Maxim Gorkij: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
m (naimportována 1 revize)
 
Řádek 1: Řádek 1:
vl.jm.Alexej Maximovič PEŠKOV
+
vl. jm. Alexej Maximovič Peškov
  
1868
+
28. 3. 1868 Nižnij Novgorod
1936
 
Pohřben
 
  
PD,hotel Beránek (dnes Spořitelna),b.r.
+
18. 6. 1936 Gorki Leninskije, Moskva
Bělehradská (odstraněna kolem -1990)
 
  
 +
Pohřben na hřbitově u Kremelské zdi
 +
PD, hotel Beránek (dnes Spořitelna), b. r. Bělehradská (odstraněna kolem 1990)
  
 +
'''Jeden z největších ruských spisovatelů, básník, dramatik a publicista. Zaujal povídkami o životě bosáků (tuláků) a jinotajnými poemami. Z románů: „Foma Gordějev“, „Matka“, „Podnik Artamonových“, „Život Klima Samgina“, „Moje university“. Z dramat: „Měšťáci“, „Na dně“, „Jegor Bulyčov a ti druzí“, „Vassa Železnovová“.'''
  
'''Jeden z největších ruských spisovatelů,básník,dramatik a publicista.Zaujal povídkami o bosácích (lidé bez domova) a jinotajnými poemami.Z románů:Foma Gordějev,Matka,Podnik Artamonových (I.-II.),Život Klima Samgina (I.-IV.),"Moje university" (I.-III.) Z dramat: Měšťáci,Na dně,Jegor Bulyčev a ti druzí,Vasa Železnova.'''
+
„Všecko špatné a dobré je od člověka a pro člověka. Chci, aby každý z lidí byl Člověkem.- M. Gorkij
  
  
          "...všecko špatné a dobré je od člověka a pro člověka...
+
Když dopisoval v letovisku Saarow-Pieskow u Berlína trilogii o svém životě „Moje university“, navštívil jej pražský reportér Egon Erwin Kisch. V Lidových novinách se 6. 2. 1923 objevil titulek: „Návštěvou u Maxima Gorkého.“ Světoznámý spisovatel Gorkij byl už léta těžce nemocný na tuberkulózu a často hledal vhodné léčebné prameny nebo podnební klima. Na Gorkého žádost navštívit Prahu Čsl. ministerstvo zahraničí sdělilo, že by jeho pražský „pobyt nebyl vítaným“. Důvody nesdělilo. Jenže ony byly všeobecně známé, neboť ČSR, stejně jako západní země, neuznala Leninův převrat v Rusku, a tudíž neexistovaly protokolární vztahy. A patrně i proto, že Gorkého knihy a hry nebyly neznámé, byla obecná zvědavost na světového spisovatele. Obavy z mladé generace, včetně umělecké, jež hořela přídechem „proletářské poezie“ a kultem ruského sociálního experimentu, byly zřejmé.
          "chci,aby každý z lidí byl Člověkem".
 
                                          M.Gorkij
 
  
 +
Gorkij byl koneckonců Leninův osobní přítel, s nímž mnohokrát polemizoval, což bylo pro oba samozřejmou nezbytností ve výměně názorů. Byl to vztah mezi spisovatelem a politikem-vědcem, kteří se shodli v základním: jak carismus, válku a bídu vymazat z dějin světa. Polemizovali o filosofii ujařmeného lidství.
  
Když dopisoval v letovisku Saarow-Pieskow u Berlína trilogii o svém
+
Nakonec Gorkij čsl. vízum přece jenom obdržel a přijel do Prahy 27. 11. 1923. Praha byla sychravá a barevná, tak se s Gorkij s přítelem, malířem Rakitským, vydali s českými průvodci po Praze. Ubytovali se v hotelu „Beránek“ na Vinohradech na Tylově náměstí (dnes Česká spořitelna). Gorkij neuvěřitelně pilně pracoval, ale ve chvílích oddechu prochodil kdeco. Byl ve městě nad Vltavou poprvé. Nemohl se nasytit krásy „města minulosti a budoucnosti, v němž každá dějinná událost zanechala stopy a každá příští tudy projde,“ napsal později.
životě "Moje university",navštívil jej pražský reportér Egon Ervin Kisch.
 
