Viktor Dyk

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

31. 12. 1877 Pšovka u Mělníka 14. 5. 1931 Lopud Pohřben na Olšanech PD s portrétem, L. Šaloun 1932 Hviezdoslavova 1118/23

Český básník, spisovatel, dramatik a politik. Nesmlouvavý kritik rakouské politiky i české malosti. Z poesie: „Anebo“ (jinotaj válečného hesla „Padnout anebo zvítězit“), „Okno“ (obsahuje slavnou báseň „Země mluví“), „Milá sedmi loupežníků“ (balada). Z dramat: „Posel“, „Zmoudření Dona Quijota“. Z románů: „Můj přítel Čehona“, „Konec Hackenschmidův“.

„Prosím tě, matka tvá, braň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ - V. Dyk: Země mluví

V půli jara 1931 ještě zašel do senátu, přednesl projev k otevření Vinohradského domu soukromých zaměstnanců a navečer dopsal do nové sbírky „Devátá vlna“ poslední verš, v němž jako Sybilla napsal, že poslední vlna „zavře mdlá ústa navěky“. Čtyřiapadesátka mu „překročila Rubikon“, potřeboval si odpočinout. Sbalil kufry a odjel k Jadranu, na svůj zamilovaný jih. Po několika dnech přišla do Prahy zpráva, že jej na ostrově Lopud ve vodě ranila mrtvice.

Jeho pohřeb vyšel z auly Národního muzea, protože Dyk byl velký bojovník za věc svého národa. Pocházel z rodiny hospodářského správce na lobkovickém panství u Mělníka. Na pražském gymnáziu v Žitné ulici jej učil dějepisu Alois Jirásek a pak šel studovat práva. V sedmnácti zažil obrovský ruch mezi mládeží, která se zvedla k boji za české státní právo, ale rakouská policie v roce 1894 odsoudila 67 mladých Čechů, čili tzv. „Omladinu“, až na dva roky do věznice na Bory.

Na mládí padla skepse i buřičství, ale dvacetiletý Dyk nebyl skeptikem, ale bojovníkem. Vydal první sbírku „A porta inferi“ (1897), v níž vykřikl: „V tom vzduchu k zalknutí co může velkého vzniknout?“ Co verš to vzpoura proti národnímu útlaku. Do roku 1900 vydal další dvě sbírky hořké pelyňkem času, zalité ironií a sarkasmem. To už byl ten pravý Dyk, který ironizoval Rakousko pro útlak slovanských národů a tloukl Čechům o hlavy jejich národní malost, povolnost i zbabělost. Sbírka „Satiry a sarkasmy“ nebo parodie na selánkovité Hálkovy „Pohádky z naší vesnice“ byly políčkem dobové ufňukanosti.

Dyk psal i prózu, hlavně politickou: „Prosinec“, „Prsty Habakukovy“ (1906), „Konec Hackenschmidův“ (1904) a v každé z ní seděl jinotaj. V době první světové války promluvil v románu „Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova“ už samotným ruským jménem, což v čase války Rakouska s Ruskem bylo výmluvné. Dykovi byl vzorem ironický Machar a příkladem statečnosti K. Havlíček Borovský. Skvělý a neúplatný kritik F. X. Šalda o Dykovi napsal, že je: „žlučovitý glosátor a nenávistný pamfletář.“

Dyka v roce 1911 navrhovali za poslance Říšského sněmu, ale nebyl zvolen, k čemuž netřeba dlouze vyhledávat příčiny, protože jsou zřejmé z jeho tvorby. Prostě strážil nezpochybnitelné právo svého národa na sebeurčení. Kolik bylo podobných?

Ve válce si pro Dyka přišli žandári s exhortou až domů. Uvěznili ho stejně jako Rašína, Kramáře, ba i Bezruče a další. To už mocnářství zostřovalo tresty „nepřátelům“ císařství, což vypovídalo o zeslabení a vyčerpanosti vojenských sil monarchie, jež přetékala strachem. Dyk v truchlivých zdech rakouského arestu napsal sbírku básní „Okno“ (1921). Byla to opět vášnivá výzva k obraně národa a do hlubokého povědomí Čechů i do čítanek vešla mohutná, vzdorná báseň „Země mluví“. Pokaždé, když bylo českému národu zle, např. v druhé světové válce, se recitovala. Z Dykovy poválečné poezie vznikla tetralogie: „Lehké a těžké kroky“ (1915), „Anebo“ (1917), „Poslední rok“ (1922) a „Okno“ (1921). Snad je možné považovat tyto sbírky za „bubny“ politické lyriky. Mnohé verše se už dívaly přes vřavu války na dny zrodu samostatného státu.

Po válce se stal členem redakce Národních listů a senátorem Národního shromáždění ČSR. Byl zoufale nazloben, jak se do národa zadřely zbytky rakušáckých návyků, pro něž měl pichlavé péro. V jeho názorech o desetileté existenci samostatnosti republiky vyzrály dvě myšlenkové polohy: nacionálně konzervativní a nadosobní. Dyk se vyslovoval o své době v nepřeberném množství veršů i prózy a právě to náleží k nejlepšímu, co česká literatura zrodila.

Všeobecně známým byl jeho „Krysař“, psaný podle německé předlohy. Sarkastický jinotaj ironizuje politické bezpáteřníky, kteří hladce přešli z rakouské politiky do české. Dlouho se těšila velké oblibě jeho lyrická balada „Milá sedmi loupežníků“ (1906), ale snad nejušlechtileji promluvil ve hře „Posel“ (1907), která připomněla pobělohorské časy českého národa. Stroze odmítl českobratrské „neodpírání zlu“. Svou deziluzi z vývoje poválečné republiky zpracoval ve svém snad nejvýmluvnějšího dramatu „Zmoudření Dona Quijota“ (1913).

Se spisovatelem F. X. Procházkou připravil Janáčkovi libreto k opeře „Výlety pana Broučka“, protože román Svatopluka Čecha byl pro něho velmi živý, žhavě aktuální pro současnou dobu. Dobra zrodila přemíru pohodlných a zabedněných měšťanostů, kteří seděli na českém životě, jako bláto na čistém šatě národa. Jeho paměti náleží k živým pramenům českých dějin.

Dykova socha shlíží na soutok Labe s Vltavou od mělnického zámku, stojí v rodné Pšovce, v Navarově i na Ostrově Lopud.