Oldřich Hlaváč
„Kéž ve vás zůstane živo to, co ve mně bylo dobré.“— Z dopisu před popravou
Narození a úmrtí
- 9. 1. 1895 (Stříbrné Hory na Šumavě)
- 18. 12. 1942 (Berlín)
Památníky
- U Nikolajky 15; PD, 1948
Odkazy
V jeho životním zájmu se sloučily stomatologie, fyziologie (nauka o životních funkcích organismu) a umění. Ono duchovní sbratření lékařů s uměním je podivuhodným jevem, jakoby něčím životně dáno, snad tím, že lékař nejen zpytuje pacientovo tělo, ale i duši, píše si deník rodu. Vidí do pacientova života jako do vrstevnic stromu a to je i pro umění živou vodou existence člověka. Česká medicína je plná příkladů lékařů-umělců, např. MUDr. J. Čejka, který léčil rodinu B. Němcové a sám psal a překládal, internista prof. Thomayer, spisovatel, spolužák Vrchlického, psychiatr prof. Heveroch atd. Lékaři a umělci mají k sobě blízko, proto mají lékaři velké domácí obrazárny svých malířských přátel, kteří jim tím za zdraví platili.
Do Hlaváčovy zubní ordinace ve Vodičkově ul. 38 přicházelo umělců nemálo. Rozuměl jejich „cechu“, koneckonců byl ze Šumavy, zbožňoval rozmanitosti jihočeské krajiny s věncem hor, kam s paletou chodilo bezpočet malířů. Žil v Praze od středoškolských studií a když se vracel za rodiči na Šumavu, jezdili s ním malovat hory i Václav Rabas, Bohumil Ulrych, Alois Moravec a jiní. Malíř Vincenc Beneš mu dokonce namaloval poetický obrázek matčiny chalupy v malé osadě Stříbrné Hory, která náležela k obci Nalžovské Hory. Jeho rodištěm byla tichá samota. Otec své tři děti neuživil zdaleka jen krejčovinou. Museli se živit, jak se dalo. Nejstarší bratr odjel v šestnácti se strýcem do Ameriky a otec si našel zaměstnání u pošty.
Rodiče otevřeli dveře chlapcovu nadání ke vzdělání na gymnáziu i na medicíně v Praze. Maturoval v české metropoli rok před vypuknutím 1. světové války a stačil si ještě udělat abiturientský kurz na německé obchodní škole. Na medicínu jej přijali na podzim 1914. Přes všechna peripetia osudu ve válečné době se mu podařilo dokončit medicínu 15. 11. 1919 doktorátem. Stal se zubním lékařem.
Otevřela se mu možnost ročního studia v Rockefellerově ústavu u světoznámého fyziologa prof. Jacquese Loeba v USA. Obor jej zaujal, ale se stejným zájmem listoval současně ve staré a nové filosofii, aby si rozšířil poznání světa i obzory jeho lidství. Zprvu bydlel ve Pštrossově ulici za „Národním divadlem“, později U Železné lávky za „Strakovkou „(dnešní vláda) a roku 1937 zakotvil v zeleni nedaleko smíchovské Santošky.
Jeho ordinace ve Vodičkově ulici se proměňovala ve společenskou křižovatku. Získal odborným i společenským šarmem klientelu, přičemž docházel mezi kumštýře do „Umělecké besedy“, která jej dokonce zvolila za předsedu své společenské sekce. Staral se o veřejnou prezentaci umělecké činnosti. Byl to Hlaváč, kdo přišel s myšlenkou souborné výstavy sochaře J. V. Myslbeka, což byla významná kulturní událost.
V odborných časopisech psal odborné články a studie pod jménem Hlaváč, ve společenských se podepisoval pod fejetony a legráckami „Alarich“. Měl literární talent, jeho poutavé črty z hlubin pacientovy duše měly vtip. Spisovatelé přijali svého zubaře do literárního cechu, protože se na pultech knihkupectví objevily jeho dvě pozoruhodné knížky, napsané s vtipem a citem pro slovo: „Medicína v županu“ a „Medicínské historie“.
V roce 1939 zarachotily pod okny Hlaváčovy ordinace německé tanky. Srocená Praha zatínala pěsti a pak zazněly první výstřely na důkaz, že Češi už nejsou pány ve své zemi. Z Hlaváčovy ordinace se zanedlouho stala křižovatka ilegálních bojovníků skupiny „Obrana národa“. Ve spolupráci s konzulem Jiřím Sedmíkem a jinými, zřídil ve své ordinaci ilegální „přepážku“, kde s pplk. Balabánem shromažďovali informace pro ilegální vysílání do zahraničí. Odsud proudily tajné zprávy z gestapa a z jiných okupačních úřadů ven.
Hlaváč byl zatčen 8. 4. 1940 ve svém bytě. Do září jej věznili a vyslýchali na Pankráci, následně prošel věznicemi v Drážďanech a v koncentračním táboře v Goleniów. Soud proběhl v Berlíně v červnu 1942. Byl popraven 18. 12. 1942 v berlínské věznici Plötzensee. Kromě oficiálních dopisů se mu podařilo tajně poslat ženě i několik motáků. V roce 1946 vyšly knižně pod názvem „Listy z vězení“.