V Lidových novinách se 6.února 1923 objevil titulek: "Návštěvou u Maxima
 
Gorkého".Světoznámý spisovatel Gorkij byl léta těžce nemocný na tuberku-
 
lózu a často hledal vhodné léčebné prameny nebo podnební klima.Na Gorkého
 
žádost navštívit Prahu Čsl.ministerstvo zahraničí sdělilo,že by jeho praž-
 
ský "pobyt nebyl vítaným".Důvody nesdělilo.Jenže ony byly všeobecně známy,
 
neboť ČSR stejně jako západní země neuznala Leninův převrat v Rusku a tu-
 
diž neexistovaly protokolární vztahy a patrně i proto,že Gorkého knihy a
 
zejména hry nebyly neznámy a proto byla obecná zvědavost na světového spi-
 
sovazele.Byla zřejmá obava hlavně zmladé generace,včetně umělecké,jež ho-
 
řela přídechem "proletářské poesie" a kultem ruského sociálního experimentu.
 
  
Gorkij byl koneckonců osobní Leninův přítel,s nimž mnohokráte polemi-
+
Z Prahy se vydal 6. 12. na léčení do Mariánských lázní. Usídlil se v lázeňském hotelu „Maxhof“. Právě si listoval ve svém těžkém životě bosáka (chudáci chodící naboso), siroty, kterého vychovali babička s dědou. Pak úplně osiřel a jeho školou se stala společnost až na dně lidské bídy. Měl život opravdu hořký (= rusky gorkij). Žil s lidmi vyvrženými až na okraj společnosti, ale probudil se v něm rodinný hlad, touha a ctižádost o té krutosti, hořkosti života psát. Začal črtami, pokračoval povídkami a postupně se naučil, jak říkal, „rozuměti živým lidem.“ Zprvu z něj vytryskly dvě romanticky svobodomyslné poemy „Píseň o Sokolu“ a „Zpěv o ptáku Bouřliváku“. Byl to výkřik svobody až ze dna života a trápení.
zoval,což bylo pro oba samozřejmou nezbytností ve výměně názorů.Nyl to
 
vztah mezi spisovatelem a politikem-vědcem,kteří se shodli v základním:
 
jak carismus„válku a bídu vymazat z dějin světa.Polemizovali o filosofii
 
ujařmeného lidství.
 
  
Nakonec Gorkij čsl.vizum přecjenom obdržel a přijel do Prahy 27.lis-
+
V revolučním roce 1905 táhl Gorkij s tisíci ujařmenými v Petrohradu k Zimnímu paláci, aby prosili cara o životní „almužnu“, aby žádali právo na život. Viděl, jak do davu vrazili kozáčtí dragouni a tekla krev, byli mrtví. Na rozkaz cara zatkli mezi tisíci i Gorkého a uvěznili ho. V Rusku těch proticarských vzpour bylo dost, od mladých důstojníků, tzv. „děkabristů“ po onen dlouhý průvod na Sibiř, v němž byl i Dostojevskij.
topadu 1923.Praha byla sychravá,barevná a tak se s Garkij s přítelem
 
malířem Rakitským a se svou vydali s českými průvodci po Praze.Ubytovali
 
se v hotelu "Beránek" na Vinohradech na Tylově náměstí (dnes Česká spoři-
 
  
telna).Gorkij neuvěřitelně pilně pracoval a ve chvílích oddechu zbrouzdal
+
Gorkého romány „Foma Gordějev“ (1899), „Matka“ (1906), řada povídkových knih a dramat, např. „Měšťáci“ (1902 hráno v pražském ND), „Na dně“, „Jegor Bulyčov a ti druzí“, to byl nový pohled na ruský život. Bylo to Rusko sociální i mravní bídy, v níž se Gorkij naučil Dickensovo „umění milovat lidi“. Opovrhoval duševní prázdnotou měšťáctví a nadutostí dobyvatelů peněz.
kdeco.Byl v městě nad Vltavou poprvé.Nemohl se dosytit krásy "města mi-
 
nulosti a budoucnosti,v němž každá dějinná událost zanechala stopy a kaž-
 
dá příští tudy projde",napsal později.
 
