Otilie Sklenářová-Malá
„Až umí člověk roli, to hlavní teprve přijde.“— Otilie Sklenářová-Malá
Narození a úmrtí
- 12. 12. 1844 (Vídeň)
- 23. 2. 1912 (Praha)
Památníky
- Čelakovského sady 1579; Socha na podstavci, L. Šaloun 1933 Čelakovského sady, u Národního muzea
- Pohřbena na Olšanech
Odkazy
V osmi letech ztratila matku a otec jí z Vídně, kde působil jako vojenský lékař, odvezl k babičce do Dolního Bousova na Mladoboleslavsku. Při cestě se zastavili v Libuni u „libuňského jemnostpána“ A. Marka, známého vlasteneckého faráře, filosofa a přítele Jungmanna. Radil se s ním o dceři Otylce, která ve Vídni prokázala, že má pěvecký i herecký talent. Moudrý farář jí pomohl k pěveckému mistru. Zanedlouho se Otylka jako pěvkyně ukázala ve vídeňské Besedě.
Bylo jí sedmnáct, když se předvedla v divadelní roli na ochotnické scéně a měla úspěch, který zpěv zatlačil. V roce 1862 český národ nabíral plnými doušky pocit svobody, kterou Franz Josef I. slíbil vydáním tzv. „Říjnového diplomu“ (20. 10. 1860). K tomuto kroku jej dotlačila porážka v Itálii u Solferina (24. 6. 1859). To byla polnice národnímu životu: arch. Ulmann dostavěl naproti Žofínu Prozatímní divadlo (1862), vznikaly české spolky, prostě Češi se vzpřímili po diktatuře ministra Bacha. Otylčin otec se radil s politickým všudybylem Riegrem, s muzikantem Mayerem, ba zašel i za hereckými protagonisty Bindrovou a Eliškou Peškovou pro radu, co s Otylkou. Zakrátko se s ní přestěhoval do Prahy a devatenáctiletá krasavice Otylka šla přímo na prkna Prozatímního divadla, kde ji režisér Švanda obsadil do titulní role „Panny Orleánské“.
Dne 3. května 1863 hrála Otilie vedle protagonistů Kašky, Šimanovského a Kolára tak znamenitě, že hlediště oněmělo. Okouzlený Josef Mánes nakreslil její sličnou tvář, Jabloňský a Sušil na ni psali verše a Hálek o ní přímo zapěl: „Tak ještě žádná ústa na českém jevišti nepromluvila.“ Už za rok ji Hálek s Barákem byli za svědky na svatbě s právníkem Josefem Sklenářem, který byl tajemníkem Zemského divadla. Otilii nabízeli angažmá ve Výmaru už v roce 1866, ale odmítla. Prozatímní divadlo brzy opustila skvělá Eliška Pešková a Otilie po ní „zdědila“ všechny role. To už český národ žil snem o novém Národním divadle, jehož základní kámen odhalil Palacký v době, kdy nejen na hoře Říp (1868), ale všude po českých zemích, po husitsku vzplanuly ohně lidových táborů, jež demonstrovaly touhu českého národa po autonomii. Ta byla dána, nebo spíše si ji vydobyli Maďaři v roce 1867 tzv. „rakousko-uherským vyrovnáním“. To znamená, stát se stal Rakousko-Uherskem. Otilie se vydala na okružní cestu po českých zemích, hrála s ochotníky po dědinách a městečkách a sesbírala na stavbu „Zlaté kapličky“ kolem 40 tisíc zlatých. Její repertoár už představoval galerii divadelních postav a nechyběly mezi nimi role ze shakespearovských slavností z roku 1864. Tehdy v průvodu shakespearovských postav kráčely její sedmnáctileté neteře Terezie Marie a Marie Terezie, jež si byly podobné k nerozeznání. Do jedné z nich se zahleděl třicetiletý recenzent Jan Neruda. Otilie hrála Julii, Ofélii, Desdemonu, Kornelii v „Králi Learovi“, Antigonu, Drahomíru, postavy Tylovy, prostě bytosti bojující o dobro. Když je úspěch, zrodí se závist a intrika. Otilii nechutně pomlouvali, a dokonce v roce 1874 vážně pomýšlela na odchod do zahraničí.
Svatopluk Čech tehdy vykřikl: „Zůstaň u nás!/Nevěř, hlasy těmi/že Ti spílá národ a že lhal/obdivem když holdoval Ti němý/a když svou Tě chloubou nazýval.“
Otilie zůstala doma. Dne 14. dubna 1883 se uzavírala éra Prozatímního divadla uvedením „Prodané nevěsty“ a Otilie se s ním rozloučila epilogem E. Krásnohorské. V novém Národním divadle si k jeho otevření zahrála hlavní roli Adámkovy Salomeny. Když hrála, na Olšany právě odváželi jejího dobrého přítele a svědka na svatbě, vynikajícího organizátora a řečníka Josefa Baráka, který se právě vrátil napůl mrtvý z Kostnice, kde řečnil při odhalování památníku J. Husa. Zahrála i Brňanům při otevření jejich divadla a na zájezdu Národního divadla do Záhřebu hrála Stuartovnu, Fedoru a Sapfó.
Čas běžel bez ohledu na lidské touhy, ale jen a jen podle zákona života. I sláva má svůj konec. V roce 1890 Otilie hrála na jevišti Národního divadla naposled. Postřehla, že se k životu dere nová vlna divadelního umění. Požádala, aby ji dali dohrát do 1. května 1903, tj. ke 40. výročí u divadla. Potom ve svém bytě v Resslově ulici učila hereckému umění mladé adeptky, např. Bittnerovou, Rottovou, Benoniovou, Naskovou, E. Destinovou a jiné hvězdy českého divadla. Od roku 1893 zasedla Otilie Sklenářová-Malá na profesorský stolec Pražské konzervatoře, když ještě za Dvořákova ředitelování otevřela katedru dramatickému umění.