Otakar Runa

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český technik, asistent Ústavu technické mechaniky a termomechaniky. Člen protiokupační skupiny mládeže.
Narození a úmrtí
  • 26. 7. 1915 (Česká Třebová)
  • 28. 11. 1941 (Praha)
Památníky
Odkazy

Arch. Josef Hlávka pochopil Komenského abecedu lidství, že národ k „vládě věcí svých“ se musí vzdělávat a k tomu patří, jako sůl života, mravnost. To podtrhl i Masaryk a do úkolů nového státu zařadil Rašín. Je to lidská abeceda vedle pudové rvačky zvířat. O své vzdělání se Hlávka přičinil sám a žádal to i po nadaných studentech ve své koleji, kterou pro ně postavil. Museli umět dva cizí jazyky a museli výborně studovat. Kolej Hlávka otevřel v roce 1901.

Jak je zřejmé, Hlávka nechtěl zakřiknout lidské „já“ charitou, ale nabízel rovné podmínky a pravidla, jako to bývá ve hře. A studium je „hra“ člověka o sebe. Hlávka věděl ze života, že charita je darem jenom těm, kteří sami nemohou.

Studenti měli v Hlávkově koleji všechno potřebné, od jídla po bydlení, zábavu, studijní kabinety pod jednou střechou. Připomínala podobný projekt geniálního Čecha Amerlinga s učilištěm Budeč v roce 1842, kde se rovněž pod jednou střechou učili a vychovávali podle Komenského zásad dorůstající nadaná mládež. Jako Amerling samozřejmě protěžovali výtečnou znalost mateřského jazyka, protože pochopili Komenského pravdu, že cizí jazyk předpokládá dobrou znalost rodné řeči, kterou cizí jazyk přejímáme.

Runa přišel do Hlávkovy koleje až ve 30. letech. Kolej, kterou podle Hlávkova projektu stavěl arch. J. Fanta, tvůrce secesního Wilsonova nádraží, působila i zvenčí velmi důstojně. V tom čase světové hospodářské krize na koleji poznal i medika Jana Opletala. Runa přišel na studium techniky s přesvědčením, že společnost by měla být v poskytování vzdělání stejně vstřícná k chudým i k majetným, protože vzdělání je jedním z bohatství národa. Oba studenti však netušili, že místo snů položí čas českému národu hamletovskou otázku: „Být či nebýt?“

Runa pocházel ze skromných poměrů rodiny železničáře v České Třebové a na reálce byl mezi premianty. Rod jej obdařil nejen talentem ke vzdělávání. Runa byl i výtečným sportovcem - lyžařem a šermířem. Hrál obstojně na klavír a ochotnicky divadlo.

Na pražskou fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství přišel v roce 1933 a do Hlávkovy koleje jej přijali bez nějakých potíží. Svoje studium postupně zaměřil na studium elektrotechniky, technické mechaniky a termomechaniky. Byla to studijní kombinace, v níž desetiletí dominoval rektor techniky, až nerudně přísný a široce vzdělaný prof. Viktor Felber. Protože si Runa vydobyl pověst technické naděje s pedagogickými schopnostmi, stal se zanedlouho asistentem na Felberově katedře.

Když v roce 1938 studia dokončil, prof. V. Felber si jej na své katedře technické mechaniky a termomechaniky ponechal. Ale to se už nad českým národem smrákalo. Dne 29. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda. Obavy národa o vlastní existenci se hořce naplnily. Půl roku poté se zaťatými pěstmi a v slzách opouštěli českoslovenští vojáci hraniční betonový val ČSR.

Okamžitě se však začala formovat národní sebeobrana. Důstojníci armády vytvořili skupinu „Obrana národa“ a Runa, který jen několik měsíců mohl pracovat na problémech teoretické a experimentální elektroniky v ústavu technické mechaniky a termomechaniky, hledal způsob, jak se začlenit do protinacistického odboje.

Když 28. října 1939 vysokoškoláci vyrukovali do pražských ulic k oslavě zrodu ČSR, Runa byl mezi nimi. A když Němci smrtelně zranili studenta Opletala, zúčastnil se 15. listopadu jeho pohřbu, který se změnil v protiokupační demonstraci.

Pak neváhal a navázal spolupráci se zpravodajskou a destrukční skupinou mládeže, vedenou Oldřichem Štanclem a Jiřím Strickerem. Právě Runa vyráběl zápalné a výbušné nálože k otevřenému protiněmeckému boji skupiny mladých členů Komunistické strany, jenže v říjnu 1941 všechny představitele skupiny pozatýkali a po krutých výsleších 28. 11. 1941 popravili.

Do roka stál před popravčí četou na kobyliské střelnici prof. Felber se synem, V. Vančurou a dalších téměř pět stovek statečných bojovníků proti nacismu.