  
Z Prahy se vydal 6.prosince na léčení do Marianských lázní a usídlil
+
Mariánské Lázně Gorkému prospívaly. Žil v ústraní a pracoval na sbírce novel „Poznámky z deníku“. Napsal tu i několik povídek a dokončil své vzpomínky na ženu L. N. Tolstého. Denně dostával odevšad spoustu dopisů a hodně se o něm psalo i v zahraničním tisku. Na dotaz, co si myslí o různých článcích v novinách, odpovídal: „O otázkách politických vůbec nikdy nedávám interview, protože se za politika nepovažuji. Nikdy nevyvracím lží, klepů a hloupostí, jež o mně píší.
se v lázeňském hotelu "Maxhof".Právě si listoval ve svém těžkém životě
+
V tom čase mu přišel do lázní dopis od učitele Hurníka a jeho dětí z obecné školy v Porubě u Ostravy. Gorkij byl dojatý a hned odepsal: „Řekněte dětem, že v jejich letech jsem žil velmi těžce, velmi krušně, ale už tehdy jsem plně chápal, že všecko špatné i dobré je od člověka a pro člověka.
bosáka (chudáci chodící naboso),siroty,kterého vychovali babička s dědou.
 
Pak úplně osiřel a jeho školou,univrzitou se stala společnost až na dně
 
lidské bídy.Měl život opravdu hořký (= rusky gorkij).Žil s lidmi vyvrže-
 
ných až na okraj života.Jenže se v něm probudil rodinný hlad,touha,ctižá-
 
dost o té krutosti,hořkosti života psát.Začal črtami,pokračoval povídkami
 
a postupně se,jak říkal,naučil "rozuměti živým lidem".Zprvu z něj vyvytry-
 
skly dvě romanticky svobodomyslné poemy "Píseň o sokolu" nebo o "bouřňáku".
 
Byl to výkřik svobody až ze dna života a trápení.
 
  
V revolučním roce 1905 táhl Gorký s tisíci ujařmenými v Petrohradě
+
V Mariánských Lázních jej zastihla zpráva, že 21. 1. 1924 zemřel v Gorkách u Moskvy V. I. Lenin (Uljanov). Leninova choť Krupská Gorkému napsala, že si manžel nechal před smrtí předčítat z jeho trilogie „Moje university“. Gorkij ponechal všechno stranou a napsal vzpomínku na přítele Lenina, jehož znal od roku 1907. Dne 3. 4. 1924 se vydal přes Prahu za příjemným klima italských lázní v přímořském Sorrentu. Pod tímto jižním nebem se v roce 1912 setkal i s T. G. Masarykem, který jej na ostrově Capri navštívil.
k Zimnímu paláci,aby prosili cara o životní "almužnu",aby žádali o právo
 
na život.Viděl,jak do davu vrazili kozáčtí dragouni a tekla krev a byli
 
mrtví.Na rozkaz car.Zatkli Mezi tisíci i Gorkého a uvěznili.V rusku těch
 
proticarských vzpour už bylo dost,od mladých důstojníků,tzv."děkabristů"
 
po onen dlouhý průvod na Sibiř,v němž byl i Dostojevský.
 
  
Gorkého romány "Foma Gordějev"(1887),"Matka"(1905),řada povídkových
+
Gorkij byl po Mariánských Lázních ještě čtyři roky mimo Rusko. Po Říjnové revoluci 1917 jej prosili, aby se vrátil domů, ale dopisoval právě zamýšlenou ságu rodu románu „Podnik Artamonových“ a vrátil se domů až v roce 1928. Na bělorusko-baltském nádraží v Moskvě jej vítaly tisíce lidí. Přivezl s sebou dva svazky svého vrcholného díla, tetralogie „Život Klima Samgina“, v němž až do dřeně vystopoval čtyřicetiletí ruské společnosti před „Říjnovou revolucí“ 1917. Připravili mu důstojné oslavy šedesátin, a pak vycestoval za poznáním rodné země.
knih,11 dramat,např."Měšťáci"(1902 hráno v pražském ND),"Na dně","Jegor
 
Bulyčev a ti druzí",to byl nový pohled na ruský život.Bylo to Rusko soci-
 
ální i mravní bídy,v níž se Gorkij naučil Dickensovu "umění milovat lidi".
 
Opovrhoval duševní prázdnotou měšťáctví a nadutostí dobyvatelů peněz.
 
