Max Švabinský

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř přírodní inspirace a dokonalého tvaru ve všech oborech malířství. Zakladatel české grafiky. Vydal „Švabinského český slavín“ portrétů a bezpočet krajinomaleb. Z velkých děl: okna v chrámu sv. Víta „Seslání Ducha svatého“ a „Poslední soud“, v Obecním domě nástěnné obrazy „Literatura“ a „Umění“.
Max Svabinsky 1933.jpg
Narození a úmrtí
  • 17. 9. 1873 (Kroměříž)
  • 10. 2. 1962 (Praha)
Památníky
Odkazy

V roce 1891 ho na Akademii výtvarných umění přivedla zarmoucená maminka a posteskla si, že pořád kreslí, ale propadl na gymnáziu z matematiky. „Byl jsem přijat velmi dobře, ba s vyznamenáním,“ vzpomínal Švabinský. U přijímací zkoušky předložil kresbu hlavy starce a k tomu akt. Jeho matka ukázala prof. Pirnerovi Maxovy kresbičky, pokreslený skicář a kopii Rubensova „Snímání z kříže“.

Ve druhém roce ho Pirner doporučil Lobkovicům v Křimicích za učitele dětí. Maxovi už tehdy seděl básník Vrchlický a portrét vyšel tak mistrně, že mu arch. Polívka zadal malbu „Sv. Václava“ a „Blahobyt“ v interiéru banky na Příkopech, kterou právě stavěl. Ozval se vídeňský nakladatel Gerlach a otiskl mu v publikaci nejlepších rakouských malířů triptych „Žena-víno-zpěv“.

V roce 1898 prof. Pirner ukázal Švabinského kresbu „Splynutí Duší“ mistru Alšovi, a ten zřejmě poznal, že vroucné dílo inspirovala opravdová láska. Max se zamiloval do Ely Vejrychové, kterou v roce 1895 poznal na Národopisné výstavě. Její rodina jej ráda uvítala na své chalupě v Kozlově u Litomyšle a tato dědinka Švabinského malířsky dotvořila. Poprávu historik umění K. B. Mádl o výstavě malířů v Mánesu napsal: „Nikdo víc o tom nepochybuje, že z této generace, ať je v ní málem nejmladší, žádný nemá umění té vřelosti, jemnosti a hloubky“.

Max se v roce 1898 vrátil z Paříže a našel dopis České akademie, která jej žádala, aby nakreslil podobizny předních českých umělců a vědců. Kdo jiný mohl mít takový nápad, než mecenáš arch. Hlávka. Max ho totiž předčasem portrétoval. Představoval si, že Max vytvoří portrét přední osobnosti českého života a tím vznikne jakýsi „Český slavín“. Max jej doplňoval až do smrti. Seděli mu politik F. L. Rieger, historik J. Goll, hudební skladatel A. Dvořák. U Dvořáka prohlásil, že: „Cítil a měl zcela určitý pocit, že mluvil s géniem.“ Max vyslovil zdánlivý paradox, že portrét musí být podobnější, než sám portrétovaný.

Max namaloval i výtečné skupinové portréty, „Podobizna tří“, čili otce Vejrycha, dceru Ely a služebné Emily a portrét rodiny Karla a Rudolfa Veyrychů. Tvrdí se, že tyto portréty jsou předělem Maxova díla směrem k jeho monumentalitě.

Deset roků po studiu začal tvořit litografie, jež poprvé spatřil ještě jako student v Karlově ulici, kde měl dílnu litograf Vaňáč. Na akademii se přiučil u prof. J. Mařáka leptání a tím získal našel způsob, jak barevně zahýřit škálou barevných odstínů, kterou by nenakreslil. První jeho litografií byl portrét Ely a prvním leptem byl portrét básníka Bohdana Kaminského. Švabinský zdokonalil grafickou techniku natolik, že akademie založila katedru grafiky, kterou vedl Švabinský. V roce 1910 se stal prvním prof. grafiky na akademii a vyučoval v podstřeší paláce Lucerna.

Řada Maxových portrétních grafik se rozrostla o grafické cykly krajin, např. „Léto“ (1913). Švabinský to je výhradně léto, barevně hořlavé léto. Podzim Švabinský téměř nemaloval a zima či jaro se u něho nenajde. Jeho krajina je rozžhavené slunce. Už v roce 1904 vydal Maxovy grafiky skvělý vídeňský uměnovědec Max Dvořák v grafické revue a doprovodil ji studií „Od Mánesa k Švabinskému“. Švabinský se stal zakladatelskou osobností české grafiky.

Ve Švabinského dejvickém bytě visel v čele místnosti jeho nejmilejší obraz krajiny „Žně" (olej). Jakoby zastupoval dlouhou řadu jeho hořlavých krajin a krajinek. Zcela zákonitě se na jeho krajinářský kolorit rozkřikla později výtvarná moderna. Bylo to zcela zákonité, protože moderna hledala nový výtvarný výraz a Švabinský byl pro ni sladce konzervativní. Jenže málokdy se nový tvar setká s porozuměním předchůdců a naopak předchůdci jsou zpravidla až neomalenými kritiky moderny. Nalézt souvislost zdánlivě nesouvislého, to už je úkol vědy o umění.

Švabinský měl bezpočet zakázek a mezi nimi byly takové, které tvoří neotřesitelné výtvarné sloupy výtvarného umění. Obdržel zakázku na okna chrámu sv. Víta: „Seslání Ducha svatého“ v křestní kapli a největší okno chrámu s námětem „Poslední soud“. V postavě Tomáše Chelčického se v rohu velké plochy objevil portrét jeho učitele M. Pirnera. Další velkou zakázku obdržel na alegorii vývoje práce (17 m x 6 m) v budově právnické fakulty arch. Kotěry vedle Čechova mostu. Jinými rozměrnými díly jsou nástěnná malba v Národním domě na Vinohradech, v Památníku osvobození na Vítkově a v secesním Obecním domě, kde v nástěnných obrazech „Literatura“ a „Umění“ zpodobil B. Němcovou a B. Smetanu.

Do zrodu ČSR se Švabinský zapsal jako tvůrce nových papírových čsl. platidel: stokoruny a tisícikoruny.

Živelný vyznavač všech krás světa, a hlavně krásy ženské, měl tři manželky. Byly z jednoho rodinného kruhu. Ženil se s nimi postupně, jak vyrůstaly do své krásy. Za německé okupace si užil antisemitismu, protože jej fašisté vyslýchali pro židovský původ jeho ženy. Česká fašistická organizace „Vlajka“ proti němu rozpoutala kampaň. Švabinský odešel na prázdninový pobyt do dědiny Chodov u Prahy a inspirován zdejší krajinou i poslední mladou ženou Zuzanou, maloval krajinu i zátiší.

Ateliér na Akademii výtvarných umění osiřel, vysoké školy Němci zrušili a starý mistr přežil německé okupanty. Ještě 18. ledna 1962 sedl k malířskému stojanu, aby nakreslil svého vnuka Martina.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!