Václav Staněk
Narození a úmrtí
- 4. 9. 1804 (Jarpice u Slaného)
- 19. 3. 1871 (Praha)
Památníky
- Jungmannova 738/18; PD s portrétem, F. Rous st. 1905
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Pamětní desku na bývalém hotelu „Viktoria“ věnovali významnému lékaři, spoluzakladateli „Časopisu lékařů českých“ a „Spolku českých lékařů“ pozdější kolegové. Ve vedlejší ulici bydlel jeho kamarád ze slánského gymnázia, advokát a politik roku 1848, Josef Frič. Věrné přátelství stvrdili i tím, že se oženili s dcerami vdovy Reisové z Rožmitálu. Ta nejmladší dcera žila u Staňků, jejich byt často proměnila v ženský salón. V něm se vzdělávalo, rokovalo o emancipaci žen, přišli i Slováci při cestě ze studia v Jeně domů. Chodívala tam i B. Němcová, důvěrná přítelkyně mladé krasavice, která začala psát pod jménem Rajská. Tehdy prozíravý Staněk zadal malíři Hellichovi namalovat portrét B. Němcové, jediný a dodnes obecně známý.
V tom čase už se věřilo, že český národ se probudil a po Bílé hoře se jej nepodařilo vymazat z dějin, protože národ sice ujařmit lze, ale nikdy jej nelze zničit. Po čase musel moudrý vlastenec Staněk své mladičké švagrové být rádcem. Vdovec Čelakovský ji požádal o ruku a ona se za něho, zasloužilého muže národa, provdala. Nebylo to lehké ani pro Staňka, radit mladičké švagrové v tak důvěrné věci. Jenže významný lékař měl autoritu nejen v rodině, ale i ve veřejném životě.
Když přišel na studia, psával verše i články, ale kdo z jeho generace, jež psala první stránky dějin českého národa, nepsal. Po roce 1832, kdy ukončil studia medicíny, věnoval se výhradně medicíně. Námět diplomové práce našel čtyři kilometry od rodné obce: Lázně Mšené. Zevrubně prozkoumal jejich léčivé zdroje a účinky a diplomní úkol nazval: „Pojednání o Lázních Mšené“. Léčba zde probíhala rašelinou a uhličitými prameny.
Otec mu brzy zemřel a otčím si povšiml, že chlapec není pro hospodářství, že má nadání. Poslali ho na gymnázium ve Slaném, kde se na celý život spřátelil se spolužákem Fričem. A odtud vedla předem stanovená cesta na lékařskou fakultu. Asistoval po absolutoriu na katedře lékařské fakulty u prof. A. Jungmanna, bratra filologa Josefa. Znenadání v Čechách propukla epidemie cholery a úřady jej vyslaly do míst zasažených nákazou. To nebylo jen v povinnosti lékaře, byla to odvaha, riziko, ale naštěstí se vrátil domů, aniž by se nakazil. Byl o doslova osudovou praxi moudřejší, získal pověst obětavého znalce, takže si dovolil v témže roce (1833) otevřít soukromou ordinaci praktického lékaře.
Po dvou letech jej potkal prof. přírodních věd J. Sv. Presl a požádal jej, aby napsal o svých zkušenostech z pitev, jež prováděl. To nebyl jen Preslův nápad, už to byl cílevědomý záměr vzdělaných vlastenců, vyzvednout český jazyk na úroveň nejen jazyka literárního, ale i vědy. Čeština se v době pobělohorské nemohla vyvíjet, protože byla vyřazena z veřejného života a udržela se jen jako lidové dialekty. Terminologie vědy, techniky, ba i umění zakrněla. Staňkova napsal knížku: „Pitewný atlas do desatera tabul sestavený a k snadnějšímu porozumění pitvy s připojeným vysvětlováním vydaný“. Starobyle dlouhý titul knížky obsahoval poznatky ze Staňkovy lékařské praxe. Tak se Staněk začlenil mezi první tvůrce české lékařské terminologie.
Vlastenečtí odborníci pracovali na české vědecké terminologii samozřejmě jen z lásky k národu. Byl to dar národu, který vytryskl z velké lásky k rodnému jazyku. Nadšení a víra v právo českého národa na život, vedly vlastenece k obětem, jež zůstaly pro generace po nich až nepochopitelné, protože rodný jazyk se stal samozřejmostí.
