Svatý Václav
„Dala jej bába jeho Ludmila učiti knihám slovanským a on následuje učitele, naučil se rozumu všemu vbrzce. Přesadil jej pak kníže Vratislav v Budeč a chlapec počal se učiti knihám latinským a naučil se dobře.“— Z legendy
Narození a úmrtí
- asi roku 907 (Praha)
- 28. září 935, případně 929 (Stará Boleslav)
Památníky
- Václavské náměstí; Sousoší knížete Václava na koni, J. V. Myslbek 1912-23
- Pohřben v katedrále sv. Víta
Odkazy
Václav byl z nejvzdělanějších lidí své doby. Vzdělanost nebyla tehdy předností urozených lidí, ba naopak, mnohá česká knížata nebo němečtí císařové neuměli často číst ani psát. Data jeho života byla spíše odhadem stanovena později, ale jisté je, že byl synem knížete Vratislava a matky Drahomíry. Datum tisíciletí od Václavovy smrti, jež se slavilo v roce 1929, vycházelo z odhadu historika J. Pekaře, že Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi. Pekař je převzal z Kosmovy kroniky (1119-1125) a Kosmas je zase našel ve starší Kristiánově legendě. Ale ať tak, či onak, vláda knížete Václava byla významným obdobím českých dějin.
I podoba knížete Václava je různá. Velmi blízký pravdě je sv. Václav od stavitele katedrály sv. Víta a vynikajícího sochaře Petra Parléře z roku 1379, rok po smrti Karla IV. Pozdější srovnání s lebkou sv. Václava ukázalo, že Parléř zachytil podobu svatého neuvěřitelně přesně. V 18. století vytvořil barokní sochu sv. Václava na koni sochař J. J. Bendl pro Koňský trh (Václavské náměstí) a kde stála do roku 1869, než byla přemístěna na Vyšehrad. A třetího sv. Václava, rovněž na koni, vymodeloval sochař J. V. Myslbek pro velký pomník na Václavském náměstí pod Národním muzeem.
Přemyslovci žili v neustálých mocenských sporech a Václav, který se ujal ve třinácti letech vlády země, žil v neustálých bojích. Mocenské spory se řešily smrtí soupeře, a jak je z legend známo, i Václavova matka Drahomíra, která vládla za nezletilého syna, vyhnala křesťansky zbožnou babičku Ludmilu na hrad Tetín nad Berounkou. Nezdráhala se dát ji zardousit, aby nemohla Václava svádět ke křesťanské zbožnosti.
Václav byl mladík velmi zdatný a vyřizoval si pro pořádek v zemi spory mečem. Výchova babičky ho dovedla k přijetí křesťanství, takže se obklopoval křesťanským duchovenstvem a vlastním příkladem šířil v české zemi křesťanské náboženství. Věděl si rady se vzpurnými kmeny a sjednal si respekt i mezi pyšnými Zličany u Kouřimi, kteří nechtěli přijmout jeho pražskou svrchovanost.
O vztahu Václava k německému císaři Jindřichu I. dějiny vypravují různě. Historickou skutečností zůstalo, že Václav s Jindřichem I. uzavřel mír, i když mu prý musel každoročně dodat 300 volů. Císař mu na oplátku, a prý z přátelství, daroval rámě sv. Víta pro Václavův kostel na Pražském hradě.
Václavův příklon ke křesťanství i způsob vlády se nelíbily jeho mladšímu bratru Boleslavovi, který sídlil ve Staré Boleslavi. Jednoho dne ho podle legendy pozval do svého sídla na vysvěcování kostela mučedníků Kosmy a Damiána. Po bouřlivém hodování se prý Václav po ránu vydal na modlitbu do kostela a znenadání se naň vrhli biřici. Václav doběhl jenom ke dveřím kostela, kde ho zavraždili. Událost je opředena bohatstvím legend. Historicky se podařilo zjistit, že Václav byl skutečně zavražděn.
Boleslav dobyl po smrti bratra Pražský hrad a měnil všechno, co bratr po křesťansku zavedl. O něco později dal Václava pohřbít v kapli na hradě, kterou předtím Václav založil a později se stala součástí katedrály svatého Víta. Mnich Kristian napsal v legendě o Václavovi: „Pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje.“
Poprvé se podle legendy jméno sv. Václava, jako patrona české země, objevilo v bitvě u Chlumce v roce 1126, v níž Soběslav I. zvítězil nad německým králem Lotharem III. Každá doba zpodobovala Václava po svém: gotika jako rytíře, předtím ve 13. století jako ochránce lidské důstojnosti. Král Karel IV. přijal svatováclavskou legendu za svou, sám se považoval za pokračovatele sv. Václava a císařskou korunu pojmenoval jeho jménem na „svatováclavskou“.
Od 13. století se začal zpívat svatováclavský chorál: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste, eleison!“ Sv. Václava se dovolávali husité, václavský chorál zněl v Betlémské kapli, kde kázal Mistr Jan Hus, za zpěvu svatováclavského chorálu hnal Jan Žižka křižáky od Ústí a v roce 1420 se sv. Václava dovolávali i husité ve svém manifestu. Hymnus „Svatý Václave...“ zahřměl i při volbě Jiřího z Poděbrad českým králem v roce 1458.
V českých dějinách se historická postava knížete Václava stala symbolem, který ožíval, když bylo lidem v Čechách úzko. Zmizela skutečnost, jaká opravdu byla a nahradil ji symbol, čili legenda. Ožívala v přáních lidí a českého národa a žije dodnes v české národní tradici. Kult sv. Václava zrodil velké množství jeho plastik a portrétů po celé české zemi.