Václav Jan Křtitel Tomášek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český učitel hudby a skladatel předbeethovenovského klasicismu a začátků romantismu. Z jeho hudební školy vyšli např. J. V. Voříšek, A. Dreyschock, E. Hanslick aj. Z více než 200 skladeb: „Symfonie C Dur, Es Dur a D dur“, „Rekviem c moll“, balada „Lenora“, opera „Serafina“, písně na verše Goetha, Schillera, Heineho, Hanky, Marka, Chmelenského aj.
„Podle mého názoru není umění a věda jen státním vlastnictvím, nýbrž vlastnictvím všeho lidstva a každý, kdo nějakým pochybným nařízením brzdí duchovní pokrok, dopouští se těžkého provinění na celém lidstvu, provinění, které nijak nemůže být odčiněno.“
— V. J. Tomášek: Vlastní životopis
V J Tomášek, by Antonín Machek.jpg
Narození a úmrtí
  • 17. 4. 1774 (Skuteč)
  • 3. 4. 1850 (Praha)
Památníky
Odkazy

Málokdo věřil, že do Německého domu na oslavy Goethova století (1749-1849) přijde. Krátce před začátkem se tělnatý Tomášek vkolébal do sálu. Zaburácel potlesk a všichni vstali. Setkal se s Goethem a dopisovali si již od roku 1822. Tomášek zhudebnil jeho jednadvacet básní, např. Krále duchů, Krále v Tule, Rybáře a v době léčení ve Františkových Lázních mu je v Chebu přehrál a dojatý básník mu do památníčku napsal děkovné verše.

Dva měsíce po pražské oslavě Tomášek, čili ,,hudební papež Prahy“, zemřel. Rakev byla plná ocenění. Dobrodinec slepců, přítel Klár na rakev přiložil výtisk posledního Tomáškova mužského kvarteta ,,Na vlast“. Dům v Tomášské 15 na Malé Straně osiřel a klavír uprostřed velké místnosti v 1. patře umlkl.

Po léta večer co večer, ba celé dny, zněly z Tomáškova obydlí, a zároveň od roku 1824 z hudebního ústavu, různé nástroje, ale hlavně klavír. Pod okny naslouchal mezi malostranskými kluky i Hanzi Nerudů. Stalo se pražským zvykem, že hudební návštěvy Prahy zamířily nejdříve k Tomáškovi, k „pavouku, který byl zalezlý do své sítě“, jak úsměvně vzpomněl jeho vídeňský žák, estetik E. Hanslick. Přišel Wagner, Weber, Berlioz, prostě dlouhá řada muzikantů.

Tomášek přišel do Prahy roku 1790 za bratrem bezmála s asketickým záměrem stát se hudebníkem. Dřel jako samouk hry na klavír a vzdělával se univerzitně, kde mu v roce 1811 udělili diplom „Magister liberarum artium“ (doktor svobodných umění). Nazíral na svět očima osvícenců a měl sebevědomí tak výrazné, že vytvořil vlastní normy hudební estetiky a vydal je pod názvem „Nauka o harmonii“. Měla 19 sešitů. Byl přesvědčen, že umění vychází ze stejných zákonů jako vesmír.

Když byl na návštěvě v roce 1814 u bratra ve Vídni, s ostychem zaklepal na dveře domu tiché vídeňské uličky. Bydlel v něm o pět roků starší Beethoven, jehož pražský koncert ho jako chlapce fascinoval. Za dveřmi zašramotilo a Tomášek jakoby se vrátil do roku 1797, kdy byl v pražském Konviktu Beethovenovu mistrnou improvizaci na téma Mozartovy opery Titus. Nemohl se tehdy na klavír mnoho dní ani podívat. Vstoupil do místnůstky, všude se válely papírky s úryvky. Přijal Tomáška laskavě a Beethoven se rozmluvil: „Velcí klavíristé byli i velkými skladateli, stačilo jejich improvizace jen zapsat,“ řekl mezi jiným Beethoven. Tomášek Beethovena za pár dní přišel znovu a pak zašel za stařičkým Haydnem v bílých rukavičkách.

Tomášek později vydal tlustopis vzpomínek s velmi trefnými myšlenkami o hudbě, jejím poslání. Mozart mu byl „jako slunce, které svítí a hřeje, aniž by opouštělo svoji uzákoněnou dráhu“. Beethovena nazval „kometou která naznačuje odvážné cesty“. Je to udivující postřeh mozartovce, čili člověka klasicismu, který svým dílem nahlédl do tajů romantismu.

Tomáškovým prvním skladatelským úspěchem byla zhudebněná balada z roku 1805 na Burgerovu „Lenoru“. Jeho žák, hr. Buquoy, mu tehdy nabídl titul svého hraběcího skladatele a dokonce o Tomáška měla zájem Vídeň. Tomášek však zůstal v Praze, živil se výukou dětí, hlavně ze šlechtických rodin, a přitom psal skladbu za skladbou. Napsal symfonie C Dur, Es Dur, D Dur, Sonáty, Eklogy, Rapsodie, Dithyramby atd. K. M. Weber, který v roce 1815 nastoupil na místo kapelníka Stavovského divadla, dirigoval v roce 1811 premiéru Tomáškovy jediné opery „Serafina“. O další operu se nepokusil.

Žil v době, kdy Čelakovský s přítelem Kamarýtem sbírali po dědinách lidové verše a Hanka v touze, přiřknout českému pímnictví starobylost jakou měli Němci v „Písni o Nibelunzích“ (12. století) nebo Rusové v „Bylinách“ a padělal staročeské rukopisy. Nadšený Tomášek příteli Hankovi napsal: „I v hudbě žije ústní podání. Vše záleží jen na tom, vyposlouchati všude český národní živel uchem umělecky vnímavým.“ Tomášek prý stával o slavnostech J. Nepomuckého u pouličních zpěváků a zaznamenával si jejich popěvky. Napsal cykly lyrických, vlasteneckých písní na texty Hanky, Čelakovského, Marka, Chmelenského a zhudebnil i staré „Rukopisy“.

Lyrická poezie ladila Tomáškovu melodiku do romantických tonik. Vroucně se ozvaly v jeho brilantních klavírních dithyrambech, jež k prstokladové, tehdy modní, virtuozitě etud napověděly příchod romantické hudby. Když k Tomáškovi zavítal mladý, všetečný Berlioz, přidával ve společnosti k dobru, že: „Pražský hudební papež je okouzlen sám sebou.“ Tomášek si však nejvíc cenil svého „Rekvia“. Naplnil v něm své představy o dokonalosti. Ke konci života se příteli svěřil: „Věřte mi, mně jde o to, abych prospěl umění, a podaří-li se mně to, pak ať si mne obviňují ze samolibosti.“ Smetana se poklonil za víc než 200 opusů koncertem.