Marina Cvětajevová

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ruská básnířka. Psala verše stesku, lásky, samoty. V Praze žila v letech 1922-1925. Odešla do Paříže a roku 1939 se vrátila do Ruska. Kromě sbírek veršů napsala také několik poem, básnických dramat, esejí a autobiografickou prózu. Ve spisu „Verše Čechám“ odsoudila okupaci ČSR.
„Křišťálová země Tvé srdce je granát žij a šťastná buď z žuly je Tvá hruď.“
— M. Cvetajevová: Verše o Čechách
Marina Tsvetaeva.jpg
Narození a úmrtí
  • 8. 10. 1892 (Moskva)
  • 31. 8. 1941 (Jelabuga, Tatarstán)
Památníky
  • Švédská 51; PD s portrétem, D. Kotek 1989
  • Pohřbena v Jelabuga
Odkazy

Pamětní deska na muzeu A. S. Puškina v Moskvě připomíná jejího otce, ruského jazykovědce a historika umění I. V. Cvětajeva. Matka byla klavíristkou a Marina překvapila rodiče v šesti letech veršíky. Byly prostinké a samozřejmé jako dětská mluva. Neprojevily se jenom jako zrcadlo prostředí, v němž žila. Talent byl v ní a šlechtila jej umělecká rodina. Vědomostmi přerůstala spolužáky a odmala mluvila francouzsky jako rusky.

V šestnácti ji poslali na pařížskou Sorbonnu studovat starofrancouzštinu a v osmnácti Marina překvapila první básnickou sbírkou „Večerní album“ (1910). Verše byly psány jedním dechem, jakoby slova už čekala hotová, až se obléknou do svátečního. Mladičká básnířka učarovala svou samozřejmou prostotou a lyrickým půvabem, který čněl nad průměr soudobé mladé ruské poezie.

V Rusku bývalo ve zvyku deklamovat vlastní verše někde pod Puškinovým pomníkem nebo na pódiu venku či v sále. Poesie byla odjakživa přirozenou součástí národní mentality. Marina se jednoho večera objevila v jednom moskevském velkém sále a stala se mezi mladými básníky „královnou“ večera.

Marinu vyhledal ruský symbolistický básník V. J. Brjusov (1873-1924), protože mu učarovala její poesie. A potom za Marinou přišel další ruský básník, M. A. Vološin (1878-1932), uchvácený jejími básněmi tak mohutně a ohnivě, že se obdiv proměnil v žár lásky. A byl vzájemný, takže spolu odjeli na delší čas na Krym a Marina do smrti nezapomněla na ony chvíle u moře, jež se už nikdy neopakovaly.

Kritika Marinu zařadila mezi hvězdy mladé ruské poezie. Mluvili o výjimečnosti, osobitosti, prostotě, moudrosti a něze, prostě o všech atributech výjimečného talentu. Štěstí je sluncem poesie a pod tímto sluncem jí kvetly často jenom chudobky. Marina preludovala a její verš vroucněl. Když jí bylo dvaadvacet roků, pozhasínaly nejen ruské múzy, ale múzy v celé Evropě, protože tam, kde hřmějí děla, mlčí múzy. Začala první světová válka.

Osudy lidí se propletly, vyhladovělou Rusí mašírovaly ruské i cizí armády, vojáci i lidé v zázemí toužili po míru a někteří utíkali z fronty k rodinám. Když bitvy armád utichly, uspořádal Brjusov v roce 1920 večer ruských básnířek. Marina na něm recitovala svoje verše, ba nerecitovala, ale jen vyprávěla jakoby mluvila přímo s někým v sále a když skončila, lidé bouřili nadšením. Porevoluční čas ji však odloučil od manžela, který jako důstojník carské armády emigroval do Berlína. Marina zůstala i s dcerami v Rusku, mladší zemřela v sirotčinci, kam své dcery na nějaký čas umístila, starší z nich si Marina vzala zpět. Trvalo dva roky, než jí nové úřady povolily vystěhování.

V roce 1922 přijela za manželem do Berlína a ještě téhož roku se přestěhovali do Prahy, kde žila velká komunita ruských emigrantů. Každý si hledal obživu a životní zařazení. Nebylo to lehké, protože žili v ČSR jenom na obnovovaný vystěhovalecký pas, neboť ČSR uznala nové Rusko až v roce 1934. Mezi emigranty bylo hodně zemědělských inženýrů, ekonomů, historiků, malířů, ale i spisovatelů, např. Averčenko, Toidze, slovníkář L. Kopeckij a další, jak dokumentuje hřbitov ruských emigrantů na Olšanech. Zemědělci měli v Poděbradech svou akademii a evropské emigrantské nakladatelství „Plamja“ s centrem v Paříží mělo filiálku i v Praze.

Cvětajevová zůstala v pražské emigraci tři roky. I přes přátelskou výpomoc českých a ruských přátel na ni zle doléhaly starosti s obživou. Žilo se jí špatně. Musela se sedmkrát stěhovat do levnějších bytů a načas zakotvila dokonce v mimopražské obci Vinoř, kde se jí narodil syn. Praha ji okouzlila, chodila po Karlově mostě a dívala se na němou krásu jeho soch. Její verše dýchaly smutkem a steskem po domově.

V listopadu 1925 se rozhodla pro Paříž, protože jí byla bližší jazykem a doufala, že silná pařížská enkláva Rusů jí bude větší oporou. Nějakou dobu se zdálo, že ji osud vyslyšel. V Paříži vydala sbírky „Rozluka“, „Psyche“ a „Řemeslo“. Zveřejňovali jí eseje i verše v ruských vydavatelstvích a časopisech. Její citlivě střízlivý a jemně vzdělaný rozum ji však vtlačil do opozice k hašteřivé ruské komunitě.

Po sbírce „Po Rusku“ jí emigrantské vydavatelství otisklo ještě verše z pobytu v Praze a pak jí odmítlo cokoli vydat. Její poetické struny se přeladily do moll. V dopise svým pražským přátelům napsala: „Bídu, v níž žiji, si těžko můžete představit, nemám žádných prostředků k životu kromě psaní.“

Když se schýlilo ke světové válce a Hitler okupoval české země, srdce jí vybuchlo obžalobou. Něžné pero zatvrdlo. „Nezemřeš národe/Bůh tebe chrání,“ vykřikla k české zemi. V roce 1939 se otevřela možnost návratu domů. Vrátila se do Moskvy, jenže nikdo už její verše neznal. Její dcera a manžel byli obviněni ze špionáže a posláni do gulagu. V roce 1941, když byli Němci pod Moskvou, evakuovali obyvatele až do Tatarstánu. Prožívala těžké chvíle osamění a její něžný cit neunesl cizotu v rodné zemi. Koncem srpna 1941 si vzala život.

Po válce mladá generace objevila její bolestnou, něžnou a citlivou poesii a vzala ji za svou. Do ruské poezie vstoupily nezvyklé tóny, jež rozevíraly zastíněné stránky lidského nitra.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!