  
Marianské lázně Gorkého prospívaly.Žil v ústraní a pracoval na sbír-
+
Všichni mladí spisovatelé mu denně psali a přikládali své literární pokusy a Gorkij jim odepisoval a radil, jak úsporně, logicky a pravdivě psát. V roce 1934 stál Gorkij za řečnickým pultem prvního shromáždění sovětských spisovatelů, jež založilo svůj svaz a Gorkého zvolili do jeho čela. Byli přítomni vynikající tvůrci z celého světa. Maďarský spisovatel Béla Illés vzpomíná na večer u Gorkého rok poté. Ve čtyřech pokojích přeplněných knihami se debatovalo do rána. Gorkij tvrdil, že válka s Hitlerem je nevyhnutelná, ale Romain Rolland tvrdil opak, že je možno válce zabránit. Když se rozednilo, řekl s úsměvem Gorkij: „Je to dost smutné, že jedna z nejosvícenějších myslících hlav, že ani Romain Rolland nevidí, že je válka nevyhnutelná.Načež Rolland mu odpověděl: „Je to dost smutné, že největší žijící spisovatel, že ani Maxim Gorkij nedovede uvěřit tomu, že lidstvo nemůže spáchat největší padoušství světových dějin - samo na sobě.
ce novel "Poznámky z deníku".Napsal tu i několik povídek a dokončil své
 
vzpomínky na ženu L.N.Tolstého.Denně dostával odevšad spoustu dopisů a
 
hodně se o něm psalo i v zahraničním tisku.Na dotaz,co si myslí o různých
 
článcích v novinách,odpovídal: "O otázkách politických vůbec nikdy nedávám
 
intervievů,protože se za politika nepovažuji...Nikdy nevyvracím lží,kle-
 
pů a hloupostí,jež o mně píší".
 
 
 
V tom čase mu přišel do lázní dopis od učitele Hurníka a jeho dětí
 
z obecné školy v Porubě u Ostravy.Gorkij byl dojatý a hned odepsal:"Řek-
 
něte dětem,že v jejich letech jsem žil velmi těžce,velmi krušně,ale už
 
tehdy jsem plně chápal,že všecko špatné i dobré je od člověka a pro člo-
 
věka".
 
 
 
V Marianských lázních jej zastihla zpráva,že 21.ledna 1924 zemřel
 
v Gorkách u Moskvy V.I.Lenin (Uljanov).Leninova choť Krupská Gorkému na-
 
psala,že si manžel nechal před smrtí předčítat z jeho trilogie "Moje
 
university".Gorkij ponechal všechno stranou a napsal vzpomínku na přítele
 
Lenina,jehož znal od roku 1907.Dne 3.dubna 1924 se vydal přes Prahu
 
do jižního klimatu italských lázní v přímořském Sorrentu.Pod tímto jižním
 
nebem se v roce 1912 setkal i s T.G.Masarykem,který jej na ostrově Capri
 
navštívil.
 
 
 
Gorký byl po Marianských lazních ještě čtyři roky mimo Rusko.Po Říj-
 
nové revoluci 1917 jej prosili,aby se vrátil domů,ale dopisoval právě
 
zamýšlenou ságu rodu románu "Podnik Artamonových" a vrátil se domů až
 
v roce 1928.Na bělorusko-baltickém nádraží v Moskvě jej uvítaly tisíce li-
 
dí.Přivezl sebou dva svazky svého vrcholného díla,tetralogie "Život Klima
 
Samgina",v němž až do dřeně vystopoval čtyřicetiletí ruské společnosti
 
před Říjnovou revolucí 1917.Připravili mu důstojné oslavy šedesátin a pak
 
vycestoval za poznáním rodné země.
 
 
 
Všichni mladí spisovatele mu denně psali a přikládali své literár-
 
pokusy a Gorký jim odepisoval a rádil,jak úsporně,logicky a pravdivě
 
psát.V roce 1934 stál Gorký za řečnickým pultem prvního shromáždění sovět-
 
ských spisovatelů,jež založilo svůj Svaz a Gorkého zvolili do jeho čela.
 
Byli přítomni vynikající tvůrci z celého světa.Maďarský spisovatel Illes
 
Béla vzpomíná na večer rok poté u Gorkého.Ve čtyřech pokojích přeplněných
 
knihami se debatovalo do rána.Gorkij tvrdil,že válka s Hitlerem je nevyhnu-
 
telná,ale Romain Rolland tvrdil opak,že je možno válce zabránit.Když se
 
rozednilo řekl s úsměvem Gorkij:"Je to dost smutné,že jedna z nejosvíce-
 
nějších myslících hlav,že ani Romain Rolland nevidí,že je válka nevyhnu-
 
telná." Načež Rolland mu odpověděl:"Je to dost smutné,že největší žijící
 
spisovatel,že ani Maxim Gorkij nedovede uvěřit tomu,že lidstvo nemůže
 
spáchat největší padoušství světových dějin - samo na sobě.".
 

