Petr Strozzi

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Šlechtic z bohatého rodu ve Florencii. Voják a diplomat. Odkázal část svého jmění na postavení domova pro vojenské invalidy. Stavba podle projektu K. I. Dientzenhofera byla realizována jen z jedné třetiny na dnešní Invalidovně v Praze.
„Aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných se stali invalidy, nebyli nuceni po věrných a dlouholetých službách válečných žebrati, nebo docela upadnouti v záhubu.“
— P. Strozzi v závěti
Peter Strozzi (1626-1664).jpg
Narození a úmrtí
  • kolem 1626 (Praha)
  • 6. 6. 1664 (v boji nad řekou Murou)
Památníky
  • Kaizlovy sady; Poprsí na podstavci, M. Černil 1898
  • Pohřben v rodinné hrobce u augustiniánů ve Vídni
Odkazy

Hrabě Petr Strozzi, polní podmaršálek a císařský diplomat u braniborského kurfiřta a krátce i v Paříži ve své závěti ještě dodal, aby: „Vojenští invalidé zaopatřováni byli jídlem, nápoji, ošacením a jinými potřebami.“ Jeho finanční odkaz pro invalidovnu nebyl velký v porovnání k majetku, který zdědil po otci Giacomo Strozzi, polním maršálkovi a komořím u císaře Ferdinanda II. Císař odměňoval štědře, koneckonců rozdával konfiskáty po českých kališnických exulantech. Spolehlivému maršálkovi předal celý majetek po zavražděném Albrechtu z Valdštejna.

V tradici florentského rodu odpůrců Mediceů bylo, že každý měl svou kariéru předurčenou. Petr se měl stát diplomatem nebo vojákem. Dal přednost dramatu bitev, které ho posely jizvami. Jeho poslední bitva byla s Turky u řeky Mury. Když slavnostně děkoval mužstvu za statečnost a uděloval vyznamenání, skácel se a z hlavy mu vytryskl pramínek krve po zbloudilé nepřátelské kulce.

Pán na Hořicích, Třebověticích a Třemešovci neměl potomků, a proto už v roce 1658 po léčbě těžkého zranění napsal závěť. Jednu část majetku odkázal manželce a univerzálním dědicem druhé části určil pražské arcibiskupství, tehdy v čele s kardinálem Harrachem. Invalidovna se měla postavit z výtěžku jmění, jež odkázal církvi. I Strozziho vdova pamatovala v roce 1702 v závěti na vojenské invalidy.

Vzorem pro vojenské invalidovny v té době byl honosný objekt „Hôtel national des Invalides“ v Paříži, postavený za vlády Ludvíka XVI. V Praze se začalo se stavbou až šedesát roků po Strozziho závěti. Podnět ke stavbě snad dala církev a v roce 1728 ji schválil císař Karel VI. Už od roku 1720 se hledalo stavební místo a trvalo to dalších deset roků, než skvělý barokní stavitel K. I. Dientzenhofer obdržel zakázku na svůj největší projekt. Invalidovna měla být domovem pro 400 invalidů. Základní kámen odkryl 15. srpna 1732 sám císař Karel VI., když se tajně vracel z Karlových Varů, kde se svou chotí hledali lék, který by pomohl na svět toužebně očekávanému mužskému dědici trůnu. V roce 1737 byla náročná stavba pozastavena pro nedostatek peněz a Dientzenhofer musel ze svého monumentálního projektu očesávat a ubírat. Projektovaný kostel se změnil na menší kapli sv. Kříže. Pak se z peněz nadace podařilo zakoupit, a před objekt umístit, ohroženou empírovou kašnu z nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice. Jenže projekt se smrskl jenom na budovu pro 200 invalidů, čili na desetinu Dientzenhoferova projektu.

V Invalidovně mohli bydlet jenom invalidé z Čech. K rozsáhlému bloku později přistavěli školu pro děti, vojenský hřbitov a slavný mechanik Josef Brožík opatřil budovu hodinami. V interiéru stojí dodnes plastiky generálů Gallase a Bianchiho od sochaře T. Seidana. Když Invalidovnu převzala státní správa, změnil se její název na „C. k. invalidní ústav“ a jeho katolickou duchovní správu zrušila teprve samostatná ČSR v roce 1922.

Mnozí vojáci mohli vyprávět romány o dramatech svého života, např. major Jan, šlechtic z Halberstadtu, pamětník válečných tažení a velké bitvy u Custozzy. Dne 18. 12. 1791 tu zemřel bývalý dragoun J. Mittelstadt, který se dožil 119 roků, přičemž 67 let sloužil ve vojsku a ve svých 109 letech se potřetí oženil.

Do zdejší vojenské školy chodil prof. Jan Krejčí, zakladatel české geologie a na hřbitov, který byl později zrušen, pohřbili českého exkomunikovaného katolického kněze, hegelovce Augustina Smetanu i evangelíka Pavla Josefa Šafaříka.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!