Milan Rastislav Štefánik
„Já nechcem žiť za dvadsať-tridsať rokov. Teraz, teraz chcem žiť.“— M. R. Štefánik
Narození a úmrtí
- 21. 7. 1880 (Košariská u Senice)
- 4. 5. 1919 (Ivanka pri Dunaji u Bratislavy )
Památníky
- Štefánikova hvězdárna, Strahovská 205; Pomník, B. Kafka 1994
- Štefánikova 236/13; pamětní deska s podobiznou a textem
- Pohřben na Bradle u Senice
Odkazy
Proděkan filozofické fakulty, prof. J. Vrchlický, mu předal doktorský diplom 18. října 1904 a 28. listopadu Štefánik zamířil do Paříže. Prof. K. V. Zenger, u něhož obhajoval disertaci na téma z astronomie, mu napsal doporučující dopis pro slavného francouzského astrofyzika J. Jenssena a přidal k tomu úlomek z jáchymovského uranu s prosbou, aby jej předal populárnímu astronomovi a spisovateli C. Flammarionovi. Když se Štefánik loučil doma se třinácti sourozenci a s rodiči, otec jen mávl zklamaně rukou: „Eh, chcel som inženiera, a zas im něbudě.“
Po roce Štefánik v Paříži potkal slavného českého kritika F. X. Šaldu se spisovatelkou Růženou Svobodovou. Doprovodil je ke hrobu H. Heina na montmartrovský hřbitov. Svobodová se na Štefánika podívala a jemně podotkla: „Ale Štefániku, co se to s vámi stalo?“
Asistent Štefánik slovutného prof. Jenssena totiž nedávno zázrakem přežil uragán, hlad a zimu na Mont Blancu, když odsud pozoroval zatmění slunce. A nejen to, šlo mu tenkrát doopravdy o život.
Během roku napsal a předložil sedm vědeckých prací, a to přesto, že vážně stonal se žaludečními vředy. Oba věhlasní Češi znali mladého astronoma z Prahy, kde studoval, psal verše, řečnil, organizoval a projevoval se jako bystrý matematik. Byl totiž jedním z mluvčích slovenského studentského spolku „Detvan“ a řídil v jeho časopisu „Hlas“ literární rubriku. Nebyl to špatný básník, psát i řečnit rovněž uměl, a neostýchal se před autoritami. A najednou potkají v Paříži vyhublého člověka, „aristokratického“ chování, jemuž Paříž jako pokořiteli Mont Blancu otevírala dveře vědy i společenských salonů.
Štefánik měl zásadu, kterou si zapsal na Masarykově přednášce: „Doktrina - úpadok lidského ducha.“
Po Jenssenově smrti převzal laboratoř nový ředitel, který Štefánikovi nepřál. Jenže známý ing. Eiffel mu nabídl místo u sebe. Nebylo to ono vysněné místo s dalekohledy do vesmíru. Štefánik se však zanedlouho odvážně pustil na cestu do světa. Odjel do střední Asie, projel Rusko a zastavil se v Tule u krajana Dušana Markoviče, který byl lékařem L. N. Tolstého. Pak procestoval celý Orient, vystoupil i na Pamír a zamířil s francouzským úředním pověřením na Tahiti.
Na Tahiti pozoroval srážku Země s Haylleovou kometou, přičemž tu vybudoval observatoř a s diplomatickým šarmem přesvědčil Ekvádor, aby observatoř propojil s centrálou na Galapágách.
V roce 1910 obdržel Štefánik francouzské občanství a za Francii jednal i s brazilskou vládou, od níž získal povolení pro pozorování slunce. Štefánik si tím získal důvěru francouzské vlády i vědců (např. H. Poincarého), kteří v předvečer 1. světové války usilovali o telegrafické propojení francouzských ostrovů.
O atentátu na rakouského nástupce trůnu Ferdinanda d'Este se Štefánik dověděl v pařížské nemocnici, kde se musel podrobit operaci žaludku. Mobilizace jej zastihla v Maroku při budování observatoře, jenže tím skončila jeho kariéra astronoma a otevřela se mu další kapitola života: Štefánik se stal vojákem a politikem. Byl ve válce výzvědným letcem. Zdokonalil letecké přístroje a zavedl do francouzské armády první meteorologickou stanici. Sám nalétal stovky hodin a při jednom letu nad Srbskem zahlédl přípravu Bulharů k ofenzivě. Tehdy se dostal do neřešitelné situace, protože nouzově přistál a z konspiračních důvodů musel spálit své letadlo. Přemohl útrapy, nemoc a pěšky došel až do Říma, aby se tu podrobil operaci. Když se vrátil do Paříže, vítali ho jako hrdinu.
V Paříži se Štefánik setkal s E. Benešem a T. G. Masarykem. Zprostředkoval jim spojení s vládními kruhy Francie a byl to Štefánik, kdo navrhl ustavit „Československou národní radu“, která v dubnu 1916 vyzvala Čechy a Slováky v zahraničí do zbraně. Štefánik inicioval vznik samostatné čsl. letky ve Francii a přivedl z USA do Francie stovky krajanských dobrovolníků.
Létal na frontě v italské letce 3. armády. Vydal se k ní za odvážným leteckým kolegou, spisovatelem G. d'Annunziem, který si troufl zaletět až nad rakouskou metropoli Vídeň. Štefánik shazoval mezi české vojáky v rakouské armádě letáky s výzvou Masaryka, aby pamatovali na národní povinnost.
Národní rada organizovala zahraniční legie ve Francii, Itálii a v Rusku. Beneš odjel do Itálie, člen rady Durych do Ruska, a právě za Durychem se musel vydat i Štefánik, aby zamezil Durychovi v carofilské politice. Musel tu vybojoval těžký zápas o podřízení ruských legií Čsl. národní radě.
Uzavření míru Ruska s Rakouskem učinilo pobyt českých legií na ruském území zbytečným. Za Štefánikem přišlo 24. května 1918 do Ruska jmenování generálem a 28. září se ještě dozvěděl, že „Čsl. národní rada“ ustavila vládu a jej jmenovala ministrem vojenství. Na Štefánika zbýval složitý úkol - jednání o odchodu ruských legií po sibiřské magistrále přes Japonsko domů.
V dubnu 1919 napsal Štefánik Masarykovi dopis z Říma s povzdechem: „Tol'ko, tol'ko eště na nás čaká a svet je ako slepý.“ Na jednání v Miláně jej zastihl dopis od Šrobára, v němž ho přítel ze studií v Praze vyzval k návratu do Bratislavy. Bylo to volání sirén na válečném moři a Štefánik neodolal a plný naděje a touhy po domově vydal se 4. května 1919 z Říma letadlem domů. Obrovské množství lidí čekalo na svého hrdinu na letišti Vajnory. A tu se nad nimi se ve výšce 400-500 m objevilo Štefánikovo letadlo. Pozvolna klesalo, ale najednou se z výšky 100 m, jako dravec střemhlav zřítilo k zemi. Na polní cestě v prachu a dýmu ležela tři těla. Ve Štefánikově kapse našli dopis přítelkyni:
„Pred očami sa mi robia kruhy. Uvidím znova mojú vlasť. Mám vlasť. Aká radosť, aká tesknota. Lietadlo ma volá. Zbohom Guiliana!“
