Norbert Fabián Čapek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

3. 6. 1870 Radomyšl, Rakousko-Uhersko 30. 10. 1942 Dachau, Německá říše Zahynul v německém koncentračním táboře PD s bystou, J. Kotyza 1953 Karlova 156/8¨

Zakladatel „Náboženské společnosti československých unitářů“. Redaktor, autor knih „Typologie“ (1930), „Rytmus tvůrčího života“ (1925) aj. Účastník českého odboje v první i druhé světové válce.

Po jeho návratu z Ameriky v roce 1921 vybudoval v Praze unitářské společenství a už v roce 1929 si Unitářská obec zakoupila v Karlově ulici třípatrový palác, který kdysi patřil mincmistru českého království Pottingerovi. Rodáka ze statku v Radomyšli u Strakonic zaujal myšlenkový svět mudrců tisíciletí před Kristem, kteří přemýšleli o původu existence světa a života. Načas pracoval v redakci brněnského časopisu „Nový lid“. Byl z generace české omladiny, kterou rakouské úřady ztrestaly za požadavek českého státního práva a 67 „buřičů“ odsoudili na dva roky na Bory, jako politické „zločince“. Jenže Čapkův myšlenkový svět byl zřejmě už o tisíciletí v lidské minulosti. Zřejmě měl plnou hlavu filosofie dávnověku, ale i odnoží unitářských učení, jež v českém myšlenkovém světě existovaly.

Ještě před 1. světovou válkou odjel do Ameriky, kde mezi sebou polemizovaly rozmanité skupinky filosofů, kteří se snažili pochopit svět jako univerzum, jednotu, ze které se vydělují části. Odmítali křesťanskou trojici boží, třebaže vyznávali křesťanství, jenže bez církve. Tato americká unitářská větev vyšla z učení básníka a filozofa Ralpha O. Emmersona, který byl inspirován myšlenkami Egypta a Indie, hlavně proslulým „Hymnem na slunce“, jehož autorem prý byl faraon Achnaton.

Čapek zjistil, že v Americe existuje několik unitářských koncepcí, jež byly často málem protichůdné. Tím se stala Čapkova práce náročnější a jeho pobyt v Americe se prodlužoval. Nepřijel za moře s prázdnou. I doma vířila podobná učení z dob českého obrození. Když spojil studium údobí Egypta, Indie, Evropy s americkými koncepcemi, vzniklo z toho obrovské univerzum myšlenek, protkané navzájem a Čapek z toho splétal českou variantu unitářství.

Jenže do vznešenosti filosofie a múz zahřměla děla praktické politiky světa mocných. V Sarajevu padl nástupce trůnu Ferdinand d’Este, vznešenost myšlenek přehlušil manifest „Mým národům“ Franz Josefa I. a Čapek už nemohl přes moře zpátky domů. I jemu, Čechovi ne zrovna daleko od Psohlavců a hrdého Koziny, se přitlumilo unitářské vizionářství, protože šlo o bitvu za samostatný český stát. Český národ už měl dost věčného „být či nebýt“ a pořád být sluhou ve vlastní zemi. Čapek se zařadil do Masarykova zahraničního odboje. Z dlouhodobého českého útlaku zahřměla hrana touhy českého národa po svobodě. Čapek zůstal v Americe až do roku 1921.

Přijel domů jako unitářský filozof, který vymodeloval českou modifikaci unitářů. Jenže východní učení nebyla v Čechách „terra incognita“ (země neznámá). V 1. polovině 19. století moravský filosof František Matouš Klácel zasvěcoval do této filosofie Boženu Němcovou a věnoval jí svou knihu „Vesměrnost“, v níž podal základy „univerzalismu“. I katolický kněz Augustin Smetana této filosofii a hegeliánství podlehl a katolická církev jej postaru exkomunikovala. Zrovna tak jako geniálního Bolzana, který vyčuhoval z dogmat katolicismu do souvislosti logiky lidství. Touha po svobodě myšlení „nakazila“ unitářským rozměrem myšlení i „lumírovce“, snad nejvíce Vrchlického, Zeyera, Březinu a Sv. Čecha.

Čapek po návratu z Ameriky zformuloval českou variantu unitářství. Založil obec „Svobodného bratrství“, jehož cílem bylo působit v novém státě unitářským humanismem. Ten předpokládal víru v „Jednotu Boží“ čili „Unitas Dei“ a odmítnutí nauky o Boží Trojici.

Člověk a lidství nebo svět a život jsou celky, čili „Veškerenstvem“. I člověk je sám sobě vnitřní jednotou ducha a těla, přičemž každá část má vlastní poslání. Pro unitáře je kategorickým imperativem přísná morálka. Člověk musí podle této morálky žít v úctě k veškerému životu. „Považujeme se za spolupracovníky Boha, snažíme se s ním myslet, s ním tvořit, s ním jednat,“ napsal v jednom spisu N. F. Čapek. Tato interpretace života má indické kořeny a v roce 1921 ji při návštěvy v Praze vysvětloval bengálský umělec, spisovatel a filosof Rabíndranáth Thákur. Rok před návštěvou indického spisovatele a myslitele vyšel český překlad jeho populární knihy „Sádhana“. Přiblížila Čechům obsah tzv. „upanišad“, čili staroindických náboženských komentářů k védským hymnům z doby 800 až 400 př. n. l.

Norbert Čapek napsal knihy, jež aplikovaly pojetí náboženského univerzalismu do života. V roce 1925 vydal „Rytmus tvůrčího života“, po dvou letech knihu „Manželství“. Jsou to praktická témata, vodítka pro běžný život lidí. V roce přejmenoval 1930 pražskou obec „Svobodného bratrství“ na „Náboženskou společnost československých unitářů“. Napsal několik dalších publikací, např. dvě jeho knížky zkoumaly podstatu jevů lidské duše: první nazval „Nálada a její vědomé tvoření“ a druhý silný tlustopis „Typologie“ (1930). Ta byla svého času velmi populárním rádcem pro život. Vyšla v pěti vydáních po sobě.

Unitáři odmítali dogmata, podstatou byl život sám. Do svého symbolu „U“ si v pozadí vsadili dvě slunečnice jako obrácení mysli k Bohu. Jejich činnost spočívala v pomoci lidem. První pražská vegetariánská jídelna byla jejich dílem.

Čapek prokázal kult morálky a lásku k národu za německé okupace. Veřejně odmítal násilí. Jeho život vyhasl v koncentračním táboře Dachau.