Pavel Juráček

Z Pražský pantheon
Verze z 29. 4. 2020, 18:32, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český scénárista a režisér z nové vlny filmového umění 60. let 20. století. Z filmů: „Hlídač dynamitu“, „Bláznova kronika“, „Sedmikrásky“, „Postava k podpírání“, spoluúčast na „Kinoautomatu’’ na světové výstavě v Montrealu.
„Já nikoho neurážím, ani nenapadám. Já jenom nesnesu, aby ze mne někdo dělal troubu.“
— P. Juráček, z 19. obrazu scénáře k filmu Postava k podpírání
Narození a úmrtí
  • 2. 8. 1935 (Příbram)
  • 20. 5. 1989 (Praha)
Památníky
Odkazy

Byl příslušníkem mladé umělecké generace, která „rebelovala“ proti zmrtvělým schématům doby, jež ztratily realitu a nahrazovaly je černobílé agitky. Jenže jeho umělecká duše se snažila nahlédnout pod povrch života. Platilo tu znovu ono Nerudovo moudré „politika není vůdcem umění“. Politika a umění jsou sourozenci, kteří podle povahy doby jeden druhého zastupují.

Poválečná generace vítala osvobození v jásotu plném citu a nadšení. Pak nastoupila umělecká vlna, jež usilovala o zpodobení ne časově daného, ale rovněž i očekávaného. Na tomto vidění do budoucna pohořel i skvělý vypravěč Drda. V roce 1953 začal vycházet časopis „Květen“, který se vracel k realitě času. O devět roků později začal vycházet časopis „Tvář“ (1962), který byl hotovou „rebelií“ mladých. Provokovala naturalismem a nemilosrdně cejchovala literaturu kolem sebe s bezmeznou snahou zachránit umění v umění.

Juráček přišel na pražskou filosofii studovat novinařinu a češtinu v roce 1954, ale po roce z fakulty odešel „poznávat život“ do „terénu“, čili našel si místo novináře ve „Vesnických novinách Nymburska“ a potom zkusil štěstí na dramaturgii pražské Filmové akademie múzických umění (FAMU).

Byl poučen, že se nemůže tleskat snovým ideálům, jež často zastírají život, jaký byl. Čili chtěl hledat životní pravdu. Ve třetím ročníku mu učarovalo Drdovo poetické, až k hořkosti pravdivé, vyprávění o lidských osudech nehrdinského hrdinství bez patosu. Napsal scénář podle Drdovy povídky „Hlídač dynamitu“. Je z doby německé okupace a vypráví o hlídači, který bez rozpaků, prostě jak šel život, riskoval život pro kousek dynamitu pro ilegální skupinu, aby pomohl vyhnat okupanty ze své země. Film Juráček natočil s kolegou Z. Sirovým z katedry režie. Po Drdovo vypravěčském umění sáhl ještě dvakrát. Pro režiséra Bočana zpracoval povídku „Nenávist“ a pro Jireše „Stopy“.

V roce 1961 Juráček absolvoval Filmovou akademii scénářem z dobového „rebelantství“ v umění. Na středometrážním filmu v režii přítele Schmidta nemilostně parodoval ve scénáři „Černobílá Sylva“ onu dohasínající „nemoc“ umění. Vysmál se plochým agitkám 50. let, v nichž řinčela rétorika a život přikrývaly dobové fráze. Byla to nemoc nejen v českém umění, jež bylo nekvalifikovaně tlačeno ke glorifikaci dobových hrdinů, v nichž rétorické schéma vytlačilo životní pravdu. Jsou to filmové metody používané v komerčních filmech. Říkalo se tomu „schematismus“, čili tendence z nich čouhala jako sláma z bot.

Juráček si pro umění vybral cestu nepřikrášlené pravdy. Tehdy měl štěstí, že jej přijali mezi dramaturgy filmového studia na Barrandově, kde pracoval tvrdě a cílevědomě. Svou jemnou fantazií si objevil svět historie. Pro režiséra K. Zemana napsal historickou komedii ze třicetileté války „Bláznova kronika“ (1964). A potom jej zlákala literární tvorba Milana Kundery, jednoho z talentů doby, který slavil úspěchy i na jevišti Národního divadla hrou „Majitelé klíčů“. Juráček si vybral jeho povídku „Nikdo se nebude smát“, kterou natočil s režisérem Bočanem. Na Barrandově se však setkal s bývalou laborantkou Věrou Chytilovou, která si právě začala dobývat svou pověst režisérky a scénáristky. Připravili spolu scénař k jejímu úspěšnému debutu „Sedmikrásky“.

Mnozí umělci mladé generace ve své době pociťovali, že proces odcizování člověka lidské podstatě deformovalo jeho individuální hodnotu. Objevovalo se v životě cosi kafkovsky absurdního, nesmyslného, bázlivého. Juráček si pro tento pocit vymyslel poetickou, náznakovou formu „děje“ bez složitého vyprávění. Ve scénáři filmu „Postava k podpírání“ představil s režisérem Schmidtem až groteskní, parodické divadlo na plátně, v němž kritik Liehm spatřoval kavkovskou inspiraci. Ale oba tvůrci tvrdili, že měli na mysli filmovou grotesku. Chlapec si půjčil kolo v půjčovně, jenže když ho chtěl vrátit, půjčovnu už nenašel, a tak putoval labyrintem úřadů, ale nikde nebyl nikdo, komu by mohl kolo vrátit. Film zaujal na festivalu ve Stuttgartu, kde získal Velkou cenu. Noviny „Christ und Welt“ napsaly, že je z rodu Kafkovo vyprávění, a že našel odvahu k politické paralele pohybu v kruhu. Jiní psali o bezvýsledném boji jednotlivce se skrytým a anonymním, co se lidem staví do cesty. Ať tak, či onak, Kafkovo film „Zámek“ připomněl, a tím vlastně ukázal, že podobné pocity jsou vlastní více či méně všem dobám, v nichž se věčně vede duchovní spor mezi tím, co je, a co chce být.

V roce 1967 byl Juráček spoluautorem scénáře „Kinoautomatu“, který slavil úspěch na Světové výstavě v Montrealu. V tom čase měl už za sebou další filmy: „Ikarie XB-1“ (1965), „Každý mladý muž“ (1965), „Konec srpna v hotelu Ozon“ a „Případ pro začínajícího kata“ (1969). V pětiletí 1978-1983 byl Juráček v SRN, odkud se vrátil a pracoval v Art Centru.