Osvald Polívka
„Krása díla spočívá v jeho svéráznosti, a překročí-li umělec slohová pravidla a zrodí-li se z něho něco bizarního nebo divokého, dospěje vždy k zajímavějšímu výsledku, než mu je s to nabídnout sebelepší školní recept.“— Německý historik umění Richard Muther
Narození a úmrtí
- 24. 5. 1859 (Enns u Lince)
- 30. 4. 1931 (Praha)
Památníky
- Na Příkopě 858/20; Pamětní deska
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Mutherovo krédo vzal arch. Polívka za své, a zůstal mu věren, třebaže jej mnozí teoretici považovali za podivína. Hledal důstojný oděv pro reprezentační budovy, jež stavěl. Vymykal se proto slohovému zařazení i historikovi umění Zdeňku Wirthovi, který v nekrologu Polívky napsal, že: „Zanechal ve svém díle typický obraz surogátní nabubřelosti a umělecké nekázně.“ Čas ztupil hrany teoretických pří a Polívkovy stavby dnes ozvláštňují architektonický vzhled Prahy.
Polívka se narodil na jedné ze štací železničního stavitele, ale reálku a Vysokou školu technickou vystudoval v Praze. Zkusil praxi na stavbách, a pak si jej k sobě vzal na techniku za asistenta architekt prof. Josef Zítek. I Polívka byl, jako Zítek, obdivovat renesanci v Itálii. Jenže jako mladšího jej vývoj posunul k jiné tvárné mluvě.
U Zítka působil do roku 1887, kdy na břehu Vltavy už svítily Zítkovy a Schulzovy neorenesanční skvosty: Národní divadlo a Rudolfinum. V roce 1892 jej přizval někdejší Zítkův asistent, arch. Wiehl, ke spolupráci na projektu Městské spořitelny v Rytířské ulici. Spořitelna se stala chrámem malířů a sochařů, kteří stavbu vyšperkovali zdobnými prvky, jež dodnes vzbuzují pozornost. Bylo to zřejmě dobové ozvláštnění tvarů a reprezentační budovy si to přímo vyžadovaly.
Polívka měl fantazii, jíž nevládlo žádné pravidlo, a mohou o tom vyprávět na Příkopech dvě reprezentativní banky. Na zbořeništi někdejšího Nosticova paláce, v němž bylo v letech 1845-1890 Národní muzeum, zbudoval Zemskou banku (1894-6) a ke spolupráci si přizval sochaře Kloučka, Hergesela, Schnircha, Procházku, Šalouna, Suchardu, malíře Alše, Švabinského, Holárka a rozehrál fasádu i interiér uměním. Za dva roky postavil na Příkopech Živnostenskou banku (1898-1901), ale rok předtím (1897) dokončil po zemřelém arch. Bedřichu Ohmannovi reprezentační budovu paláce Assicurazioni generali na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice. Fasádu domu zdobí monumentální plastiky.
Na zlomu století podlehl Polívka tvarové pestrosti secese a poprvé se její prvky objevily na jeho stavbě Karafiátova nakladatelství v Brně (1897-8, později byla zbourána) a na Ekomptní bance v Karlových Varech (1898). Secesní dekor nejvíc rozvinul ve svých vrcholných projektech, např. na Státní pojišťovně na Václavském náměstí (1906-7).
Velmi decentně na sebe dodneška upozorňuje Polívkova stavba nakladatelství Topič na Národní třídě (1910) a patrně jeho nejvýmluvnější secesní dekor na fasádě na paláci „U Nováků“ ve Vodičkově ulici. Tato reprezentativní budova vznikala ve dvou etapách, jež jsou od sebe vzdáleny téměř dvacet roků - v roce 1905 a 1928. Odborníci tvrdí, že rovněž v paláci Lucerna jsou detaily, jenž připomínají Polívkův styl.
Na začátku 20. století přišli měšťané s návrhem, aby Praha zbudovala dům, který by je reprezentoval. Secese se k tomu přímo nabízela. Po mnoha soutěžích a sporech obdrželi zadání projektu na Obecní dům v místě někdejšího královského dvora, v němž sídlil Václav IV., dva koryfejové architektury arch. Balšánek s arch. Polívkou. Ke dvěma architektům své doby nemohli scházet nejlepší umělci: Preisler, Mucha, Mařatka, Šaloun, Sucharda, Klouček aj. Vedle Prašné brány tak vyrostlo dílo vskutku reprezentativní.
Výčet Polívkovo budov může pokračovat palácem ministerstva vnitřního obchodu na Staroměstském náměstí, novou pražskou radnicí a dostavbou Náprstkova muzea. Z jeho projektů činžovních domů nelze pominout domy s pozoruhodnou výzdobou v Haštalské ul. č. 749 a 1072, na Karlově č. 230, ve Vojtěšské ul. č. 231, ve Spálené ul. č. 112, ale nejzdařilejší stavbou z Polívkovo projektů domů pro soukromníky je Zemanova vila v Černošicích i nevelký vlastní dům ve svahu na levém nábřeží poblíž Strossmayerova náměstí.
Žádné dobové spory nezadusily skutečnost, že Polívka navázal na českou neorenesanci, a byť jeho nadměrná fantazie měla leckdy prvky eklekticismu, vytvořil jedinečnou syntézu výtvarného umění s architekturou.