Maxim Gorkij
„Všecko špatné a dobré je od člověka a pro člověka. Chci, aby každý z lidí byl Člověkem.“— M. Gorkij
Narození a úmrtí
- 28. 3. 1868 (Nižnij Novgorod)
- 18. 6. 1936 (Gorki Leninskije, Moskva)
Památníky
- Bělehradská 110; pamětní deska (odstraněna kolem 1990)
- Pohřben na hřbitově u Kremelské zdi
Odkazy
Když dopisoval v letovisku Saarow-Pieskow u Berlína trilogii o svém životě „Moje university“, navštívil jej pražský reportér Egon Erwin Kisch. V Lidových novinách se 6. 2. 1923 objevil titulek: „Návštěvou u Maxima Gorkého.“ Světoznámý spisovatel Gorkij byl už léta těžce nemocný na tuberkulózu a často hledal vhodné léčebné prameny nebo podnební klima. Na Gorkého žádost navštívit Prahu Čsl. ministerstvo zahraničí sdělilo, že by jeho pražský „pobyt nebyl vítaným“. Důvody nesdělilo. Jenže ony byly všeobecně známé, neboť ČSR, stejně jako západní země, neuznala Leninův převrat v Rusku, a tudíž neexistovaly protokolární vztahy. A patrně i proto, že Gorkého knihy a hry nebyly neznámé, byla obecná zvědavost na světového spisovatele. Obavy z mladé generace, včetně umělecké, jež hořela přídechem „proletářské poezie“ a kultem ruského sociálního experimentu, byly zřejmé.
Gorkij byl koneckonců Leninův osobní přítel, s nímž mnohokrát polemizoval, což bylo pro oba samozřejmou nezbytností ve výměně názorů. Byl to vztah mezi spisovatelem a politikem-vědcem, kteří se shodli v základním: jak carismus, válku a bídu vymazat z dějin světa. Polemizovali o filosofii ujařmeného lidství.
Nakonec Gorkij čsl. vízum přece jenom obdržel a přijel do Prahy 27. 11. 1923. Praha už byla sychravá a barevná, tak se s Gorkij s přítelem, malířem Rakitským, vydali s českými průvodci po Praze. Ubytovali se v hotelu „Beránek“ na Vinohradech na Tylově náměstí (dnes Česká spořitelna). Gorkij neuvěřitelně pilně pracoval, ale ve chvílích oddechu prochodil kdeco. Byl ve městě nad Vltavou poprvé. Nemohl se nasytit krásy „města minulosti a budoucnosti, v němž každá dějinná událost zanechala stopy a každá příští tudy projde,“ napsal později.
Z Prahy se vydal 6. 12. na léčení do Mariánských lázní. Usídlil se v lázeňském hotelu „Maxhof“. Právě si listoval ve svém těžkém životě bosáka (chudáci chodící naboso), siroty, kterého vychovali babička s dědou. Pak úplně osiřel a jeho školou se stala společnost až na dně lidské bídy. Měl život opravdu hořký (= rusky gorkij). Žil s lidmi vyvrženými až na okraj společnosti, ale probudil se v něm rodinný hlad, touha a ctižádost o té krutosti, hořkosti života psát. Začal črtami, pokračoval povídkami a postupně se naučil, jak říkal, „rozuměti živým lidem.“ Zprvu z něj vytryskly dvě romanticky svobodomyslné poemy „Píseň o Sokolu“ a „Zpěv o ptáku Bouřliváku“. Byl to výkřik svobody až ze dna života a trápení.
V revolučním roce 1905 táhl Gorkij s tisíci ujařmenými v Petrohradu k Zimnímu paláci, aby prosili cara o životní „almužnu“, aby žádali právo na život. Viděl, jak do davu vrazili kozáčtí dragouni a tekla krev, byli mrtví. Na rozkaz cara zatkli mezi tisíci i Gorkého a uvěznili ho. V Rusku těch proticarských vzpour už bylo dost, od mladých důstojníků, tzv. „děkabristů“ po onen dlouhý průvod na Sibiř, v němž byl i Dostojevskij.
