Václav Talich

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český houslista a dirigent. Dirigoval v zahraničí i doma. V letech 1921-1941 stál v čele České filharmonie a od roku 1935 orchestru Národního divadla. Po válce byl šéfem Velkého i komorního orchestru Slovenské filharmonie, kterou pozvedl na evropskou úroveň. Profesor Akademii múzických umění.
Vaclav Talich Scenen 1928.jpg
Narození a úmrtí
  • 28. 5. 1883 (Kroměříž)
  • 16. 3. 1961 (Beroun)
Památníky
Odkazy

Když se jeho silná postava s kšticí mírně do čela objevila na dirigentském stupínku, orchestr ztichl a čekal na jemný pohyb taktovky. „Václav Ukrutný“, jak mu přezdili, neodpustil nic. Byl přesný, jasný a ve všem svůj. Smetanova „Má vlast“ byla i talichovská.

Otec byl kapelníkem v Kroměříži, pak v Klatovech, kde si otevřel hudební školu. Tři syny a dceru naučil muzicírovat, aby rod v tom rodovém daru pokračoval. Václav hrával ve studentském orchestru klatovského gymnázia na housle, pak zamířil na pražskou konzervatoř, kde roku 1903 ve třídě J. Mařáka skládal zkoušky z houslové hry u proslulého houslového mistra, autora houslové i klavírní školy O. Ševčíka. V sedmnácti zpíval pod taktovkou A. Dvořáka ve sboru a hrál ve smyčcovém kvartetu l. housle. Po čase držel i taktovku Akademického pěveckého sboru.

Osud českých muzikantů byl vesměs toulavý. Někteří se vraceli domů jen na otočku a pak zůstali natrvalo někde ve světě, jako např. kladeňák Váša Suk, který se stal národním umělcem na Rusi. Talich se načas zatoulal jako houslový mistr do Berlínské filharmonie. Ale už koncem roku 1904, to mu bylo jednadvacet, se vydal do Oděsy, kde mu nabídli místo primaria kvarteta. V přímořském městě byla velká hudební tradice a Češi tu nacházeli uplatnění. Talich hrál v Oděse v kvartetu, ale často i v orchestru.

Jednou onemocněl dirigent a Talich za něj zaskočil. Dirigentský záskok se změnil v trvalé muzikantské místo. Jeho hudební kaleidoskop se ustálil u taktovky a netrvalo dlouho, obdržel z Prahy nabídku místa dirigenta pražského Orchestrální sdružení. Neváhal. Setkal se v něm po dlouhém čase se dvěma houslovými přáteli - J. Sukem a V. Novákem.

Život muzikanta je jako popsaná notová osnova s variacemi nahoru a dolů. Talich se ocitl bez místa. Mnoho známých muzikantů, herců, zpěváků našlo záchranu u Jihoslovanů a Talich se za nimi rovněž vydal. Získal místo dirigenta Lublaňské filharmonii a Slovinském zemském divadle. Místo, v němž se muzikantsky vyprofiloval. Lublaň to byla jeho muzikantská škola a vzdělával se tím, že jednou zajel na konzervatoř v Lipsku, jindy navštívil v Miláně známého dirigenta Vignyho, prostě nahlédl všude, kde se dalo muzikantsky získat. V roce 1911 mu gong odzvonil osmadvacítku, už vešel do povědomí nejen muzikantského světa, a najednou se mu ozvala plzeňská opera. Nezaváhal, sbalil se a odjel domů. Plzeňská opera to bylo údobí velmi radostné a tvůrčí. Zde si v letech 1912 až 1915 připravoval svůj základní operní repertoár: Smetanu, Dvořáka, Fibicha, Mozarta, Wagnera a Verdiho.

V roce 1917 ve světě ještě zuřila světová válka, ale lidé už žili v předtuše jejího konce. Z Prahy se mu ozval skvělý dirigent Karel Kovařovic a nechal jej vyzkoušet taktovku České filharmonie. Po roce, kdy se český národ zalykal štěstím nad koncem války a vznikla samostatná ČSR, Talich uvedl s Českou filharmonií vroucné „Zrání“ přítele Josefa Suka. A zanedlouho stanul na dirigentském stupínku i v Národním divadle a v roce 1921 i České filharmonie. Po dalších dvacet roků zrůstal dirigentem filharmonie a propracoval do detailu její talichovský akcent. V letech 1923-27 se také zařadil mezi kantory na Pražskou konzervatoř.

A pak ustavil u České filharmonie „filharmonický sbor“ (1922) a talichovská hudba zazněla rovněž v Anglii, Skotsku, Norsku, Finsku, Rumunsku, Polsku i ve Švédsku, kde hostoval v letech 1931-4. Bylo to šedesát roků po Smetanově švédské epizodě. Po návrat jej jmenovali v roce 1935 šéfem opery Národního divadla. Čeho víc bylo možné dosáhnout a co jej ještě čekalo? Talich nastudoval stěžejní program české a světové opery a razil zásadu pro reprodukční umělce, že dirigent je autorovým spolutvůrcem, který má právo dílo dotvářet i upravovat.

K jeho nejvýznamnějším dirigentským činůmu patřila opera „Julietta“ od B. Martinů, Bořkovcův balet „Krysař“, Gluck, Mozart, Beethoven a Debussy. V dobách německé okupace, jež národ zbavila možnosti veřejné národní politické identity, promlouval Talich k národu českou hudbou. Pod jeho taktovkou se ozvala Smetanova „Má vlast“. Jeho umění se zalíbilo i okupačním úřadům a chtěli jej poslat s Janáčkovou operou „Její pastorkyňa“ do Berlína, ale Talich raději fingoval, jako někteří jiní, operaci.

Po válce se vrátil k opeře do Národního divadla. Vytvořil ze svých žáků „Český komorní orchestr“ a v Praze se jeho zásluhou začaly konat svátky hudby „Pražského jara“, jemuž zbudoval už v 30. letech svým „Pražským hudebním májem“ základy.

V životě se leckdy špatné pro jedince obrátí v dobré pro lidi. Po válce byly provedeny změny v Národním divadle a v šumu poválečných rozepří ztratil Talich ve Zlaté kapličce postavení dirigenta. Slovenská hudba jakoby čekala na svého hrdinu, aby ji zařadil mezi světovou elitu. V roce 1949 Talich odjel do Bratislavy, kde řídil Komorní orchestr a velký orchestr Slovenské filharmonie. Pobyl na Slovensku jenom tři roky, ale pozvedl jeho reprodukční hudbu na evropskou úroveň. Do programu Slovenské filharmonie zařazoval i skladby slovenských skladatelů. Potom předal taktovku slovenského orchestru svým odchovancům (např. L. Slovák) a vrátil se domů opět k České filharmonii, aby ji zbudoval hudební zázemí tím, že ustavoval další hudební tělesa. Krédem mu bylo dojímavě vlastenecké heslo „umění blíž lidem“. Zájezdy České filharmonie po českých městech se staly pro Talicha samozřejmostí a pro lidi svátkem.

V roce 1956 se z Prahy odstěhoval do tehdy ještě čisté zeleně Berouna na trvalý odpočinek. Mnoho skladatelů mu dedikovalo některá ze svých děl. Veřejné mínění Talicha zařadilo do trojice: O. Nedbal - K. Kovařovic - V. Talich.