Vilém Zítek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český operní pěvec - bas. Člen Národního divadla, působil v Itálii a jinde po světě do roku 1931. Představitel postav Smetanových oper (Kecal v „Prodané nevěstě“, Rarach v „Čertově stěně“, Chrudoš v „Libuši“), Vodník v Dvořákově „Rusalce“, v jemu dedikované, poslední Ostrčilově opeře, „Honzovo království“, hrál čerta.
„Umění je divná věc, čím více se člověk učí a naučí, tím musí být jaksi řekl bych pokornější, oddanější, musí být něco jako kněz, který pije víno při mši pro obřad, ale nepije tak, aby stouplo do hlavy.“
— Vilém Zítek
Vílém Zítek (1890-1956).jpg
Narození a úmrtí
  • 9. 9. 1890 (Praha)
  • 10. 8. 1956 (Praha)
Památníky
Odkazy

Učeň ve Fričově továrně si v mechanické dílně u mistra Zítka nemohl dovolit práci odbýt. Mistr žádal přesnost a čistotu. I mistr Zítek snil kdysi o něčem jiném, „dobrodružnějším“, to jaksi paří ke klukovi. Chtěl být námořníkem, jenže musel vzít zavděk, že se vyučil řemeslu. Často se toulával s kamarádem, sochařem Brůhou, po Praze a jednou náhodně vešli v Husově ulici do kostela dominikánů. Lidí tu bylo, jako máku. Někdo jim vrazil notový part a šoupl mezi zpěváky na kůr.

„Bylo tě ze všech slyšet nejvíc,“ chechtal se Brůha, když vyšli z kostela. A pak si to probrali, že by Zítek zkusil někde zpívat. Zapsal do Pivodovy pěvecké školy a po nějakém čase našel odvahu a zašel při výběru talentů do Národního talentu za dirigentem K. Kovařovicem. A z toho bylo resumé, že se bude Zítek živit zpěvem. V roce 1912 jej přijali do sboru Národního divadla a po roce mistr mechanické dílny zazpíval roli Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi. Měl velký úspěch a zpíval roli až do podzimu 1914. Jenže Zítek nebyl se sebou spokojený. Připadal si, když viděl hrát Vojana, jako kus dřeva, a tak potají, za kulisami, bedlivě sledoval, každý jeho pohyb.

Pak si naklonil Kovařovice hlavně svou vášní pro zpěv. Dirigent měl cit pro talenty. Nebylo mu zapotřebí napovídat, koho vzít a kde není výhledu. Cenil si Zítka nejen pro krásný hlas, ale také pro jeho fabrickou dřinu, přesnost a vysoké nároky na sebe. V roce 1918 se mu nebál svěřit roli Chrudoše ve Smetanově Libuši. A Zítek šel pěvecky po stupních rozpětí svého hlasu, až do tónového rozpětí šaljapinského výrazného basu. Pod taktovou Kovařovice, zpíval osm roků.

Vyzpíval si pro celý život: Raracha, Kecala, Mefistofela, Chrudoše, Gremina, Pizzara, nu byla by to slušně dlouhá řada postav. Kovařovic zemřel a do čela opery nastoupil dirigent a skladatel O. Ostrčil. Ten, jak známo, byl precizně jemný a se Zítkem si rozuměl na mrknutí. Zítek si podmanil posluchače v roli Figara tak silně, že ještě nebyl na jevišti a tleskalo se. Ostrčil a Zítek se stali důvěrnými přáteli. Dirigent Zítkovi svěřil Vodníka v „Rusalce“, Wagnerovy postavy, Kašpara v „Čarostřelci“ Webera, Papagena v „Kouzelné flétně“ a Ema Destinnová Zítkovi k interpretaci Mozarta napsala: „Jste mi osobou i talentem, hlasem i výrazem opravdu ideálem Mozartova hrdiny odporu.“

V roce 1925 požádal ministerstvo osvěty o zařazení mezi adepty na pěvecké stipendium do ciziny, jenže kvalita často nemá přednost. Úřednická nemoc z moci často zpívá po jakobínsku: „Já tu slavný ouřad mám.“ Na podzim v témže roce Zítek do italské Scaly odjel, ale na vlastní útraty. Tvrdě se tam doučoval u maestro Binettiho. Po roce přijel do Itálie znovu, tentokráte na dovolenou. Náhoda přichází nečekaně. Opera v Turíně mu nabídla angažmá. Ostrčil mu napsal: „Čím více světových jmen v národě, tím větší jeho vážnost.“ Zavázal si však Zítka smlouvou i pro Národní divadlo.

Zítek měl jedinou touhu: naučit se dobře zpívat, ukázat české umění světu a vrátit se domů. Hostoval v Paříži, v Berlíně měl jeho Filip III., ve Verdiho „Don Carlos“, triumfální úspěch. Pozvali jej do Stockholmu, Varšavy, Amsterodamu, Záhřebu, a doma, tam mocně zazářil až v roce 1930 Chrudošem v Libuši.

Ministerstvo snižovalo kvůli nedostatku peněz operní ansámbl Národního divadla a Ostrčil úředníkům napsal, aby Zítka přijali do pražské opery, protože by jej nesmí stihnout osud Destinnové a Karla Buriana, kteří se dostali domů jenom na odpočinek. Jenže úředníci se obměkčili až roku 1933, kdy Zítek měl za sebou velké turné po Evropě. O rok později nadchl Prahu Donem Juanem, v němž si ho kdysi přála vidět Ema Destinnová.

V témže roce zazpíval ke stému výročí narození V. Blodka komického Janka v jednoaktovce „V studni“. V roce 1935 zazpíval jednoho z čertů v Ostrčilově „Honzově království“ a netušil, že svému příteli, který psal některé role svých oper přímo pro jeho hlas, bude za čtyři měsíce psát smuteční rozloučení. Zítek byl ze smrti přítele tak rozrušený, že smuteční řeč za něj musel přečíst Hanuš Thein.

K dirigentskému pultu nastoupil V. Talich a Zítkovi se zdálo, že ho nový dirigent příliš odstrkuje. Byli si prý povahou podobní a trvalo jim to několik roků, než si začali rozumět. Zítek si nikdy nedokázal připravit roli provždy, vybrušoval, protože člověk není pokaždé tentýž. V roce 1938 se nemohli shodnout se skladatelem Rudolfem Karlem a padl mezi ně stín. Zítek odmítal spolupráci na jeho opeře přesto, že jej Talich prosil, že: „Velký umělec má dovésti odpouštět.“ Jak to skončilo, se nedochovalo. Karla zatklo gestapo a zemřel v lágru Terezín, Zítek v německé okupaci odmítal jakékoliv pozvání na koncerty. Nezpíval ani v rozhlase. Když okupační ministr osvěty E. Moravec odvolal režiséra F. Pujmana a Zítka navrhoval za něj, Zítek se Pujmana zastal. Koncem roku 1945 zazpíval Mussorgského Borise Godunova a jako první český pěvec byl jmenován národním umělcem. Pak těžce onemocněl, přesto jej mnozí pomlouvali, že schválně odkládá roli Figara, proto dal Zítek k 18. březnu l947 den před premiérou výpověď. Lékaři zjistili cukrovku, v jejímž důsledku přišla mrtvice a ztráta řeči. Přišel o nohy, ale měl ještě sílu, aby ukazoval návštěvě diplom „Národní umělec“ a vyprávěl, kolikrát jednotlivé role zpíval.

V roce 1956 obdržel dopis od Talicha s dovětkem: „Váš umělecký život zůstane příkladem, pokud mravní hodnoty zůstanou předpokladem umělce.“