Vilém Laufberger

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český fyziolog a lékař. Vstoupil do světové vědy teorií o účinku inzulínu. Objevil „ferritin“, tj. tkáňovou bílkovinu s vysokým obsahem železa. Formuloval teorii o existenci buňečné mřížky, dal svou „Teorií vzruchu“ základ pro mnoho objevů v mozkové činnosti. Vypracoval metodu tzv. „spaciokardiografie“.
„Věda je všelidská služba člověku. První lékařskou ctností je svědomitost. Druhou ctností jest pokora nepřeceňující osobní schopnosti. Obecnou ctností je ctižádost. Lékařskému povolání specifickou ctností jest obětavost.“
— V. Laufberger
IV-I-682.jpg
Narození a úmrtí
  • 29. 8. 1890 (Turnov)
  • 29. 12. 1986 (Praha)
Památníky
Odkazy

V úvahách o svém životě napsal: „Tak jako mě první světová válka vytrhla z práce plné mladického nadšení a zbavila mě po čtyři léta vědeckého prostředí a možnosti vědeckého růstu, tak i tato druhá světová válka přidala k tomu dalších pět let, v nichž jsem byl vyloučen z možnosti vědecky pracovat, pět let, tentokráte už života zkušeného badatele vytrženého ze středu problému žhavě sledovaných.“

Je to povzdech člověka, který mohl víc, než dokázal, ale přesto dokázal víc, než obvykle dokáže jeden pilný lidský život. Samotný čas, který nemohl ovlivnit, rozdělil jeho vědecký život do tři údobí: předválečné, meziválečné a poválečné.

Před l. světovou válkou a v ní: pocházel z váženého a vzdělaného rodu lékařů, takže už na gymnáziu v Praze a Chrudimi nebylo pochyb, že půjde na lékařskou fakultu do Prahy a dokonce věděl, že bude lékařem a vědcem. Bylo pak samozřejmostí, že výtečný student bude pracovat v laboratoři prof. Babáka. Ale než do laboratoře nastoupil, ještě pobyl u významného prof. Horbaczewského a v německém Halle si u prof. Abderhaldena osvojil poznatky z chemie. Vyústěním jeho důkladné přípravy a horečného výzkumu bylo, že už v roce 1913, jako třiadvacetiletý, objevil spolu s prof. Babákem morfogenický (schopnost měnit tvar) vliv štítné žlázy. Laufberger experimentem prokázal, že lze obojživelného mloka axolotla proměnit z vodního živočicha na suchozemského. Mladý vědec se stal spoluzakladatelem endokrinologie, čili vědy o funkci žláz s vnitřní sekrecí (vyměšování).

„Díky vývoji vnitřní sekrece nabyli obratlovci a člověk převahy nad tvorstvem ostatním,“ napsal Laufberger. Nadějný student-vědec, který měl před sebou ještě 5. ročník studia, byl povolán „Manifestem“ císaře pána do 1. světové války, aby potrestal Srby, kteří odplatou za rakouskou anexi jejich území, spáchali atentát na následníka trůnu Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Mladý vědec ještě v roce 1916 stačil promovat a ve válce tak mohl být zařazen jako lékař a pracovat v lazaretu. Měl štěstí. Vrátil se z války. Nevzdali mu čest památníkem, jako milionům padlých. Svlékl vojenský mundúr a vrhl se do studia experimentální patologie a organické chemie.

Meziválečné období 1918-1938: v roce 1920 jej prof. Babák pověřil založením Katedry obecné a experimentální patologie na Masarykově univerzitě v Brně. Třicetiletý lékař a vědec si uvědomil, že jej potkalo mimořádné štěstí, protože všechno si musel budovat sám od počátku. Moravská metropole nebyla Prahou se staletou univerzitní tradicí, ale tím lépe pro člověka, který byl posedlý činnorodostí a neuměl jen sednout k hotovému.

V roce 1921 se v oboru habilitoval a hned za rok (1922) mu udělili mimořádnou profesuru. Po pěti letech byl jmenován řádným profesorem obecné a pokusné patologie (1927). Brzy se zařadil mezi přední světové vědce lékařství, objevem účinku inzulínu, který krátce předtím vyvinuli Banting a Best. Laufberger už v roce 1924 zjistil, že inzulin způsobuje blokádu glukoneogeneze (nakupování cukru) v krvi.

V půli 20. let překvapil svět vědy důkazem, že vitamíny jsou nezbytné pro nižší obratlovce. A v druhé půli 20. let se přičinil o to, že byla jeho zásluhou, jak sám píše: „Poprvé vyslovena a experimentálně podpořena mřížková teorie struktury buněčné.“

Laufberger odešel z Brna do Prahy v roce 1936 a nesl si s sebou další vědecký úspěch. Podařilo se mu lékařské veřejnosti předat další tajemství živočišného organismu. Psal se rok 1934, svět byl v křečích lidského zoufalství ze sociální bídy a v Německu se chystala nová válečná jatka, ale český vědec otevřel nový způsob, jak lidský život zachránit. Laufberger o svém objevu informoval vědce na mezinárodním sjezdu fyziologů v roce 1935 v Leningradě (dnes Petrohrad). Rozborem jaterního extraktu přišel na to, že obsahuje 26 % železa. Do lékařské praxe se rozletěla zpráva o existenci ferritinu, který Laufberger dokázal připravit i krystalicky.

Jako vědec světové biochemické špičky o tomto objevu ještě referoval na 16. mezinárodním fyziologickém sjezdu v Curychu (1938). Laufberger působil na Karlově univerzitě, kde nastoupil na místo zemřelého prof. Hanáka. Československou republiku právě v Mnichově „prodali“ (29. září 1938) Hitlerovi, Německo obsadilo ČSR (15. 3. 1939) a Němci uzavřeli české vysoké školy i vědecké ústavy. Laufberger odešel jako praktický lékař na celou válku do Státního zdravotního ústavu.

Po roce 1945: už v roce osvobození ČSR začal Laufberger pracovat na teorii nervové činnosti, o níž psal už roku 1928 a při rutinní práci lékaře ji studoval i za války. Potřeboval teorii ověřit experimentálně. Roku 1940 vydal k problému nevelkou studii a za dva roky (1947) už vyšla knižně jeho objevná monografie oboru s názvem „Vzruchová teorie“. V této knize položil základy objevům, jež se týkaly modelu mozkové činnosti na principech kybernetiky, o níž v roce 1948 napsal knihu N. Wiener. Laufberger zkoušel svou originální teorii na lidech a dal se do sestavování kybernetických modelů. Od něho pochází termín „vzruchové pole“. Při této práci jej uchvátily grafické metody, čili sledování jednotlivých funkcí v čase.

Laufberger svým výzkumem obsáhl celou fyziologii. Byl vášnivým matematikem, fyzikem, chemikem, zvládl statistické metody a základy elektroniky. Vyústěním jeho vědecké práce v roce 1953 byly metody spaciokardiografie (prostorová diagnostika, jež znázorňuje trojrozměrně srdeční elektrické pole).

Laufberger napsal bezpočet článků, studií, knížek a studentům vždycky důtklivě připomínal: „Vědomosti jsou materiálem, schopnosti jich užívat nástrojem, a mravní kvalita duchem, který nástroj řídí.“

Třebaže byl vědec se zoufalým nedostatkem času, byl kantorem posedlým hledáním. Celý život aktivně sportoval a miloval hudbu. Lidi rozlišoval podle jejich schopností a charakteru.