Staněk musel za medicínskými pojmy do starých českých lékařských knih, ba v nouzi, kdy pro něco nenašel vhodný termín, se rozhlédl po terminologii slovanských jazyků nebo si termín musel vymyslet.
Staňkova lékařská autorita stoupla natolik, že si jej začas do svých služeb pozval do Bělehradu srbský kníže. Staněk se však v Bělehradu dlouho nezdržel. Táhlo jej to domů mezi přátele, kteří stavěli základy českému znovuzrození. Své místo měl po boku přítele z dětství JUDr. Josefa Friče, básníka K. Vinařického, MUDr. J. Čejky, B. Němcové, Jana Kollára, L. Štúra a mnohých dalších vlastenců, kteří přicházeli do „salónu“ sličné švagrové, Antonie Rajské.
Místa kolem ulice Široká (dnes Jungmannova), byla jakousi enklávou vlastenců, v níž žili Palacký, J. Sv. Presl, Jungmann, Rieger, Šafařík a další přední osobnosti českého života. Staněk převzal po skvělém lékaři a muzikantovi, vlastenci T. Heldovi, vlasteneckou klientelu. V horkých nadějích na svobodnější klima pro český národní život, byl roku 1848 Staněk zvolen zemským a říšským poslancem. Zúčastnil se pověstného Kroměřížského sněmu v době střídání stráží na rakouském trůně. Za epileptického císaře Ferdinanda Dobrotivého nastoupil osmnáctiletý František Josef I. Ten rozehnal sněm vojskem a bylo po českých nadějích na stát, jako federaci národů. A pak se mladý císař s českou „rebelií“ vypořádal vězením, rozehnáním rebelů po světě a zatlačením vůdců do soukromí.
Po desetileté diktatuře ministerského předsedy Bacha, jež načas rozdrtila české národní naděje, Rakušané prohráli bitvu u Solferina (24. 6. 1859) a Franz Josef přislíbil „Říjnovým diplomem“ (20. 10. 1860) ústavnost. Do bouřlivého vznikání českých spolků, novin a do růžových nadějí na velké dny českého vzkříšení se zařadil i Staněk. Srovnal si bohatou korespondenci, své články z Časopisů českého muzea, Vlastimila, Kroku, Květů atd. a zasedl ve sboru Matice české. Když se z Vratislavského pobytu vrátil světově proslulý J. E. Purkyně, zakládal s ním a s dalšími českými lékaři „Časopis lékařů českých“, který v letech 1865-69 redigoval. Nechyběl ani při ustavení „Spolku českých lékařů“.
V roce 1863 Staněk vydal „Slovník lékařského názvosloví“, v němž jeho české lékařské termíny dodnes platí. V témže roce s básníkem a archivářem města pražského K. J. Erbenem vydal Rhaserovo „Staročeské vzdělání“ (1863) a Salicetovo „Ranné lékařství“ (1867).
Když se v roce 1871 rozhodovalo, kdo stane v čele Sboru doktorů lékařství, byli čeští i němečtí lékaři zajedno, že děkanem bude MUDr. Staněk. Jeho odborné spisy „Ohledání mrtvých těl“, „Přírodopis prostonárodní, čili popsání zvířat, rostlin a nerostů, vedle tříd a řádu jejich“, jeho články např. „O zlepšení zdravotního stavu ohledem kanálů v Praze“, „Žluční kameny“ atd. měly povahu vědeckou i popularizační.
Velkého ohlasu došel Staňkův článek „Poslední nemoc F. Čelakovského“. Staněk nahlédl do spolužití své švagrové a švagra nejhlouběji. Věděl, jak těžce se švagrová vzdávala lásky k slovenskému básníku Hroboňovi, věděl o Amerlingovo lásce k ní, četl jemný a moudrý dopis Němcové mladé přítelkyni, když se rozhodovala, zda má spojit život se stárnoucím Čelakovským. Stál u její smrtelné postele a půl roku poté byl u smrti Čelakovského. Na Olšanech mají Staněk a Čelakovský hroby vedle sebe.
