi Vídní a Berlínem, tedy dvěma zeměmi, které vyvolaly válku. Maffie Očenáška požádala, aby kabel našel a rozhovory Vídně s Berlínem odposlouchával. Pěšinkami pod Strahovem se procházelo hodně lidí a mezi nimi i muž, který větral svůj šatník často, protože byl pokaždé jinak oblečený. Procházel se málem denně mezi Bílou horou, Strahovem a Košířemi, aby vysledoval, kde kabel z kopce do Košíř ke Klamovce vede. Bylo to drama předstírat vycházky ve sledovaném prostoru před očima hlídek. Samotné Očenáškovi procházky později rozechvívaly básníkům osrdí k oslavným veršům.
Očenášek byl vášnivý koumák a neméně vášnivý Sokol. Na vznešené řeči si nepotrpěl. Hlavou mu odmala proudilo hodně nápadů. Později řečníci a novináři v superlativech vzpomínali, jak ho zjara 1918 pozval do redakce Národních listů šéfredaktor Sís a dal mu tajný úkol najít tajný vojenský telefonní kabel, zakopaný někde na Bílé hoře. Měl se na kabel napojit a nevšiml si, že pod kabátem má různá měřidla. V půli svahu mezi Klamovkou a Demartinkou kabel objevil. Finančník Dr. Bečka právě zakoupil u Klamovky pozemek, na němž se okamžitě začalo tajně i netajně kutit. Postavili zahradnickou boudu, plot a mezi jeho dráty se protáhl sotva viditelný kablík. Za noci Očenášek dotáhl kabel žlábkem v zemi až k vojenskému telefonnímu kabelu.
Po válce se novináři předháněli, kdo vytáhne z Očenáškovo života víc podrobností. Cvičil v Sokole, bratr byl v sokolském ústředí, a to koumáctví měl v sobě od dětství. Sedmiletý dokázal sestrojit kolotoč, jaký viděl o pouti. Ve čtrnácti jej maminka vyprovodila na učení do Prahy a po otcově smrti dokázal svými výrobky uživit zbylou rodinu, ba vystudoval po večerech i průmyslovku. Pak jej přijali do patentového úřadu a občas zaběhl na přednášky do auly techniky.
V úřadě si dal zaregistrovat vynálezy: nové spínače, zdokonalenou obloukovou lampu a krystaly pro radiopřijímače. Ve své dílničce v Bílkově ulici na Starém Městě od něj kupovali podivuhodně praktický sortiment výrobků. Stačily mu vydělat na obživu.
V roce 1898 vyráběl různé druhy elektrických a fyzikálních pomůcek a obchod šel tak výtečně, že zaměstnával na 100 dělníků. V roce 1906 o něm napsali ve francouzské „Encyclopédie contemporaine“, že Očenáškův otáčivý výbušný motor váhy 75 kg, 12 HP, 100 otáček za minutu byl patentován ve všech hlavních evropských státech. Vynalezl také elektrickou lampu s automatickou regulací, která mu vynesla pověst „geniálního vynálezce“. A to mu bylo teprve 35 roků. Brzy přišel s hvězdicovým motorem a v Nuslích si našel prostor, aby mohl v klidu pracovat na stavbě jednoplošného letadla, které k velkému úžasu Pražanů vystavil na Žofíně. Jeho živnost vyrostla až do akciové společnosti. V roce 1911 přivezl svůj letoun do Pardubic, aby se s ním pokusil vzlétnout, ale nepodařilo se mu to. Brzy se dozvěděl, že jeho hvězdicový motor začala bez patentového oprávnění, a rovněž bez studu, vyrábět jakási francouzská firma a nazvala ho „Gnome“. Očenášek však neměl čas na spory, jež přinášely advokátům výdělky po několik let.
Očenášek byl špatným obchodníkem, ale byl geniálním vynálezcem, jemuž hlavní „odměnou“ bylo uspokojení. Byl to „český Křižík“ č. 2, který neustále přemýšlel a vynalézal užitečné přístroje bez harpagonského počítání peněz. Jeho letadlo jej dovedlo až k bankrotu. Očenášek byl vojákem v 1. světové válce. Někdo v zákopech nosil ,Bezručovo ,Slezské písně“, on „Písně otroka“ od S. Čecha. Jeho velitelům se však nelíbilo, že vyměnil čestnou císařskou medaili za buřta a zavřeli ho. Zavřeli ho i za pomalý vztyk při rakouské hymně.
Tajně a pilně pracoval na konstrukci vzdušného torpéda a podařilo se mu poslat náčrtky po sokolech Masarykovi do Paříže. Francouzům Očenáškovo torpédo ve válce výtečně posloužilo. Konečně se seznámil s průkopníkem torpéd H. Obethem, který jej v roce 1928 inspiroval k vlastnímu torpédu, jímž přiváděl Pražany při zkoušení na Bílé hoře v úžas. Když získal peníze, investoval je do jiného vynálezu a v šedesátce, kdy jiní odcházejí na odpočinek, zoufale zápasil s bankrotem.
V té nejkritičtější době života mu přišel dopis od prozíravého podnikatele Tomáše Bati, který jej v roce 1933 vzal do Zlína. Baťa znal cenu talentů. Očenášek mu zdokonali systém automatizace, a dokonce mu zkonstruoval pohon pro jeho říční lodě. Po anexi ČSR Hitlerem 15. března 1939 Očenášek navrhl raketové zbraně s doletem 2,5 km a čtyři typy člunů, které pro své armády zužitkovalo Polsko, Japonsko a Rumunsko. Fašisté mu přikázali, aby se každý týden hlásil na gestapu, ale to mu nezabránilo, aby při práci ve farmaceutickém průmyslu, kde se vytvořila silná ilegální skupina, nekutil po svém. Ve své třiasedmdesátce hájil Prahu na barikádách, přičemž mu střela přeťala žílu a tepnu na ruce. Vykřesal se a ještě v roce 1949 vynalezl pro farmaceutický průmysl šest konstrukčních novinek. Dva dny po smrti mu přišlo vyrozumění, že jeho poslední patent tlumiče pro střelné zbraně byl zaregistrován.