Otakar Klapka
„Jsou lidé - a k nim i já patřím - kteří pevně věří, že myšlenky nelze zabíti, že svoboda bude uhájena a že demokracie zůstane vítěznou, uvaruje-li se chyb a nevzdá se své síly.“— O. Klapka - z projevu v Táboře 18. 3. 1938
Narození a úmrtí
- 27. 4. 1891 (Raná)
- 4. 10. 1941 (Praha)
Památníky
- Mariánské náměstí 2, Nová radnice (2. patro na chodbě u schodiště); PD s portrétem, 1991
Odkazy
Kolem šesté ráno 15. března 1939 se hranicemi ČSR převalila německá armáda. Už v 11 hodin zavlál na Pražském hradě hákový kříž a navečer si Hitler prohlížel z okna českých králů a prezidentů pokořenou Prahu. Do Staroměstské radnice vítězně vstoupil německý okupační generál Gablenz, a téhož dne odpoledne fašisté spustili akci „Gitter“ (Mříže), podle níž měli být zatčeni komunisté, němečtí emigranti, Židé a významní demokraté. Pak vyhlásili „Protektorat Böhmen und Mähren“ (Protektorát Čechy a Morava). Všechno bylo do puntíku připraveno a také provedeno.
Primátor JUDr. O. Klapka, který nedávno nastoupil úřad po svém stranickém kolegovi Petru Zenklovi, musel vyhradit místo na radnici pro svého německého zástupce, jímž se stal profesor pražské německé univerzity J. Pfitzner. Byl to historik, který měl Prahu za německé město. Její osud tím byl zpečetěn. Začali Prahu proměňovat do podoby poloviny 19. století. Sejmuli čsl. symboly, přejmenovali ulice, mosty, odstranili pomníky a na radnici zavedli dvojjazyčné úřadování.
Klapka svolal v bytě tajnou schůzku českého vedení města a zúčastnil se jí i generál Eliáš, předseda české protektorátní vlády. Řešili hamletovské: „Být či nebýt?“ Mělo by vedení města abdikovat, nebo zůstat a bránit, co se bránit dá? Rozhodli: zůstat! Klapka, Eliáš, osobní tajemník primátora kpt. Nestával a několik dalších úředníků ustavili skupinu, jež se stala součástí vojenské ilegální organizace „Obrana národa“. Radnice úřadovala, ale pod dohledem německého nacionalisty.
Pod korektním jednáním magistrátu se skryla skulinka pro pomoc ilegální činnosti. Začala hra o život ve stále těsnějším uzlíčku německých nařízení, jež bedlivě hlídal německý historik prof. Pfitzner. On, jako pražský Němec, nejlíp rozpoznal, co se dělo ze 6. na 7. května 1939 v Pantheonu Národního muzea. Národ převážel na Vyšehrad litoměřické ostatky K. H. Máchy, čili realizoval se návrh Slezana, ekonomického ministra vlády prof. K. Engliše, aby Mácha nezůstal v Litoměřicích napospas německým fanatikům. Klapka vedl obrovský průvod z Pantheonu Václavským náměstím, lidé se přidávali a k Vyšehradu už byla hlava na hlavě i na chodnících.V mlčení lidí a vážnosti seděl vzdor. Německé hlídky se neodvážily zasáhnout do tiché české demonstrace.
Za dva měsíce, tedy 6. července, Češi znovu vyšli do ulic Prahy a táhli na Staroměstské náměstí k pomníku M. Jana Husa. Projevy tichého odporu se množily v divadlech a v koncertních sálech po celé okleštěné republice. A Němci užili síly: zakázali Smetanovu „Libuši„, „Branibory v Čechách„, Dvořákova „Jakobína„, Klicperovo drama „Každý něco pro vlast„, Máchův „Máj„ v divadle E. F. Buriana atd. Za politiku promlouvalo umění, jako vždy v českých dějinách.
„Klapkova skupina“ na magistrátě dokázala z městského rozpočtu přesunout peníze pro ilegální činnost. Klapka měl totiž hluboké samosprávní vzdělání a zkušenosti. Byl členem „České strany národně sociální„ od šestnácti let. Dvakrát seděl v parlamentu. V komunální politice, jíž věnoval život, měl hodně spolehlivých známých ze studií práv i z práce. Vyrůstal v době státoprávních bojů na přelomu století a zažil zákaz všeho českého ve válce. Z toho vyrůstalo jeho vlastenectví, proto bylo téma jeho první publikace „Karla Havlíčka Borovského názory na občanskou samosprávu.“ Později napsal knížky o samosprávě: „Obecní pozemky“, „Obecní zřízení“, „Samospráva a zřízení župní“ aj.
Ve chvílích Mnichovské smlouvy (29. 9. 1938) vydal v Táboře svou řeč pod názvem: „Je demokracie ohrožena?“ Takovou otázku si mohl položit, protože za dvacet roků práce v samosprávě na různých místech a v mnohých funkcích nahlédl do života lidí velmi hluboko. Proto ve chvílích mezi životem a smrtí republiky, věděl na koho se obrátit s tím či oním. Jenže sítě německé policie podporované konfidenty se mlčky uzavíraly. Gestapo jej sledovalo už od podzimu 1939. Dvakrát mu dali výstrahu. Pro vlastence Klapku nebyla nic platná, uměl si spočítat, jak se kolem něho stahuje smyčka. Koneckonců viděl zakrytá vozidla, jež denně vozila stovky lidi k výslechu do Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo.
Zatkli ho 15. července 1940 a v tomto paláci hrůzy a smrti ho vyslýchali. Užil si dostatek metod gestapa, ale republika byla pro něho něco historicky bolestného, vybojována na Rakousko-Uherské monarchii po letech, kdy nad českým národem po Bílé hoře visela otázka „být či nebýt“. Republika měla krutě krátký čas své existence a podle toho, co kdo dělal pro její záchranu, dělili se lidé na zrádce, zbabělce, lidi, kteří dali přednost záchraně svých majetků a ty, kteří dávali na stůl vlasti vlastní život.
Klapku odvezli do lágru Gollnow v Pomořanech. Dne 22. září 1941 dal Heydrich také pokyn zabít generála Eliáše, kterého okamžitě zastřelili. Rozsudek nad JUDr. Klapkou zněl: zastřelení. Němci rozsudek vykonali v Ruzyňských kasárnách. Klapka si nenechal zavázat oči. Zmučený, odhrnul si košili a křikl: "Psi, střílejte…!"