Václav Špála
„Jaký je rozdíl mezi Fillou, jehož vášeň vycházela z mozku a provrtávala se neúhybně do hloubek a jasným a prostým Špálou, který byl malířem božím od přírody a malovaly mu oči, srdce, štětec takřka samy.“— František Langer
Narození a úmrtí
- 24. 8. 1885 (Žlunice u Nového Bydžova)
- 13. 5. 1946 (Praha)
Památníky
- Na dračkách 755/5; PD s bystou, K. Dvořák 1965
- Pohřben na Vyšehradě
Odkazy
Zrzavý si na posmrtné výstavě Špálových obrazů vzrušeně povzdechl: „...Špála je z nás přece jen nejlepší. A jak je český!“ Ze Špálových obrazů dýchá radost a optimismus. A všude měl plno modré a červené, kterou si oblíbil v dětství z hraček. V cihelně, kde otec pracoval, si formoval figurky, a potom zkoušel své kumštářské oko na učení uměleckým zámečníkem.
Malíř a teoretik O. Mrkvička napsal, že Špála štětcem namočeným v tuši doslova nějaký námět přepsal, a to bylo vždy to nejlepší, co namaloval. Jak se talentům stává, nevzali ho na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu ani napodruhé, ale přijali ho na akademii a zanedlouho propustili s úředním záznamem, že převážně: „Sledoval cíle neležící v rámci školy.“ Špála chvíli chodil do krajinářské školy Engelmüllera, ale hlavně listoval ve výtvarných časopisech a chodil na výstavy. I jeho zaujal E. Munch na pražské výstavě (1905) a také Francouzi. Jistě by byl mezi fauvisty skupiny „Osma“ v roce 1907, která rozkřičenou barvitostí pobouřila veřejnost, ale léčil si právě plíce v Dubrovníku.
Přátelé Filla, Čapek a ostatní, jež okouzlil Francouz Cézanne kontrastním stavěním ploch, Gogh hořlavou barevností, Gauguin primitivismem nebo picassovci konstruktivismem. Po návratu z Paříže vzali Špálu mezi sebe do „Skupiny výtvarných umělců“ (1911). Tehdy namaloval kubistický obraz „Krajina z Dalmácie“. A když do Čech přitáhl primitivismu, Špála nemusel napodobovat. Jemu byl primitivismus vložen „do kolébky“ nadání. Ani jeho červeno-modrá fauvistická barva nebyla odkoukána, ale byla mu dána přírodou.
Zájmy mocných rozprášily mladé muže, talent netalent, po zákopech první světové války a Špála ji prožil v Uhrách. Ti, co se vrátili, se bolestně rvali s barvou a tvarem, aby prožitou hrůzu sdělili, a zároveň malířsky oslavovali zrod státu. Mnozí ještě usilovali o symboliku životní perspektivy prostého člověka. Ti, co začali malovat před válkou, se v roce 1918 sdružili na výstavě tzv. „Tvrdošíjných“, čili těch, kdo se neodcizili svému tvárnému principu. Špála maloval uherskou krajinu, kde vojančil, ale jas jeho barev se přitlumil. Válečné vzpomínky zanechaly velké stopy v celém českém umění.
Pak vyjížděl z Prahy často i s J. Čapkem, s nímž si byli v kubistických variacích blízcí, proti proudu Vltavy, Berounky a Sázavy. V roce 1923 se mu do obrazů prodrala okolní zeleň. Celé období jeho tvorby je nazýváno „zeleným“. Zvolna opouštěl kubistické variace a vrátil se jakoby „domů“, do svého, tolik svébytného vidění světa. „Byl jsem pro revolucionářství v umění,“ vzpomínal později, ale já „nemaluji krajiny, ale sebe.“ A pak nebylo výstavy spolku Mánes, na níž by Špála scházel. Český, prostý, lidový.
Od roku 1927 se jeho barevný a tvarový řád začal odívat do škály modrých odstínů. Zrodila se slavná špálovská symfonie v modrém, vyčarovaná z řeky Otavy u Smetiprachu, v Písku či v Orlických horách nebo v Českém ráji. Modrá vyzařuje ze všech jeho obrazů „Na Otavě před bouří“. Tato zvláštní, přitažlivá atmosféra kraje nevyslovitelného půvabu přešla do dlouhé řady Špálových kytic a zátiší, jež nesou obecný název „špálovské“. Jeho obrazy vstoupily svým rozpoznatelným rukopisem do všech galerií.
V roce 1930 se Špála přestěhoval na Ořechovku do vlastní vily, čili do architektonického prostředí, jež koncipovali architekti jeho generace. Jeho dům projektoval arch. Otakar Novotný, tvůrce výtvarného centra spolku „Mánes“ na Vltavě. Špála byl předsedou Mánesu dlouhá léta, a přitom zbylá léta, ve stínu půvabné Ořechovky, vdechoval svou modř, obohacenou o výraznou žlutou, červenou a zelenou do svých malovaných básní.