Martin Benka

Z Pražský pantheon
Verze z 4. 6. 2020, 20:41, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Slovenský akademický malíř, grafik a ilustrátor. Ovlivnil moderní vývoj slovenského umění. Do roku 1939 žil v Praze, pak na Slovensku. Maloval Horehroní, Oravu, Pováží a hlavně Lipovou.
Bratislava Snopek Ladislav plastika Martin Benka.jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 9. 1888 (Kostoliště)
  • 28. 6. 1971 (Malacky)
Památníky
  • Pohřben na Národním hřbitově v Martině
  • Mánesova 49; PD s bystou, F. Štefunka, 1973
Odkazy

Dne 15. 3. 1939 spatřil, jak Václavským náměstím táhne německá armáda. Uvědomil si, že musí rychle domů na Slovensko, třebaže je třicet roků v Praze. Kdyby zavřeli hranice na Slovensko, vyschl by pramen jeho malířství. Bez rodné země by nebyl slovenským malířem. Sbalil, co sbalit šlo a vydal se domů. Ještě toho moc nedomaloval a zbývá mu vlastně ještě celý rodný kraj od Oravy, Pováží, Podlipové a dál. Odjel na Slovensko natrvalo a usadil se v Martině.

Pocházel z Malacek v Záhorské nížině, kde se s otcem oháněl tesařskou širočinou, která živila sedmičlennou rodinu. Snad to byl otec, kdo si uvědomil, že pěkně hraje na housle a neméně dobře kreslí, tož půjde do Hodonína na učení za malíře pokojů. Jenže tam maloval pokoje i obrázky. Když si uspořil hrst peněz, sbalil ranec s obrázky a odvandroval do Vídně, kde náhodou nahlédl do ateliéru E. Neumanna, a tím v něm zesílila múza. Jednou jeho obrázky zalistoval český novinář Jan Langer, a slovo dalo slovo, Martin odešel na Langrovo doporučení do Prahy, kde v roce 1909 zaklepal na dveře vinohradského ateliéru krajináře A. Kalvody.

Kalvoda vodil žáky do plenéru na Šumavu, na Křivoklát, zajeli i na Moravské Slovácko a pak se Benka s kamarádem Těmberou vydali sami do krajů. Svoje obrazy vystavili ve Kdyni na Domažlicku. Benka se tehdy nemohl dočkat, až svoje obrazy z Chodska vystaví také v Hodoníně, odkud vyvandroval. Jistě tam vzbudily obdiv. Byly ještě hodně poznamenány impresionismem Kalvodovy školy. Jeho obrázky se líbily i na Slovensku, kde je ocenil například slovenský spisovatel Svetozár Hurban-Vajanský.

V roce 1913 bylo Slovensko za kopci a ještě pod maďarskou nadvládou. Benka se zatoulal až na Oravské vrchy do Veličné a odtud je co by kamenem dohodil městečko Svatý Martin, kde se právě konaly slavnosti. Když si představil, kolik barevnosti tu spatří, zaběhl do Martina a maďarští žandáři ho zatkli, protože „Rakušák“ tam nepatřil. Byl za mřížemi hodně dlouho a hleděl na kopce kolem Martina. První světovou válku však přečkal na jakéms velkostatku a prvním úderem vyhlášení ČSR v roce 1918 se objevil v Praze.

Československo mu bylo malířským rájem bez hranic a Benka rozděloval svůj čas na Slovensko a Prahu. Jezdil s Kalvodovým pojízdným ateliérem, v němž jej malíř vozíval do krajů, žil v Kalvodově ateliéru a účastnil se vzrušených debat o umění. V roce 1921 vzrušil Prahu výstavou obrazů „Rieka Orava“ (1921), „Jeseň na Spiši“ (1921) a řadou dalších originálně viděných slovenských motivů. Přiběhli za ním mladí slovenští malíři Galanda, Fulla a další, kteří postřehli, že se zrodil opravdový malíř Slovenska. Benkovy krajiny rostly do velkých formátů a za deset roků promluvila jeho výtvarná syntéza slovenského kraje a jeho lidí úplně zřetelně.

Na pražské výstavě roku 1934 ukázal řadu obrazů ve výstavní síni „Elán“, z nichž dýchala monumentalita, např. „Krajina z Terchovej“, „Horské ženy liptovské“ (1936), a z žánrových motivů „Na pole“ (1934), „Otec so synom“ atd. mluvila prostota slovenského života.

V roce 1936 Benka získal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži za obraz „Krajina z Terchovej“ a doma mu v roce 1937 udělili Štefánikovu krajinskou cenu. Po dvou letech se mu dostalo velké pocty tím, že z kolekce československých obrazů pro expozici česko-slovenského umění v Art Gallery v New Yorku vybrali jeho obraz „Na panstve“.

Těch třicet roků v Praze bylo věčným putováním na Slovensko a zpátky do Prahy. Doma namaloval spoustu obrazů a v Praze je mohl konfrontovat s jinými. Jenže Benka nemaloval jenom obrazy, zužitkovával celou šíři výtvarných žánrů. Vedle obrovských pláten, maloval malé formáty, jimiž představoval krajinu, kde se narodil.

Od roku 1927 začal pracovat na sérii grafik podkarpatských kostelíků a to byla nevídaná přehlídka přenádherných tvarů kouzelníků sekery, kteří vyrubali vznešenou apoteózu lidské práce. Grafika mluví jinak o domovu, otevírala dědiny jakoby zevnitř a v jejich dějinném sledu.

A potom chodily zakázky a s nimi požadavky na užitou grafiku pro účely dnů. Připravil spoustu knižních obálek pro různé edice, vyrojilo se hodně požadavků na exlibris a na ilustrace knížek. Benka vstoupil do čítanek, protože slovenská literatura byla do školy přiváděna právě jeho štětcem. Piešťanští přišli s požadavkem na výzdobu nového mostu a on použil skla. A v Martině, kde našel svůj domov, dodnes svítí jeho sgrafita na Roľníckej vzájomnej pokladnici. A divadlo v Martině? To je Benka a zase Benka: opona a výzdoba vně i uvnitř.

Město Martin Benkovi, jako výraz vděčnosti, předalo v roce 1958 krásný ateliér, zrovna jako Fullovi Ružomberok. Benka slovenskému národu odkázal velkou část své sbírky. Často se zamýšlel nad životem a uměním. Vznikl z toho souhrn esejí, jež vyšly v knížce „Za umením“ (1958), kde se vyznal k umění i hudbě, protože housle nikdy neodložil.

Přál si umřít v rodišti, odkud vyšel s uzlíčkem talentu a naděje, ale odešel ze života v nemocnici na srdeční kolaps.