Aktuální verze z 22. 5. 2020, 20:07

vl. jm. Alexej Maximovič Peškov

28. 3. 1868 Nižnij Novgorod

18. 6. 1936 Gorki Leninskije, Moskva

Pohřben na hřbitově u Kremelské zdi PD, hotel Beránek (dnes Spořitelna), b. r. Bělehradská (odstraněna kolem 1990)

Jeden z největších ruských spisovatelů, básník, dramatik a publicista. Zaujal povídkami o životě bosáků (tuláků) a jinotajnými poemami. Z románů: „Foma Gordějev“, „Matka“, „Podnik Artamonových“, „Život Klima Samgina“, „Moje university“. Z dramat: „Měšťáci“, „Na dně“, „Jegor Bulyčov a ti druzí“, „Vassa Železnovová“.

„Všecko špatné a dobré je od člověka a pro člověka. Chci, aby každý z lidí byl Člověkem.“ - M. Gorkij


Když dopisoval v letovisku Saarow-Pieskow u Berlína trilogii o svém životě „Moje university“, navštívil jej pražský reportér Egon Erwin Kisch. V Lidových novinách se 6. 2. 1923 objevil titulek: „Návštěvou u Maxima Gorkého.“ Světoznámý spisovatel Gorkij byl už léta těžce nemocný na tuberkulózu a často hledal vhodné léčebné prameny nebo podnební klima. Na Gorkého žádost navštívit Prahu Čsl. ministerstvo zahraničí sdělilo, že by jeho pražský „pobyt nebyl vítaným“. Důvody nesdělilo. Jenže ony byly všeobecně známé, neboť ČSR, stejně jako západní země, neuznala Leninův převrat v Rusku, a tudíž neexistovaly protokolární vztahy. A patrně i proto, že Gorkého knihy a hry nebyly neznámé, byla obecná zvědavost na světového spisovatele. Obavy z mladé generace, včetně umělecké, jež hořela přídechem „proletářské poezie“ a kultem ruského sociálního experimentu, byly zřejmé.

Gorkij byl koneckonců Leninův osobní přítel, s nímž mnohokrát polemizoval, což bylo pro oba samozřejmou nezbytností ve výměně názorů. Byl to vztah mezi spisovatelem a politikem-vědcem, kteří se shodli v základním: jak carismus, válku a bídu vymazat z dějin světa. Polemizovali o filosofii ujařmeného lidství.

Nakonec Gorkij čsl. vízum přece jenom obdržel a přijel do Prahy 27. 11. 1923. Praha už byla sychravá a barevná, tak se s Gorkij s přítelem, malířem Rakitským, vydali s českými průvodci po Praze. Ubytovali se v hotelu „Beránek“ na Vinohradech na Tylově náměstí (dnes Česká spořitelna). Gorkij neuvěřitelně pilně pracoval, ale ve chvílích oddechu prochodil kdeco. Byl ve městě nad Vltavou poprvé. Nemohl se nasytit krásy „města minulosti a budoucnosti, v němž každá dějinná událost zanechala stopy a každá příští tudy projde,“ napsal později.

Z Prahy se vydal 6. 12. na léčení do Mariánských lázní. Usídlil se v lázeňském hotelu „Maxhof“. Právě si listoval ve svém těžkém životě bosáka (chudáci chodící naboso), siroty, kterého vychovali babička s dědou. Pak úplně osiřel a jeho školou se stala společnost až na dně lidské bídy. Měl život opravdu hořký (= rusky gorkij). Žil s lidmi vyvrženými až na okraj společnosti, ale probudil se v něm rodinný hlad, touha a ctižádost o té krutosti, hořkosti života psát. Začal črtami, pokračoval povídkami a postupně se naučil, jak říkal, „rozuměti živým lidem.“ Zprvu z něj vytryskly dvě romanticky svobodomyslné poemy „Píseň o Sokolu“ a „Zpěv o ptáku Bouřliváku“. Byl to výkřik svobody až ze dna života a trápení.

