Vít Nejedlý
Narození a úmrtí
- 22. 6. 1912 (Praha)
- 2. 1. 1945 (vojenská nemocnice Krošcienek u Krosna)
Památníky
- Dienzenhoferovy sady 1102/1 (uvnitř domu); PD s hudebním symbolem, E. Famíra 1955
- Pohřben na území bojiště u Dukly, převezen na Vyšehrad
Odkazy
Jeho děd Roman Nejedlý (1844-1920) byl 30 roků učitelem, ředitelem a varhaníkem kůru v Litomyšli. Vedl sbor spolku „Vlastimil“ a ve svém hudebním nakladatelství vydával vlastní i cizí skladby a hudební pomůcky. Otcem byl Zdeněk Nejedlý, univerzitní prof. estetiky, hudební teorie a dějin na Karlově univerzitě. Nu a Vít jakoby padl daleko od rodného stromu šel po gymnáziu na studium matematiky. Ale ozval se v něm hlas rodu. Brzo přestoupil na filosofii a v roce 1936 obhájil doktorát disertací „Počátky moderní české harmoniky“.
Hudba jej provázela od kolébky. Za otcem domů přicházeli skladatelé, zpěváci a teoretici. Byli to slavní lidé, ale pro něj z nich časem opadla svatozář, protože poznal, že jsou ze stejného masa a kostí jako on. Otec byl nesmírně vzdělanou autoritou, která musela imponovat encyklopedickými znalostmi. Ale především byl vykladačem české národní hudby, hlavně Smetany z jeho rodné Litomyšle. Otcovým dílem však procházely nejen hudební dějiny českých zemí, ale dějiny umění a literatury vůbec.
Vít se narodil dva roky před l. světovou válkou a zrození ČSR prožíval v šesti letech. Ve dvacátých letech teprve uzrával do dospělosti. Republika se v rušném hledání sociální pravdy nestačila ani pozvednout, a už tu byla světová hospodářská krize s milionem nezaměstnaných a na ni navazovala hrůzná kapitola německého fašismu s 2. světovou válkou. To nebylo málo pro generaci, jež válka zrodila a ještě hroznější válka krutě vyzkoušela. Bylo pochopitelné, že šel v otcově chápání dějin, jež vběhly do nadějí prvního českého demokratického státu. Šel i v jeho šlépějích porozumění chudině, jejíž historické zájmy otec prioritizoval v začátcích republiky v časopise „Var“.
Vít vědomostmi přesahoval svou generaci. Hrál výtečně na klavír a v šestnácti se už pokoušel komponovat. V roce 1928 napsal skladbu „V zimě“, na to „Letní a zimní fantazie“ (1928), „Valdštýnská fantazie“ (1929) a roku 1931 ukončil studium skladby u O. Jeremiáše pozoruhodnou „1. symfonií op. 2“. Když hlad vehnal chudobu do ulic, odmalička sociálně velmi citlivý Vít, dal své umění do služby dělnických kulturních spolků. Pracoval v hudební sekci „Svazu dělnických divadelních ochotníků“, komponoval pro dělnický sbor, který dirigoval, psal písně a scénickou hudbu pro divadlo „Proletscéna“. V Lidovém domě ve Vysočanech založil dělnický orchestr, pro nějž zkomponoval např. „Olympiádní pochod“, „Pochod jednotné dělnické fronty“ atd.
Sbormistrovskou průpravu získal ve starém obrozenském pěveckém spolku „Lukeš“, který sahal svou tradicí do časů pádu Bachova absolutismu a od roku 1862 pokračoval pěveckým sdružením „Hlahol“. Ta dějinná vertikála to byla otcova vize dějin a její pravdivost potvrzovala druhá půle 30. let.
Čtyřiadvacetiletý Vít získal v roce 1936 angažmá v olomouckém divadle, zprvu jako korepetitor. Zanedlouho v divadle vznikla skupina mladých, kteří hořeli pro modernu. V mladické vášni oslovovali publikum divadla poetistickou, málo srozumitelnou vizí. Publikum uvyklé na kukátkovou, průhledně logickou scénografii, těžko chápalo mladické nadšení, v jehož rytmu Vít skládal dva roky scénickou hudbu, např. k moderním scénickým úpravám Tolstého „Vzkříšení“, Puškinově „Pikové dámě“ a k celé řadě známých či méně známých literárních děl.
V roce 1938 fašisté udusili španělskou demokracii a Hitler s Mussolinim chytře přiměli Anglii a Francii k podepsání Mnichovské dohody (29. 9.1938) o postoupení Sudet Německu. Vít v tom ohrožení existence republiky napsal „3. symfonii op. 14“, kterou v zoufalé beznaději národa zahrál orchestr Čsl. rozhlasu. Okupační drama vyústilo 15. březnem 1939 německou okupací. V červnu 1939 musel Vít uprchnout za otcem do moskevského exilu. Pracoval tam v českém vysílání moskevského rozhlasu a přitom chodil na konservatoř do třídy L. M. Ginzburga na dirigování. Svaz skladatelů SSSR jej přijal za svého člena.
Dne 22. června 1941 ve 3:15 hod. zrána Německo bez vyhlášení války napadlo SSSR. Devětadvacetiletý skladatel Nejedlý v odpověď na hrůzný čin napsal pochod „Vítězství bude naše“, který provázel čsl. vojáky v SSSR na všech frontách 2. světové války. V roce 1943 Vít převzal hudební četu v l. čsl. samostatné brigádě a četa vyrostla do velkého pěvecko-orchestrálního tělesa, jež jezdilo za vojáky na frontu. Později obdržel sbor název „Armádní umělecký soubor“. Každý koncert znamenal vojenský čin, v němž nehřměl kulomet, ale hřměla hudba, jež do vřavy smrti vnášela rozhodnost a víru. Vít na frontě skládal sbory, písně, pochody a zkomponoval i symfonii.
Prošel s „Armádním uměleckým souborem“ cestu od bitvy u Kurska, kde fašisté prohráli tankovou válku a začali ustupovat, až po těžkou bitvu u Dukly na hranicích Československé republiky. Do ticha lesů a kopců se u Dukly ozývaly i tóny Nejedlého opery „Tkalci“. Pod Vítovou taktovkou zazněla tato smetanovsky laděná hudba právě na Dukle. Jenže Vítovi nebylo dáno, aby rozvinul talent i život. Zemřel na komplikace střevního tyfu a distinkce kapitána mu byly uděleny in memoriam.