Otakar Batlička

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Cestovatel, spisovatel, radioamatér. Odešel v patnácti do světa. Napsal 4 knihy svých zážitků. Člen protifašistické odbojové skupiny „Obrana národa-Východ“.
Otakar Batlicka.jpg
Narození a úmrtí
  • 12. 3. 1895 (Praha)
  • 13. 2. 1942 (Mauthausen, Rakousko)
Památníky
Odkazy

Od čtyř let žil s otcem v Čiklově ulici pod Vyšehradem. Skály a zeleň vrchů, to byl jeho klukovský ráj, nabitý tajemstvím. A když seběhl k řece, rozhrnuly se před ním vody. Často si sedl k vltavským pískařům, vorařům a vozatajům a s ústy dokořán polykal dramata dálek po proudu i proti proudu řeky. Tam někde daleko byla velká voda, moře a za ním tajemné kraje.

Když mu bylo patnáct, dostal se do konfliktu s učitelem a otec jej po návratu z práce doma nenašel. Vzal si nejnutnější, dostal se do Hamburku, vyžebral si místo na zámořské lodi a bylo mu jedno, kam pluje, říkalo se, že do Jižní Ameriky. Žádné vzpomínky nepředají všechno, co viděl a zažil, zbude jenom obrys, notová osnova koncertu života, i s těmi crescendy a decrescendy zážitků a času.

Loď dorazila ke břehům Jižní Ameriky a kolem něho se vyvalily obrovské davy lidí zblázněných diamantovou horečkou, běžících přímo do Mato Grosso. Ta děsná, nedočkavá lavina jej vcucla, běžel s nimi v babylonu řečí, nadějí, rvaček a potom pluli proti proudu po bezútěšné Amazonce až k městu Manaus. Dramata hodin, minut, dní i nocí nehýčkala jeho mladičkou duši. Srdnatěl, jinak by zahynul.

Dokonce se plavili po dosud nezmapované řece Apaparis. Ani hvězdička civilizace, jen tu a tam v buši domorodci, mezi nimiž se najednou zčistajasna ocitl. Vzali jej mezi sebe a on se musel naučit jejich zvykům. Stal se z něj „Indián“, rozumějící tichu a šumu pralesa, ovládl jejich řeč a mravy. Pracoval, jedl, pil, co oni a nevěděl co jí, pije, ale v tom věku je člověk schopen přijímat nepoznané lépe než v dospělosti. Naučil se jejich řeči guarani, ale časem přišel okamžik stesku a utekl.

Po čtyřech letech se devatenáctiletý mladík náhodně dozvěděl, že v Evropě zuří první světová válka a za každou cenu se chtěl vrátit domů. To je nevyřknutelný pocit „domů“, to se cítí až v morku kostí. Nechal se v přístavu najmout na loď „Olaf“ s norskou vlajkou, jež měla plout do Evropy. Na širém moři se jednoho dne naproti „Olafovi“ vynořil anglický křižník a začal bez výzvy pálit z děl. Otakar nevěděl proč. Nevěděl, že „Olaf“ vezl císařskému Německu, s nímž Anglie vedla válku, zbraně. Angličané posádku zajali a zařadili ji do britské armády.

Celou válku Batlička sloužil na mořích u anglického válečného loďstva, jako válečný nedobrovolný Odysseus, s nímž si hrály mořské vlny a válečné nástrahy. Život byl neustálým dobrodružstvím mezi životem a smrtí. Naučil se mnoha řemeslům, uměl výtečně střílet, telegrafovat, uměl řídit loď, uměl všechna možná řemesla, a to mu usnadnilo přežití. Proplouvali do Indie, Afriky, pak zamířili do Číny a Malajsie. Na vojenském tažení se dovídal, co se děje v Evropě a ukrutně toužil domů, spatřit Prahu, Vyšehrad. Zastihl ji v roce 1918 plnou nadšení, jakoby se roztrhl staletý krunýř českého národa, jenž dějiny svíraly. Byla vyhlášena samostatná ČSR. Viděl rodné město trochu jinak, protože se na něj díval očima svého života v daleku. Všichni měli najednou plná ústa hrdinství, třebaže v kritické chvíli národa byli skryti záclonami tepla bytu a sledovali, jak se jiní bijí i za ně.

Bylo mu třiadvacet, v kapse měl diplom kormidelníka zaoceánské lodi, uměl mnoho profesí a ovládal sedm řečí. Ještě nebyl na severním cípu amerického kontinentu, takže sotva se rozhlédl a prožil krásu svobody, jež dýchala plnými ústy, sbalil uzlíček a vyplul do Spojených států amerických. Koneckonců prezident Wilson, to byl symbol české svobody.

Zakrátko se vrátil domů natrvalo. Zdálo by se, že všeznalec najde okamžitě práci, jenže on nevěděl, kde začít. Byl průvodcem cizinců, bral, co se mu nabízelo, až jednou natrvalo zakotvil v Elektrických podnicích města Prahy, zprvu jako průvodčí, pak řidič tramvaje a nakonec jej posadili do úřednické židle. Ve volnu utíkal k řece, toulal se nábřežím a lesem s vyznavači přírody a volnosti. Spřátelil se s hercem a harmonikářem F. Mrázkem, písničkářem J. Mottlem, malířem F. Tichým a s jinými milovníky svobodného žití v přírodě. Nakupilo se kolem něj romantické mládí, pro něž zřídil bezplatnou boxerskou školu a začal je zasvěcovat do tajů amatérské radiotelegrafie, která se mu stala náplní života. Měl prostě autoritu, hlavně poté, co jakoby mimo program soutěže porazil ve střelbě nejlepšího přeborníka armády Bachtla.

V polovině třicátých let zveřejnil na 180 povídek, v nichž shrnul svá životní dramata v knížce „Na vlnách odvahy a dobrodružství“. Jako radiotelegrafista v roce 1937 na svém devíti kilogramové přístroji zachytil signály několika výprav sovětských vědců za polárním kruhem a Japonci jej vyznamenali za předání SOS potápějící se lodi. Za německé okupace navázal spojení s odbojovou skupinou „Obrana národa-Východ“ a v útvaru ing. Elsnera a malíře majora Pryla, splétal nitky spojení přes sovětského rezidenta konzulátu Mochova se zahraničím a předával do zahraničí zprávy pod značkou OK1CB. V říjnu 1941 jeho vysílání Němci objevili. Zatkli ho a do čtyř měsíců usmrtili v koncentračním táboře Mauthausen. Po válce vydala Batličkova žena jeho autobiografické črty v knihách: „Na vlně 57 metrů“, „Tanec na stožáru“ a „Rájem i peklem“.


(Poznámka editora: Srovnáváním dobových dokumentů bylo údajně doloženo, že Otakar Batlička cestu do zahraničí podnikl až v dospělosti, nikoliv před plnoletostí. Více v publikaci Předčasná úmrtí 3 od Přemysla Havlíka)