Rudolf Tayerle

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český odborový pracovník. Redaktor časopisu „Kovodělník“. Od roku 1911 generální tajemník Odborového hnutí českoslovanského. Poslanec Národního shromáždění.
Rudolf Tayerle.jpg
Narození a úmrtí
  • 26. 8. 1877 (Praha)
  • 6. 3. 1942 (Mauthausen)
Památníky
Odkazy

Odborové spolky v Čechách vznikaly už od 60. let 19. století, ale teprve o vánocích 1893 celorakouská Sociální demokracie ve Vídni ustavila celorakouskou odborovou ústřednu. V roce 1897 se rozštěpila Sociální demokracie do národních stran. Dne 5. ledna 1897 čeští sociální demokraté napsali: „My čekáme a věříme na jednu odpověď a ta vyzněti může: Zřiďme si v Čechách v Praze českou odborovou komisi a odborové sdružení.“ Téhož roku sociální demokraté založili své „Odborové hnutí českoslovanské“. Pak své odbory založili Národní socialisté a Křesťanští demokraté.

Tayerle pobýval do čtrnácti let u dědy ve Veselé u Rokycan, který mu vštípil národní hrdost. K rodičům se do Prahy přistěhoval, když měl nastoupit na reálku. Jen se na ní ohřál, fízlové naň žalovali, že měl protirakouské řeči s vyhodili ho. Otci nic jiného nezbylo, než si jej vzít k zámečnickému ponku do karlínské „Daňkovky“.

V tom čase často nemělo zlaté dno, ale rodili se výteční řemeslníci, kteří prošli vandrem Evropu. Rudolf se po vyučení sbalil a vydal se za řemeslem do Francie. Rok pobytu v cizině není moc, ale není to zase málo, aby doma neoslnil francouzštinou a naučil se vyprávět, co zažil. Nějak to v něm bylo po dědovi, že Rudolf nemluvil, aby mluvil, neřečnil, aby řečnil, ale neřekl slova, aniž by je myšlenku dopodrobna nevysvětlil. Jen slovo je sice darem pro člověka, ale každá litera musí mít myšlenku. A to bylo alfou a omegou Rudolfových slov a později i novinářských článků.

V roce 1901 si čtyřiadvacetiletého dopisovatele časopisu „Kovodělník“ Tayerle vzali do redakce. Ještě dohasínala diskuse o rakouské odborové federaci a hrany nesmiřitelnosti se teprve ztupovaly. V redakci si Tayerle dobýval autority znalostí a argumenty dokazoval, že jiné alternativy není, než samostatné národní odbory. Budou blíže k dělnictvu, k jejich starostem.

Rudolf psal, řečnil, dokazoval a jeho redakční autorita rostla. Pak se naň, chtě nechtě, obraceli lidé se svými starostmi, a tím byl vytlačován na piedestal znalostí. Jenže řečnit není tak těžké, těžké je vysvětlovat a ozřejmovat fakta. Umět je podat v celé souvislosti lidského, v tom případě dělnického života. Prostě Rudolf nemudroval v koloratuře frází, jež z drobtů pečou chleba. Rudolf se neustále učil a především z myšlenek vědeckých autorit dělnického hnutí Marxe, Engelse a Kautského.

Stačilo mu šest roků k tomu, aby jej uznávali za mluvčího tzv. „federalistů“, kteří bránili jednotu odborové soudržnosti, ale musí být blízko lidí. Vysvětloval, že vznik samostatných národních organizací je nezbytností a nezbytné je, aby se v jednotu stmelily odbory, jež se ustavovaly podle různých profesí.

Tayerle se brzy stal členem Sociálně demokratické strany a obsah jeho statí v „Kovodělníku“ přesahoval až do teoretických článků. Inspiroval tím vedení Sociální demokracie, aby jej vysílala na různé své konference, a časem se účastnil i sjezdů.

Tayerle se v roce 1907 zúčastnil sjezdu socialistů ve Stuttgartě a krátce na to na IV. všeodborovém sjezdu v Praze přednesl v Dělnickém domě referát, v jehož důsledku byl ustaven „Svazu kovodělníků“, jehož tajemníkem se stal. Pomáhal zakládat samostatné odborové svazy s cílem, že se sjednotí ve „Všesvazové odborové hnutí“. V tom bylo jeho teoretické i praktické resumé, o němž psal v novinách, v brožurách a mluvil v řadě přednášek. Vydával brožury s výkladem o nezbytnosti odborářského sjednocení. Napsal ještě v začátcích boje za české odbory spisek „Právo na samostatnost odborového hnutí“, čili v českých zemích.

V roce 1911 zemřel generální tajemník Odborového sdružení česko-slovanského Josef Steiner a zvolili za něj čtyřiatřicetiletého Tayerleho. V l. světové válce byly odbory rozehnány, ale na konci války, jež zmrzačila a vyhladověla svět, se monarchie rozpadla a vznikla samostatná ČSR. Tayerle byl u zrodu republiky a plných 27 roků stál v čele odborového hnutí Sociální demokracie.

Na poválečné schůzi odborů přednesl program jejich nového poslání ve svobodné republice. Byl zvolen do revolučního Národního shromáždění a ve své první parlamentní řeči navrhl dosud neuzákoněný požadadavek osmihodinové pracovní doby. Tehdy v bouřlivé rozpravě prohlásil: „Český socialismus, věren zásadním ideám mezinárodních nauk socialistických, půjde k jejich uplatnění vlastní cestou.“ Při rozštěpení Sociální demokracie v roce 1921 zůstal předsedou Čsl. odborového sdružení a poslancem až do roku 1939. Od roku 1919 byly jeho odbory přijaty do Mezinárodního odborového svazu a Tayerle se stal členem představenstva.

Zůstal věren svému „vládnímu socialismu“, v jehož programu stálo: „Nestačí a nelze pořád kritizovat, ale právě v zájmu dělnictva a v zájmu výrobních vrstev spolupracovati na řízení státu.“ Mnohé sociální zákony parlamentu sám inspiroval.

Po německé okupaci ČSR 15. března 1939 i Tayerle vstoupil do ilegální organizace „Věrni zůstaneme“. Dne 6. května 1941 jej zatklo gestapo a zemřel v koncentračním táboře Mauthausen, kde jej z marodky vyhodili na mráz.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!