Marie Pujmanová

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká prozaička a básnířka. Vnímavě spodobovala ztvrdlé konvence lidských vztahů i veliká hnutí dějin. Z prózy: „Povídky z městského sadu“ (1920), „Pacientka doktora Hegla“ (1931), trilogie „Lidé na křižovatce“, „Hra s ohněm“, „Život proti smrti“. Z poezie: „Radost i žal“ (1945), „Marie Curieová“, „Miliony holubiček“ (1950).
„Cítím, že jest naspěch,/srdce ve mně bije jako návěšť na vlak./Proto bych se chtěla poděkovat./Život byl překrásný.“
— M. Pujmanová 1958, na PD
Marie Pujmanová.jpg
Narození a úmrtí
  • 8. 6. 1893 (Praha)
  • 19. 5. 1958 (Praha)
Památníky
Odkazy

Verše jsou z posledního roku jejího života, kdy obracela stránky dětství v rodné Štěpánské ulici. Prof. církevního práva Henner dal dětem vzdělání a když rozpoznal jejich talenty, podporoval je. Syn se stal vynikajícím neurologem a Marie soukromě studovala literaturu u citlivého uměleckého kritika „pathosem a inspirací“, prof. F. X. Šaldy. S ním se poprvé setkala u spisovatelky R. Svobodové, kde poznala i prozaičku Boženu Benešovu.

Pro vnímavou dívku byl životní školou každý dotek s lidmi, např. ve Štěpánské ulici pozorovala z pavlače devíti pokojového bytu život chudiny na dvoře, ve Zbirohu o prázdninách a v Českých Budějovicích, kam se provdala za milionáře Zátku, či později v Potštejně, kde odpočívala, listovala v lidských osudech.

Po 1. světové válce se vrátila z Českých Budějovic domů a vzala si operního režiséra a estetika Ferdinanda Pujmana. Její prozaickou prvotinou byla knížka „Pod křídly“ (1917) a v roce 1920 vydala „Povídky z městského sadu“, čili z místa pod Národním muzeem. Pozorovala chování lidí za války a po ní sobectví zbohatlíků. V časopisech se brzy objevily i její poeticky uměřené literární kritiky, fejetony i eseje. Teprve v roce 1931 si troufla vydat dlouho napsaný román „Pacientka doktora Hegla“, v němž zabušila na povrchnost měšťáckých předsudků vůči svobodným matkám.

Léta se hojily rány po lidských tragédiích 1. světové války, kterou připomínají pietní památníky mrtvých. Pujmanová často jezdila po Evropě a psala o Paříži, Berlíně, Amsterdamu, kde se setkávala s lidmi, kteří se bouřili proti poválečné bídě, jež se po deseti letech ještě zvětšila celosvětovou hospodářskou krizí. Doma pozorovala prosté, zašedlé a hrdé lidi na Mostecku, ve Zlíně a v roce 1932 nahlédla i do nového Ruska, milovaného i pomlouvaného, obdivovaného a zavrhovaného. Z této cesty napsala drobný spisek „Pohled do nové země“.

Dobrala se poznáním širokých obzorů světového dění porozumění osudům jednotlivých sociálních vrstev národa. Byla to změť, jež se v rodné zemi vyhrotila zejména do třicátých let. Hledala podhoubí této doby a mezilidských konfliktů. Z Německa už podruhé ve 20. století řinčely zbraně. Nordická rasa se snažila vymýtit Židy. To byla mapa scénáře prvního románu její trilogie: „Lidé na křižovatce“ (1937). Byla to opravdu křižovatka, jež vedla ke světové katastrofě.

Sledovala osudy dvou rodin, jedná patřila k inteligenci a druhá k dělnictvu. Někde v počátku zrození republiky tyto osudy začaly. V čase, který se brzy proměnil do bídy celosvětové hospodářské krize. Děj se odehrává v hospodářském gigantu Úl, čili v Baťově Zlíně, kde šlo o existenční poměry a osudy rodiny vzdělaného levicového advokáta Gamzy a rodiny domovníka Urbana. Životní dramata těchto rodin pokračují ve 2. díle trilogie „Hra s ohněm“ (1948). Tu už nejde jen o tvrdé hospodářské dopady hospodářské krize na lidský život. Jde o fašismus a soudní proces v Lipsku, kdy fašisté zapálili Říšský sněm a obvinili ze žhářství německé a bulharské komunisty. Advokát Gamza, čili JUDr. Ivan Sekanina byl při tom, když Bulhar Dimitrov před světem obhájil nevinu obžalovaných. Děj románu se prodírá dalšími událostmi až k mobilizací 1938 a k německé okupaci Československa.

Ve třetím dílu „Život proti smrti“ (1952) pojednává o válce o život nebo smrt celých národů. Osudy hrdinů končí v koncentračních táborech (např. Gamza) a popravami. Pujmanová se před fašisty „ukryla“ do Potštejna. Zlá doba naladila její lyrickou strunu a přejemně zanotovala úzkostí z nejistoty života a světa. A ona už tehdy vypověděla své obavy o svět v novele „Předtucha“ (1942).

Po válce se vydala do zničeného Ruska, do Číny a Indie. Napsala z cest mnoho causerií a reportáží a svázala do knížeček „Slovanský zápisník“, „Čínský úsměv“ a z Indie „Modré vánoce“. Po válce psala povídky a dramata z války a poválečné obnovy zemí. Pujmanová už hledala klid, a ve zlu cestu k dobru. Zvonily v ní vroucné verše. Už v roce 1939 vydala „Zpěvník“ o lásce k Praze, pak „Verše mateřské“ (1940) o dětech a rodině, v roce 1945 přišla sbírka „Radost i žal“ z osvobození. Potom „Vyznání lásky“ své zemi i osvoboditelům ve sbírkách „Miliony holubiček“ a „Praha“. Rok před svou smrtí Pujmanová poděkovala ženě, která dala lidstvu léčebný paprsek gama: „Marie Curieová“. Vroucnou monografií poděkovala také spisovatelce Boženě Benešové.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!