Ludvík z Rittersbergu
Narození a úmrtí
- 19. 11. 1809 (Praha)
- 6. 7. 1858 (Praha)
Památníky
- kostel sv. Mikuláše, vnější jižní strana; PD, bratři Ducháčkové, J. Holeček 1887
- Pohřben ve Vršovicích u kostela sv. Mikuláše
Odkazy
V červnu roku 1841 vzrušila Prahu zpráva, že se Janu z Rittersbergu na polední vyjížďce kočárem splašil kůň a známý setník se při výskoku z kočáru zabil. V nekrolozích informovali, že protinapoleonský bojovník z bitvy u Štrasburku měl aristokratický přídomek po dědovi, dal se na vojnu a když jí byl syt, usadil se v Praze a dal se na literární dráhu. V roce 1825 vydal „České národní písně“, jimž Čelakovský s Kamarýtem vytýkali, že mezi ně zařadil i rozpustilé, kramářské písně, ale on psal rovněž o etnografii, o historii, literatuře, napsal první životopis Josefa Dobrovského a obrozenského historika Ignáce Cornovy.
To byl otec Ludvíkův, a jeho o dva roky starší sestry Henrietty. Oběma se dostalo takového vzdělání, jako málokomu. Henrietta byla učitelkou francouzštiny a spřátelila se s Marií Palackou, ženou politika L. Riegra. Bratr jí byl se svou fantazií a povahou všeuměla „velkým dítětem“, jež potřebuje dobře hlídat. Byla proto andělem strážným bratrova talentu. Josef Mánes s Ludvíkem kamarádil od společného studia na Berglerově akademii celý život. Byl skvělým rytcem a věděl o umění kdeco, psal o něm, k tomu se hudebně vzdělával v malostranské hudební škole J. V. Tomáška na Valdštejnském náměstí i na klavír u regenschoriho sv. Víta J. A. Vitáska, který se osobně znal s Mozartem.
Rittersberg napsal hodně písní na německé texty a v roce 1836 překvapil pražské hudební znalce operou na vlastní libreto „Idamor“. Nakreslil zdařilý portrét J. Dobrovského nedlouho před abbého smrtí v roce 1829 a téhož roku Dobrovského portrét vydal. Patrně z popudu vojáckého otce provedl řadu ryteckých portrétů rakouské vojevůdcovské generality.
Při tak širokém uměleckém talentu se mu pochopitelně zajídala práce v kamarilním (komorním) úřadě, kde se v podstatě jen živil. Když otec nešťastně zahynul, nic jej už u strohé úředničiny neudrželo, jenže se musel nejdříve rozhodnout, který ze svých talentů jej bude živit: umělecká kritika, historie, malba či kresba nebo hudba?
Bylo mu dvaatřicet a rozhodl se pro hudbu. Svázal své věci do uzlíku a odjel do Lvova, kde mu nabídli místo učitele hudby ve spolku Jednota. Ve městě žilo hodně Čechů, byl tudíž po celou dobu pobytu dobře informován, co se děje v Praze. Poznal se s bouřlivákem, vojákem a spisovatelem K. V. Zappem, který mu doporučil, aby zkusil napsat v češtině dějiny Ruska. Patrně z důvodu, že Zappů, který se zapsal do pražských análů prvním průvodcem Prahy, byl horlivý slavjanofil.
Rittersberg se brzy se svými chlebodárci rozkmotřil a odjel na polský venkov, kde si nadosmrti zmrzačil nohu, kterou v roce 1844 léčil v Teplicích. V roce 1848 se oženil s polskou šlechtičnou Slavinskou, jenže ne příliš šťastně a téhož roku se vrátil, k radosti Henrietty, natrvalo i s dcerou do Prahy. Ludvík splnil Zappovi slib a napsal tlustospis „Dějiny Ruska od nejstarších dob až do nejnovějšího míru pařížského“ a vydal jej v češtině v roce 1857 u nakladatele Jaroslava Pospíšila.
Šíře talentu mu však nebyla zárukou obživy. Byl na tom finančně stále špatně a nebýt anděla Henrietty, bůhví, co by si počal. Ludvík se, a zní to až neuvěřitelně, pustil do fyziky a ve své příslovečné vášni vynalezl přístroj na měření hloubky vodních toků, který nazval „samonor“. Nenašel jeho uplatnění, jenže sil mu ubývalo, protože tuberkulóza sil nepřidává. V důvěře v zázračnost čistého vzduchu se přestěhoval do dědiny Vršovice, kde mu v sedmačtyřiceti letech vypovědělo tělo službu nadobro. Jeho dcera Jindřiška Slavinská se stala herečkou a jakoby se rodinný osud opakoval, tragicky zahynula pod kopyty koní na pražské Jubilejní výstavě v roce 1891.