Gorkého romány „Foma Gordějev“ (1899), „Matka“ (1906), řada povídkových knih a dramat, např. „Měšťáci“ (1902 hráno v pražském ND), „Na dně“, „Jegor Bulyčov a ti druzí“, to byl nový pohled na ruský život. Bylo to Rusko sociální i mravní bídy, v níž se Gorkij naučil Dickensovo „umění milovat lidi“. Opovrhoval duševní prázdnotou měšťáctví a nadutostí dobyvatelů peněz.
Mariánské Lázně Gorkému prospívaly. Žil v ústraní a pracoval na sbírce novel „Poznámky z deníku“. Napsal tu i několik povídek a dokončil své vzpomínky na ženu L. N. Tolstého. Denně dostával odevšad spoustu dopisů a hodně se o něm psalo i v zahraničním tisku. Na dotaz, co si myslí o různých článcích v novinách, odpovídal: „O otázkách politických vůbec nikdy nedávám interview, protože se za politika nepovažuji. Nikdy nevyvracím lží, klepů a hloupostí, jež o mně píší.“ V tom čase mu přišel do lázní dopis od učitele Hurníka a jeho dětí z obecné školy v Porubě u Ostravy. Gorkij byl dojatý a hned odepsal: „Řekněte dětem, že v jejich letech jsem žil velmi těžce, velmi krušně, ale už tehdy jsem plně chápal, že všecko špatné i dobré je od člověka a pro člověka.“
V Mariánských Lázních jej zastihla zpráva, že 21. 1. 1924 zemřel v Gorkách u Moskvy V. I. Lenin (Uljanov). Leninova choť Krupská Gorkému napsala, že si manžel nechal před smrtí předčítat z jeho trilogie „Moje university“. Gorkij ponechal všechno stranou a napsal vzpomínku na přítele Lenina, jehož znal od roku 1907. Dne 3. 4. 1924 se vydal přes Prahu za příjemným klima italských lázní v přímořském Sorrentu. Pod tímto jižním nebem se v roce 1912 setkal i s T. G. Masarykem, který jej na ostrově Capri navštívil.
Gorkij byl po Mariánských Lázních ještě čtyři roky mimo Rusko. Po Říjnové revoluci 1917 jej prosili, aby se vrátil domů, ale dopisoval právě zamýšlenou ságu rodu románu „Podnik Artamonových“ a vrátil se domů až v roce 1928. Na bělorusko-baltském nádraží v Moskvě jej vítaly tisíce lidí. Přivezl s sebou dva svazky svého vrcholného díla, tetralogie „Život Klima Samgina“, v němž až do dřeně vystopoval čtyřicetiletí ruské společnosti před „Říjnovou revolucí“ 1917. Připravili mu důstojné oslavy šedesátin, a pak vycestoval za poznáním rodné země.
Všichni mladí spisovatelé mu denně psali a přikládali své literární pokusy a Gorkij jim odepisoval a radil, jak úsporně, logicky a pravdivě psát. V roce 1934 stál Gorkij za řečnickým pultem prvního shromáždění sovětských spisovatelů, jež založilo svůj svaz a Gorkého zvolili do jeho čela. Byli přítomni vynikající tvůrci z celého světa. Maďarský spisovatel Béla Illés vzpomíná na večer u Gorkého rok poté. Ve čtyřech pokojích přeplněných knihami se debatovalo do rána. Gorkij tvrdil, že válka s Hitlerem je nevyhnutelná, ale Romain Rolland tvrdil opak, že je možno válce zabránit. Když se rozednilo, řekl s úsměvem Gorkij: „Je to dost smutné, že jedna z nejosvícenějších myslících hlav, že ani Romain Rolland nevidí, že je válka nevyhnutelná.“ Načež Rolland mu odpověděl: „Je to dost smutné, že největší žijící spisovatel, že ani Maxim Gorkij nedovede uvěřit tomu, že lidstvo nemůže spáchat největší padoušství světových dějin - samo na sobě.“