Ludwig van Beethoven
„Byl jsem ve svých úsudcích otevřený a způsobil jsem si tím nepřátele – teď neposuzuji nikoho, a to proto, že nechci nikomu škoditi a konečně si myslím, je-li to už něco kloudného, udrží se to přes všechno osočování a závist, jestliže však v tom není nic poctivého, nic hodnotného, rozpadne se to, ať to podpíráme sebevíc.“— Ludwig van Beethoven v rozhovoru s V. J. Tomáškem
Narození a úmrtí
- 16. 12. 1770 (Bonn, Německo)
- 26. 3. 1827 (Vídeň, Rakousko)
Památníky
- Pohřben na Vídeňském ústředním hřbitově
- Lázeňská 284-5/1; PD s portrétem, O. Španiel 1924
Odkazy
O vánocích roku 1795 měl přijet do Prahy poprvé. Pro něj to nebyla neznámá zemička s neznámým městem, o níž anglický varhaník a teoretik Burney řekl, že to je „konzervatoř Evropy“, protože v ní muzicíruje snad každý. Beethoven totiž hrával s přítelem Antonínem Rejchou pod taktovkou jeho strýce Josefa v bonské kurfiřtské kapele a ten se mu o Praze navyprávěl dost. Antonín v Paříži proslul jako teoretik, skladatel a kantor a Ludvík se rozloučil s otcem, který byl sólistou opery, ale nezřízeně pil a přes odpor kurfiřta se vydal do Vídně za slavnými muzikanty Haydnem a Schenkem. Oba byli u vytržení, když jim zaimprovizoval na klavír. Okamžitě jej zvaly aristokratické dvory na své hudební dýchánky.
Zda skutečně Beethoven přijel o vánocích 1795 do Prahy, či zda v Praze dokonce koncertoval, se neví jistě. Když přijel po dvou měsících podruhé i se svým přítelem hr. Lichnovským, usídlil se v nóbl hotelu „U zlatého jednorožce“ na Malé Straně. Hotel se pyšnil slavnými návštěvami, mezi nimiž prý byl i car Petr Veliký. Beethovenova démonická hříva vzbudila velkou pozornost vznešené společnosti, která jej požádala o koncert přímo v hotelu. Po koncertě za ním přiběhl vrstevník, pětadvacetiletý hudbymilovný hr. Clam-Gallas, pozdější zakladatel „Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách“, a požádal ho o koncert ve svém paláci na Starém Městě. Beethoven tu měl velký úspěch a trošku víc se zahleděl do něžných očích snoubenky hraběte, Josefiny Claryové. Složil pro její cembalo a mandolínu dvě skladbičky. Ojíněn hudebním úspěchem, Josefinou i chválou talentu, napsal v nadšeném dopise příteli: „Mé umění mi tady získává přátele a úctu.“
Potřetí (či podruhé) Prahu navštívil v roce 1798 už jako hudební hvězda Evropy. Praha se už nemohla jeho koncertu v sále konviktu sv. Bartoloměje na Starém Městě dočkat. Na nezapomenutelný koncert zavzpomínal s trochou nostalgie čtyřiadvacetiletý pražský muzikantský samouk Tomášek, který právě snil o kariéře klavírního virtuóza. Po Beethovenově vystoupení byl tak zakřiknutý, že se prý doma nemohl na klavír mnoho dní ani podívat. Bylo už nepsaným „zákonem“, že muzikanti ze světa navštívili Mozartovu Bertramku. Beethoven tu rovněž zašel za manžely Duškovými, kteří Bertramku vlastnili. Beethoven s paní Josefinou, evropským sopranem, už koncertoval ve Vídni a jinde. A Dušek, výtečný klavírista, měl pověst skvělého učitele hudby. Sláva hlasu choti, jež byla jeho žačkou, to bylo jeho dílo. Beethoven Josefině věnoval árii „Ah, perfido“.
V šestadvaceti Beethoven ztrácet sluch a úplná hluchota přicházela rychle. Snad prý hluchota se zapsala do jeho bručivé a vášnivě otevřené povahy. Génius se stáhl do sebe. Byl povahově hrdý, kritický, vzdával hold demokracii ducha a nenáviděl blazeovanost snobů. Traduje o něm historek až příliš mnoho, ale ta z Lichtenštejnova zámku v Hradci u Opavy je pravdivá. Opilí hejskové jej tu nutili hrát všelijaké trdlovačky a když toho už bylo dost, Beethoven ujel v noci ze zámku. Pak se ještě v Praze zastavil při cestě na léčení do Teplic.
Pražský „hudební papež“, jak se říkalo skladateli a učiteli hudby Tomáškovi, vzpomíná, že za návštěvy bratra ve Vídni shlédl představení Beethovenovy jediné opery „Fidelio“. Pak 10. a 24. 10. 1814 navštívil v tiché vídeňské uličce Beethovena. Prý jej přijal v rozlehlém pokoji velmi vlídně. Všude i na podlaze bylo plno papírků s hudebními nápady. Tomášek, o pět roků mladší, pochválil Beethovenovu píli. „Což mohu jinak? Co by tomu řekla moje sláva?!“ A na oplátku pochválil nadání Tomáškova žáka Hugo Voříška, který mu nedávno přinesl ukázat svou skladbu. Vyčítal Vídni, že poklonkuje „novému“ a od srdce si ulevil: „Největší klavíristé byli i největšími komponisty, ale jak hráli! Ne tak jako dnešní pianisté, kteří klaviaturu jenom přebírají naučenými pasážemi dolů a nahoru, puč, puč, puč – co to znamená? Když hráli skuteční virtuózové, bylo to něco plynulého, něco uceleného, kdyby se jejich improvizace zapsaly, byly by to dobře vypracované skladby.“
Beethovenovu slávu šířilo osm symfonií, včetně „Eroici“, „c moll“ (Osudová), balet „Stvoření Prométheova“, monumentální oratorium „Kristus na hoře Olivetské“, 32 klavírních sonát, z nichž zůstala v obecném povědomí světa „Patetická“. Hrála se už jeho „Appassionata“, z ouvertur „Coriolan“ a „Egmont“, houslové sonáty „Jarní“ a „Kreutzerova“.
Úplně hluchý byl Beethoven víc než třetinu života. Snad i proto je v jeho hudbě tolik dramatické síly. Slavnou „Symfonii č. 9 d moll“ se závěrečným sborem podle Schillerovy „Ódy na radost“ napsal v roce 1824, ve stejném čase jako svou nádhernou „Missa solemnis“ (1823).
Tomášek ve 40. letech vyslovil pozoruhodný příměr o Mozartovi a Beethovenovi: „Představuji si Mozartova génia jako Slunce, které svítí a hřeje, aniž by opouštělo svoji uzákoněnou dráhu, kdežto Beethovena nazývám kometou, která naznačuje odvážné cesty.“
