Václav Budovec z Budova

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Českobratrský politik a spisovatel. Měl zásluhy o prosazení „Majestátu“ císaře Rudolfa II., jímž byla zaručena náboženská rovnoprávnost (9. 7. 1609). Účastník druhé pražské defenestrace roku 1618. Popraven katem Janem Mydlářem na přání císaře Ferdinanda II. dne 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí. Z díla: „Antialkorán“.
„Mé šediny, hle, jaká čest vás očekávala, abyste mučednickou korunou poctěny byly.“
— V. Budovec před popravou
Vaclav Budovec z Budova Scheiwl.png
Narození a úmrtí
  • 28. 8. 1551 (Červené Janovice)
  • 21. 6. 1621 (Praha)
Památníky
Odkazy

Staroměstský rynek obklopilo vojsko a na Pražském hradě zahřměla děla. Před ztichlým davem usedli do lavic na pódiu soudci v čele s hrabětem Lichtenštejnem. Všechno bylo přesně do podrobností připraveno jako v divadelním amfiteátru, jen rozhrnout oponu. Jezuité se do poslední chvíle ptali obviněných „zločinců“, zda přiznají svá provinění a zřeknou se své českobratrské, evangelické víry. Jaké provinění, když se bili za vlastní zemi? Jaké zřeknutí se víry, v níž se narodili? Všechna lidská práva řídit se vlastním svědomím byla pošlapána.

Těch čekatelů na ortel smrti bylo 27, všichni byli členové direktoria, čili vedení české země, kteří chtěli řídit vlastní zemi a vyznávat svobodně svoji víru. Císař Ferdinand II. se ve své kapli dlouho modlil k Panně Marii, než podepsal tresty provinilců, jež byly odstupňovány podle míry „provinění“, ale všechny znamenaly smrt. Císař vychován jezuity naslouchal jejich radám. Dodali mu sílu k rozhodnutí citátem: „Rozlučeš hlavy hříšných i způsoby nejtvrdšími,“ říká se v bibli. Císař podepsal, jen rozčtvrcení se mělo odehrát nikoli zaživa, ale až po stětí hlavy. Lékař kat Mydlář konal své: sekal hlavy, ruce, rval jazyk, vypíchával oči, věšel, rozčtvrcoval těla a nechal je roznést do všech koutů Prahy. Byla to namáhavá práce a musel několikrát odpočívat.

Po stětí prvního provinilce Jáchyma Ondřeje Šlika, přistoupil ke špalku třiasedmdesátiletý Václav Budovec. Jezuité mu před popravou domlouvali, aby odvolal svá hříšná učení, aby se kal, ale Budovec hrdě vztyčil svou šedou hlavu s kozí bradkou a zvolal: „Pane, vezmi ode mne ducha mého, ať nevidím těch zlých věcí, které přijíti mají na mou vlast.“

Bylo pondělí letního slunovratu dne 21. 6. 1621. Kat mu uťal hlavu. Celých deset roků pak s jedenácti dalšími visela pro výstrahu na Staroměstské mostecké věži.

Budovec pocházel ze vzdělaného českobratrského rodu. Jeho otec nepřišel o hlavu za povstání české šlechty proti habsburskému císaři Ferdinandu I. v roce 1546 jenom pro své velké zásluhy v boji proti Turkům. V rodu bylo vzdělání jako nepsaná povinnost, také proto šel Václav na studia do ciziny. Přítele Slavatu zlákala na studiích v Itálii bombastická nádhera katolíků, proto k nim přestoupil.

Budovec navštívil Řím v sedmnácti a nádhera města byla pro jeho českobratrský asketismus Babylonem. Jenže nádhera je šidítkem a divadlem moci, jež oslepuje, aby vládla. Budovec se na studiích ve Wittenbergu seznámil s Kalvínovým nástupcem Bezou, který v Paříži prožil hrůzu „Bartolomějské noci“ (1572), v níž katolická panovnice Kateřina Medicejská nechala za noc povraždit tři tisíce hugenotů, čili francouzských kalvinistů. Odsud zamířil do Anglie, Skotska, Nizozemí a Německa.

Bylo mu šestadvacet, když se stal hofmistrem v Cařihradu. Prof. David Chytrae mu ještě v Rostocku radil, aby si všechno zaznamenával. Budovec uposlechl a celých sedm roků si v nebezpečných podmínkách Cařihradu poctivě všechno zaznamenával. Často mu šlo o život, ale přežil. Naučil se arabsky, řecky a turecky a došel k názoru, že svět je třeba vidět, jaký je.

