Milada Horáková
„Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá a co je jiného život než boj.“— M. Horáková v dopise před popravou
Narození a úmrtí
- 25. 12. 1901 (Praha)
- 27. 6. 1950 (Praha)
Památníky
- Mošnova 376/2; PD, 1992
- Nová radnice (vestibul); PD, 1998
- Milady Horákové 2; PD s portrétem, 2002
- Sněmovní 172 (Pětikostelní náměstí u Poslanecké sněmovny); skřivánek sedící na mikrofonu, 2015
- nám. Hrdinů; bysta na podstavci
- Pohřbena u Krematoria Strašnice ve společném hrobě popravených
Odkazy
V domě Mošnovy ulice na smíchovských Hřebenkách bydleli s manželem po návratu z německého koncentračního tábora, čili od roku 1945. Gestapo je zatklo 2. 8. 1942 v Horním Bradle u Nasavrk, kam se ve zlé předtuše o prázdninách uchýlili. Před německým soudem se statečně obhajovala, ale vyměřili jí namísto původního trestu smrti 8 roků lágru. V těžkých chvílích napsala otci: „Bylo ve mně mnoho z Tvých vlastností.“ Otec byl za Rakouska, když šlo o český stát, neúhybný. To patrně zdědila. Už při studiu na pražském gymnáziu se zúčastnila protiválečné demonstrace a vyhodili ji ze školy. K maturitě se dostala po přestupu na jiné gymnázium a otec rázně zamítl její touhu po medicíně. Nikdy lékařům neodpustil, že zavinili smrt jeho dvou dětí. Studium práv jí schválil. Uměla se bránit už na škole. Debatérkou byla k pohledání a ten mravní, evangelický kodex a úctu k Masarykově statečnosti a vzdělanosti převzala po tátovi. Pak se vdala za zemědělského inženýra Horáka, stejné evangelické víry.
Začátek existence ČSR byl zvichřelý a revoluční, jaký to bude stát. Potomci často soudí dějiny soudobými měřítky, v Čechách často mělkými. Galimatyášem názorů, jimiž se Češi dávají strhnout. Je v tom, jak trefně připomněl Komenský, Palacký i Werich, málo sebehrdosti a příliš nápodobivosti. Milada v tom vybočovala z řady. Její rod zůstal „kacířský“ a humánního zázemí. Nad dogmata jí byl mravní kodex. Zažila na škole ono dohadování nové republiky s Vatikánem o majetkové i duchovní postavení katolicismu v novém státě, aby skončila éra rakouské monarchie v níž, jak poznamenal Jungmann, „se spojila duchovní a světská moc a ubohé národy dáví.“
Mladá právnička se bystře zorientovala a zapojila se do ženského emancipačního hnutí s kořeny v čase B. Němcové. Vedla ji v začátku nové republiky poslankyně Plamínková. Ta se starala, aby po válce v české zemi vyrabované Rakouskem i chudina žila polidsku. Ministr financí dr. Rašín zamezil inflaci a rozkrádání orazítkováním rakouských platidel a provedl bolestnou měnovou reformu. Horáková s Plamínkovou byly v „ČSNS“.
V roce 1923 ženy založily „Ženskou národní radu“ a v jejím vedení se postupně utvořila věkově odstupňovaná trojice: Zemínová-Plamínková-Horáková. Milada si našla místo v sociálním odboru pražského magistrátu a jako vyznavačka Masarykova systému státu, v němž zákony měly vyvažovat humánnost života, zahořela ohněm spravedlivých. Bylo těžko v nestydatosti hrabivých ochránit chudinu. Od počátku mladá zástupkyně žen promýšlela nové sociální zákony, pak se stala poslankyní parlamentu a po celou existenci ČSR žila úkoly parlamentu a „ŽNR“.
Sotva se republika o píď zvedla k lepšímu, přišla světová hospodářská krize (1929-34) a s ní sociální důsledky, po nichž se v Německu vyšplhal do čela státu Hitler. Třicátá léta už byla nejen o hladu, ale i o bezpečnosti ČSR. Německo, jež nesmělo zbrojit, tu najednou diktovalo Evropě a jedním z diktatury byl „prodej“ ČSR Hitlerovi v Mnichově (29. 9. 1938) s podpisem Anglie a Francie. Hitler začal naplňovat svůj sen knihy „Mein Kampf“ (1925). Když 15. 3. 1939 přišla okupace ČSR, Horáková už jako známá politička i mluvčí hnutí žen, musela pod jménem Kopecká do ilegality. Zapojila se do činnosti odbojové organizace „Petičního výboru Věrni zůstaneme“ a formulovala její program „Za svobodu“.
Zatčení Horákové a jejího muže přišlo brzy a setkali se v lágru Terezín. Tam se Milada naposledy viděla s Plamínkovou, kterou popravili. Německý soud s Miladou byl obdobou německých soudů mezi životem a smrtí. Trest smrti opravdu dostala, ale ona život uhájila na 8 roků ztráty svobody v lágru. Bylo ji čtyřiačtyřicet, měla hodně plánů, obdržela „Československý válečný kříž“ a stala se předsedkyní „Rady československých žen“. Byla poslankyní „ČSNS“ „Prozatímního národního shromáždění“ (1945-6) a po volbách v roce 1947 „Ústavodárného národního shromáždění“ (1946-8).
V únoru 1948 v ostrém střetu s komunisty podali pravicoví ministři demisi, prezident Beneš ji po dlouhém jednání přijal a vláda byla doplněna ministry většinou komunistickými, mezi nimiž zůstal Jan Masaryka, jako ministr zahraničních věcí. Horáková se 10. 3. 1948 vzdala poslaneckého mandátu, po záhadné smrti Jana Masaryka. Dne 27. 9. 1949 ji zatkla policie pro spoluúčast na „Akci N“, čili obvinili ji z tajné schůzky stran, které odešly z vlády, na faře ve Vinoři.
Státní bezpečnost se sovětskými poradci Lichačovem a Makarovem začala utkávat schéma protistátního spiknutí. Vykonstruovali scénář pro soudní proces, který probíhal od 31. 5. 1950 s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ a trval několik dní. Do ruzyňské věznice přivezli na 350 zatčených, z nichž 13 bylo odsouzeno k trestu smrti.
Pro čtyři odsouzené se nedostalo milosti prezidenta republiky. Za hlavu „spiknutí“ byla označena JUDr. Horáková. Odsoudili ji k smrti. Podruhé v jejím životě jí ani přes hlasy světových autorit jako byl Rolland, Aragon, Russell, Einstein a jiní, prezident Gottwald nedal milost a podepsal trest smrti. Ta v soudní síni odpovídala klidně a věcně. Stejně klidně přijala rozsudek smrti a tentokráte neodvolatelně.
Před rozbřeskem dne popravy napsala dopis na rozloučenou: „V boji se padá, a co je jiného život než boj.“
Popravili ji 27. 6. 1950. Na úplnou rehabilitaci musela čekat takřka 40 roků.