Vítězslav Novák
„Byl tak kompozičně schopný, že - jako Rameau - mohl zhudebňovat třeba noviny.“— V. Holzknecht
Narození a úmrtí
- 5. 12. 1870 (Kamenice nad Lipou)
- 18. 7. 1949 (Skuteč)
Památníky
- Masarykovo nábř. 246; PD s bystou, J. Kodet 1950
- Urna je v Seminářské zahradě na Petříně
Odkazy
Otec se s lékařskou ordinací přestěhoval z Kamenice nad Lipou do vedlejší dědiny Počátky, kde se narodil o dva roky starší básník O. Březina. Vyrůstali spolu v jednom místě, a nesli si do života vůni jeho zadumané filosofie.
Vítězslavovu talentu si povšiml na jindřichohradeckém gymnáziu kapelník Pojman, ale zakrátko zasáhla do života rodiny otcova smrt a matka v důvěře na lepší obživu i uplatnění synova talentu zamířila do Prahy. Žili velmi skromně v Ječné ulici, kde Vítězslav chodil do gymnázia.V septimě napsal větší skladbu, která se ukázala jako směrovka jeho dalšího života. Matka naléhala, aby šel na práva. Uposlechl, ale jen na otočku. Ještě téhož roku přestoupil na filosofii, aby se u prof. O. Hostinského naučil teorii a dějiny umění. Toužil po hlubších znalostech umění, jenže nejdříve musel na konzervatoř, kterou právě sloučili s varhanickou školou.
Přijímací zkoušku na konzervatoř skládal v roce 1891 spolu s vynikajícími talenty, jako byl Suk, Nedbal, Maďar Lehár, kteří všichni studovali kompozici ve třídě u A. Dvořáka. Novák vzpomínal, jak se na něj často Dvořák rozčertil, když mu přinesl skladbu v nezvyklé intonaci, ale bylo to jistě jen na oko, protože Dvořák dobře rozpoznal Novákovu osobitost a zápas talentu s gumou, jak sám hlásal svým výrokem, že: „Skvělým vynálezem je sice tužka, ale větším vynálezem je guma.“ Novák a Suk se stali Dvořákovými oblíbenci.
Na závěr studia skladby Novák předložil 8. července 1892 Dvořákovi svou „Sonátu pro klavír a housle“, v níž houslový part zahrál spolužák O. Hofmann, primarius právě založeného „Českého kvarteta“.
V klavírní třídě prof. Jiránka napsal několik pozoruhodných skladeb: „Bagately“, „Vzpomínky“, „Serenády, baladu Mansfred atd. Všechno bylo posvěceno „novákovskou“ pedanterií, důkladností, kterou jeho pozdější žačka Kaprálová charakterizovala až nečesaně prostě: „Hrabal se v každé notičce.“
Žáci konzervatoře brzy vyprovodili svého mistra Dvořáka na nádraží, protože odjížděl do Ameriky s posláním pozvednout úroveň její hudby. Novákovi se už vedlo líp, obdržel totiž státní podporu 400 zlatých a zlaté srdce Brahmse jej, stejně jako kdysi Dvořákovi, doporučilo nakladateli Simrockovi v Berlíně, aby mu vydal skladby „Tři české tance“, Serenády a jiné drobnosti. Když se Dvořák z Ameriky vrátil, zjistil, že jeho svérázný žák Novák už hraje na vlastní osobitou strunu. Bylo to v době, kdy jej kamarád, houslista Reissig, pozval na Valašsko a Novák očarován krajem, naslouchal jeho písním, jež jakoby vycházely z Novákova srdce. Pozoroval tam zvyky lidí, barvy jejich krojů, jež vykřikovaly z pohádkového kraje.
Novák slyšel na Valašsku tóny svého srdce. Tím připomínal Janáčka, Úprku, Mrštíka. Tónika Valašska proměňovala Novákovu intonaci, jež se odívala zvláštním svérázem. Z barevné studnice melodii vylovil klavírní cyklus „Můj máj“ a napsal mnoho písní, tanců, ba i „smyčcový kvartet G dur“ a hlavně svou nejpopulárnější „Slováckou suitu“. Brouzdal krajem křížem krážem a brzy překročil hory a dal se na východ, na Slovensko. Skladatel objevil svou krajinu a krajina svého skladatele. Zde se zrodila Novákova osobitá nota. Pod vrcholy Tater vyposlouchal svou symfonickou báseň „V Tatrách“ (1902). Jeho hudba jakoby zapreludovala na dvě hluboce spřízněné struny dvou národů.
Novákův „kvartet D dur“ okouzlil kolegy natolik, že si jej spolužáci v Českém kvartetu vzali do svého programu a seznámili s ním svět. Jenže Novák byl příliš dumavé, přemýšlivé povahy, než aby přeslechl jiné tóny, jež ovlivnily jeho hudební výraz. Vnořil se do hudby baroka, její vážnosti a preciznosti. Novák objevil v hudbě baroka citové napětí.
Ke svým mladým skladbám měl Novák macešský vztah a říkal, že se mají počáteční skladby topit jako koťata. Naštěstí „neutopil“ všechny své mladé skladby, takže přežil jeho oceňovaný „klavírní koncert e moll“. Když zasedl do třídy konservatoře jako kantor, svým žákům prý neustále zdůrazňoval: „Přemýšlejte, v hudbě se musí mnoho přemejšlet!“ Mezi třicítkou a čtyřicítkou dosáhl v tvorbě písní k dokonalé zralosti. Psal na verše hlavně A. Sovy. Napsal „Melancholické písně o lásce“, psal orchestrální skladby, jež procházely zušlechťující lázní autokritiky. Ke konci své skladatelské dráhy vyvřely některé skladby v opravdové hudební skvosty. Patří mezi ně symfonická báseň na verše Čelakovského „Toman a lesní panna“ nebo kantáta „Bouře“ na verše S. Čecha. Když v Brně dirigoval jeho Bouři Dr. Zemánek, stal se ten večer pro Nováka největším životním triumfem. Za pravou báseň v tónech je pokládána Novákova skladba „Pan“.
V době 1. světové války napsal Novák opery - 1914 zkomponoval na prózu L. Stroupežnického jednoaktovku „Zvíkovský rarášek“ a roku 1916 následovala opera „Karlštejn“. U zrodu ČSR zněla jeho hudba v pochmurném smutku za R. Štefánikem. Ve skladbě „Na polích flanderských“ užil anglického textu. V květnu 1923 triumfoval na jevišti Národního divadla třetí operou na Jiráskovu „Lucernu“ a jeho operní tvorba vyvrcholila 17. 1. 1926 „Dědovým odkazem“ na poemu A. Heyduka.
Novák byl doslova hudebním seismografem dějin českého národa. Když republika poznala fašismus, probudily se v něm tóny českých dějin a vznikla „Jihočeská suita“. Ve válce napsal orchestrální „De profundis“, vrcholící ve „Svatováclavském triptychu“. „Jarní symfonie“ předznamenala konec války osudovým motivem z Beethovena a náznakem burlácké písně „Ej uchněm“.
Smrt jej brzo zaskočila na dovolené ve Skutči.