Popelka Biliánová
„Jediné opravdové sobectví je to, které lne k životu a chce z něho vysáti jeho krásná a zrádná tajemství...“— Cirkus Humberto, v proslovu hr. d'Ascensons-Létardaise
Narození a úmrtí
- 27. 1. 1862 (Králův Dvůr u Berouna)
- 7. 3. 1941 (Praha)
Památníky
- Pohřbena na Vyšehradě
- V pevnosti 12/7; PD, 1946
Odkazy
Za Leopoldovo branou na Vyšehradě stojí domeček, v němž Biliánová prožila kus svého života. Patřila na Vyšehrad celým svým životem, protože ctila a milovala Prahu a české dějiny jako málokdo. Spojovala se v ní touha nejen o dějinách psát, ale vyprávět o nich a pečovat o jejich památky. Na Vyšehradě měla blízko ke hrobům slavných předků a mohla o nich vyprávět přímo u jejich hrobů. Jenže ona provázela lidi po celé Praze, protože dopodrobna znala její minulost i přítomnost. Žila vznešeností českých dějin tak vroucně, že její vyprávění bylo poznamenáno jejich pathosem. Traduje se, že jednou vedla houf zájemců pod Vyšehradem kolem Vltavy a právě kolem pluli voraři. Zastavila průvod a pateticky zvolala: „Kam plujete, bodří mužové?!“ A jeden bodrý muž zřejmě dobře neslyšel a zeptal se kolegy, co to tam křičí ta ... (použil slovo nemyté a nečesané).
Její vycházky, to byly živé knihy, kterým lidé rádi naslouchali. Znala z archivů neuvěřitelně mnoho zajímavého. Navíc mělo její vyprávění i starobylý styl a pathos. Když přišli na Slavín, jakoby s mrtvými rozmlouvala o českém obrození a starobylém kopci opentleném pověstmi. Mnoho pohřbených znala osobně, např. Nerudu, který zemřel v roce 1891, vůdce národa Riegra, zemřelého roku 1904, Mácha ještě ležel v Litoměřicích, Němcová tu odpočívá od roku Popelčina narození v roce 1862, Heyduk, Nerudův přítel, který žil do roku 1923 atd. Když procházela s lidmi Prahou, vyšperkovávala svá vyprávění spoustou pražských legend, tajuplnostmi i pověstmi, jež našla v archivech. Může se říci, že se sama stala pražskou legendou.
Biliánová pocházela z Králova Dvora, z kraje, kde se narodili obrozenci Jungmann, bratři Nejedlí, Š. Hněvkovský, prostě místa kde dýchaly dějiny nejen městečka Žebrák, jež bylo výspou obrození. Podbrdí bylo opentleno českými dějinami od Karlštejna k Žebráku, Točníku, Valdeku, žilo tu češství. Přišla na pražskou dívčí školu a sotva studium ukončila, blýsklo se její jméno Marie Popelková roku 1880 v novinách. Sesbírala totiž nejvíc darů pro Ústřední matici školskou.
Opustila místo vychovatelky v zámožných rodinách a stala se pracovnicí Ústřední matice školské, pomáhala zakládat české školy a knihovny. Provdala se za úředníka pražského magistrátu Biliána a měla s ním tři děti. Snad by její den vydal za dva dny jiných lidí, protože k rodinným povinnostem ještě po nocích psala. Už v rodišti psala verše a v Praze dlouho pokračovala v námětech z Pobrdí. Vydala knihu veršů „Z našich zkazek“ (1891) a po vzoru Karoliny Světlé napsala i román s vesnickým příběhem „Za jeden hřích“ (1897). Pak na Berounsku sesbírala pohádky a sama se o psaní pohádek rovněž pokusila.
O Praze nastřádala neuvěřitelně hodně příběhů, legend a pověstí z vyprávění staropražanů i z archivů. A samozřejmě působila spolu s Karolinou Světlou a Eliškou Krásnohorskou v „Ústředním spolku českých žen“, kde se starala o výchovu malých dětí z chudých rodin. Pořádala přednášky pro hospodyně a doplňovala je názornými výstavami. Po třicet roků vedla kroužek šití pro chudé děti a když se zrodila ČSR, byla z prvních v pomoci s ošacením českých lidí v pohraničí.
V době, kdy Svojsík zakládal český skauting, Biliánová v letech 1912-1914 založila ze skupiny svých svěřenkyň první dívčí oddíl postavený na skautských zásadách. Napsala dokonce knížku „O dívčím skautingu“ (1914). V jejím širokovrstvém životě však sehrála nejdůležitější roli pražská minulost, pověsti nejen vyčtené, ale také naposlouchané u starousedlíků. Nebylo pražské čtvrti, kam by nezašla se svým notýskem vyzpovídat lidi a zaznamenat jejich paměť. Nejvíce zaujala laskavým vyprávěním o staré Kráčmarce, jejíž rozšafná ženskost se jí rozprostřela do šestidílného románu „Do panského stavu“. Tklivě poeticky uměla vytvářet atmosféru někdejších dejvických zahrad, vinic a dvorů. S velikým zájmem byl přijat její lidový román „Paní Katinka z Vaječného trhu“ (1924), který se stal populární hlavně zásluhou němého filmu (1927).
Knihy „Pověsti vyšehradské“ (1905) a „Z tajů pražských pověstí“ (2 díly, 1904, 1905) učarovaly nejen čtenářům, ale posloužily i spisovatelům, např. Václavu Cibulovi, Václavu Čtvrtkovi i univerzitnímu prof. Karlu Krejčímu k vyprávění o staré Praze.
Popelka Biliánová patří k Praze a každý kdo o Praze píše, najde v jejích knihách nevyčerpatelný zdroj.