Po návratu vydal traktát „Krátkej spis o zlatém, budoucím a již brzy nastávajícím věku“ (1584), ale mnohem významnější byl jeho objemný spis „Antialkorán“, v němž popsal, co v Turecku viděl a zažil. Dopodrobna rozebral, jak a čím je islám nesnášenlivý a spis dedikoval císaři Rudolfu II., aby mu naznačil, že se 2. 9. 1602 zákazem „Jednoty bratrské“ dopustil stejné nesnášenlivosti. „Čeští bratři“ byli katolíkům trnem v oku a zakázali je už před sto lety. Budovec tím připomenul katolíkům nesnášenlivou vládychtivost.

Budovec už tehdy rozebral Hájkovu „Kroniku českou“ a kritizoval jeho výmysly. Vědci koncem 18. století Budovcův názor faktograficky prokázali, tedy to, že existoval Jan z Nepomuka, nejvyšší notář, vyšehradský kanovník a generální vikář, který na sebe uvalil králův hněv pro zřízení kladrubského biskupství proti králově vůli a byl za to roku 1393 z Karlova mostu vhozen do Vltavy. Hájkův Nepomuk, kazatel v Týně a zpovědník královny Žofie Bavorské, utopený roku 1383 je nedoložený a nepravděpodobný, protože Nepomuk patřil do znepřátelené skupiny okolo arcibiskupa, a tak nejspíš nemohl být zpovědníkem královny. Přesto byl Hájkův Jan Nepomuk 19. 3. 1729 pompézně prohlášen za svatého a stal se protiváhou zakázaného M. Jana Husa.

Budovec ve „Kšaftu duchovním“ (1595) kritizoval Slavatu za zradu českobratrské víry, jež mu umožnila kariéru u katolíků. Ve dnech 9.–16. 1. 1603 se konal sněm a Budovec na něm přednesl projev, jímž upozornil císaře Rudolf II., že v zemi vládne náboženská intolerance. Zdůrazňoval potřebu duchovní jednoty stavů. Zkoncipoval prosbu císaři, aby zrušil zákaz „Českých bratří“, ale císařští úředníci předvedli Budovce třikrát k výslechu. Rudolf se tehdy bál mocichtivosti bratra Matyáše a proto přišel na památný bartolomějský sněm 24. 8. 1608 a zahájil jej. Moravský pán, Karel starší ze Žerotína, ve své dlouhé řeči prokazoval nezbytnost náboženské tolerance a Budovec tu koncipoval 25 článků, jež se staly součástí tzv. „Rudolfova majestátu“ z roku 1609, jímž byla náboženská tolerance uzákoněna. Budovec napsal, že společná víra v božskou Trojici zavazuje všechny, aby nikdo nikoho neutiskoval kvůli jiné víře.

Sněm 28. 1. 1609 řídil Budovec a protože byl na něm i císař, mluvil německy. Formuloval články „Rudolfova majestátu“ náboženské snášenlivosti jeden po druhém. Katolíci „Majestát“ oddalovali a Slavata s Martincem, královští místodržitelé, jej nepodepsali. V jednom článku „Majestátu“ se říká: „Kdokoliv by budoucně při tom společném porovnání státi nemínil anebo je rušiti chtěl, aby jej z okna vyhodili.“

Dne 6. 3. 1618 svolaly nekatolické stavy do Karolina sněm, na němž si stěžovaly na porušování „Majestátu“ katolíky. Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu stížnosti odmítli. Nekatolickým pánům došla trpělivost a dne 22. 5. 1618 mladý Albrecht Jan Smiřický svolal ve svém domě „U Montágů“ na Malé Straně tajnou schůzku, na níž vynesli nad oběma místodržiteli trest smrti pro jejich velezradu. Dne 23. 5. 1618 vnikli na Hrad rozhněvaní nekatolíci a vyhodili Martinice, Slavatu i písaře Fabricia, který je bránil, z okna (tzv. 2. pražská defenestrace).

Čas otevřel cestu k vojenskému střetnutí 8. 11. 1620 na Bílé hoře. Náboženskou svobodu (kromě svobody pro České bratry) vyhlásil tolerančním patentem až Josef II. v roce 1781.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!