V revolučním roce 1905 táhl Gorkij s tisíci ujařmenými v Petrohradu k Zimnímu paláci, aby prosili cara o životní „almužnu“, aby žádali právo na život. Viděl, jak do davu vrazili kozáčtí dragouni a tekla krev, byli mrtví. Na rozkaz cara zatkli mezi tisíci i Gorkého a uvěznili ho. V Rusku těch proticarských vzpour už bylo dost, od mladých důstojníků, tzv. „děkabristů“ po onen dlouhý průvod na Sibiř, v němž byl i Dostojevskij.

Gorkého romány „Foma Gordějev“ (1899), „Matka“ (1906), řada povídkových knih a dramat, např. „Měšťáci“ (1902 hráno v pražském ND), „Na dně“, „Jegor Bulyčov a ti druzí“, to byl nový pohled na ruský život. Bylo to Rusko sociální i mravní bídy, v níž se Gorkij naučil Dickensovo „umění milovat lidi“. Opovrhoval duševní prázdnotou měšťáctví a nadutostí dobyvatelů peněz.

Mariánské Lázně Gorkému prospívaly. Žil v ústraní a pracoval na sbírce novel „Poznámky z deníku“. Napsal tu i několik povídek a dokončil své vzpomínky na ženu L. N. Tolstého. Denně dostával odevšad spoustu dopisů a hodně se o něm psalo i v zahraničním tisku. Na dotaz, co si myslí o různých článcích v novinách, odpovídal: „O otázkách politických vůbec nikdy nedávám interview, protože se za politika nepovažuji. Nikdy nevyvracím lží, klepů a hloupostí, jež o mně píší.“ V tom čase mu přišel do lázní dopis od učitele Hurníka a jeho dětí z obecné školy v Porubě u Ostravy. Gorkij byl dojatý a hned odepsal: „Řekněte dětem, že v jejich letech jsem žil velmi těžce, velmi krušně, ale už tehdy jsem plně chápal, že všecko špatné i dobré je od člověka a pro člověka.“

V Mariánských Lázních jej zastihla zpráva, že 21. 1. 1924 zemřel v Gorkách u Moskvy V. I. Lenin (Uljanov). Leninova choť Krupská Gorkému napsala, že si manžel nechal před smrtí předčítat z jeho trilogie „Moje university“. Gorkij ponechal všechno stranou a napsal vzpomínku na přítele Lenina, jehož znal od roku 1907. Dne 3. 4. 1924 se vydal přes Prahu za příjemným klima italských lázní v přímořském Sorrentu. Pod tímto jižním nebem se v roce 1912 setkal i s T. G. Masarykem, který jej na ostrově Capri navštívil.

Gorkij byl po Mariánských Lázních ještě čtyři roky mimo Rusko. Po Říjnové revoluci 1917 jej prosili, aby se vrátil domů, ale dopisoval právě zamýšlenou ságu rodu románu „Podnik Artamonových“ a vrátil se domů až v roce 1928. Na bělorusko-baltském nádraží v Moskvě jej vítaly tisíce lidí. Přivezl s sebou dva svazky svého vrcholného díla, tetralogie „Život Klima Samgina“, v němž až do dřeně vystopoval čtyřicetiletí ruské společnosti před „Říjnovou revolucí“ 1917. Připravili mu důstojné oslavy šedesátin, a pak vycestoval za poznáním rodné země.

Všichni mladí spisovatelé mu denně psali a přikládali své literární pokusy a Gorkij jim odepisoval a radil, jak úsporně, logicky a pravdivě psát. V roce 1934 stál Gorkij za řečnickým pultem prvního shromáždění sovětských spisovatelů, jež založilo svůj svaz a Gorkého zvolili do jeho čela. Byli přítomni vynikající tvůrci z celého světa. Maďarský spisovatel Béla Illés vzpomíná na večer u Gorkého rok poté. Ve čtyřech pokojích přeplněných knihami se debatovalo do rána. Gorkij tvrdil, že válka s Hitlerem je nevyhnutelná, ale Romain Rolland tvrdil opak, že je možno válce zabránit. Když se rozednilo, řekl s úsměvem Gorkij: „Je to dost smutné, že jedna z nejosvícenějších myslících hlav, že ani Romain Rolland nevidí, že je válka nevyhnutelná.“ Načež Rolland mu odpověděl: „Je to dost smutné, že největší žijící spisovatel, že ani Maxim Gorkij nedovede uvěřit tomu, že lidstvo nemůže spáchat největší padoušství světových dějin - samo na sobě.“