Vincenc Kramář

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český historik umění. Vedl Obrazárnu Národní galerie v Praze (od 1919). Vykladač českého moderního umění, který Čechům objevil smysl kubismu. Vytvořil soukromou sbírku evropského moderního umění a v roce 1959 jí odkázal Národní galerii. Z díla: „Otázky moderního umění“ (1958), „Španělsko a kubismus“ (1937), „O obrazech a galeriích“, „O objektivitě“ (1937), „Dnešní kulturní reakce a Moderní galerie“ (1927) aj.
„Historie psaná opravdovými lidmi pro lidi nezjišťuje jenom “jak to bylo”, ale i hodnotí činy a události podle významu pro rozumový, citový a mravní pokrok lidstva.“
— V. Kramář
Vincenc Kramar 1932 cropped.jpg
Narození a úmrtí
  • 8. 5. 1877 (Vysoké nad Jizerou)
  • 7. 11. 1960 (Praha)
Památníky
Odkazy

Po roce 1945 mohl konečně naplnit svůj sen o životním poslání umění tím, že v roce 1949 sloučil Sbírku starého umění (zal. 1796), Moderní galerii (zal. 1901) a sbírku grafik a kreseb Václava Hollara, čili Hollareum (zal. 1863) v jeden celek a nazval jej Národní galerie. Šťasten z návratu přítele E. Filly z šestiletého německého lágru, uspořádal mu v roce 1947 celoživotní výstavu. Půl století spolu vedli české umění k moderně a psali studie. Po válce se lidé zalykali nadějemi, že národ bude žít spravedlivě, ale v politice a ideologii ožil prastarý zvyk komandovat umění, jako kdysi na „Tridentském koncilu“ katolíků. Došlo ke karikaturnímu usnesení „Svazu výtvarníků“, že Filla nesmí své „nesrozumitelné“ umění vystavovat v Praze, v ČSR a na celém světě.

Kramář vytasil ostré péro a vysvětlil v knížce „Otázky moderního umění“, že: „Vývoj výtvarného umění není tak jednoduchý, jak si mnozí představují.“ Netvrdil, mohl dokazovat, protože zevrubně znal a neměl v teorii umění sobě rovného. Otec mu odkázal dost, aby mohl studovat nejen pražskou Akademii výtvarných umění, ba i filosofii. Odjel do Mnichova, ale to největší sousto poznatků získal ve vídeňském Ústavu historického bádání. Ve Vídni prožil jiskření názorů v době tzv. „Vídeňské školy“ a názorově jej zformovali historici umění F. Wickhoff, W. Schlosser a jen o tři roky starší Max Dvořák, s nímž se přátelil po celý život.

Po promoci v roce 1902 to byl právě Max, kdo ho doporučil do Centrální komise pro zachování památek. Komisi vedl vykající prof. A. Riegl, který mu svěřil středověké a barokní malby v Čechách. Historik umění C. F. von Rumohr mu vštípil zásadu, že umělecká díla nelze měřit předem danými normami. Naopak! Teorie umění se rodí z rozboru díla. Umění se nemůže přikazovat co a jak má dělat, teorie se rodí z rozboru umělecké díla.

Život mu nadělil dědictví po otci, žízeň po umění a úctu k faktům. S tímto „vybavením“ putoval třináct roků po galeriích Evropy. Seznámil se s Picassem, Braquem, Derainem, Vlaminckem, Frischem, s obchodníkem s uměním Kahnweilerem a s jinými. Prostě nahlédl všude a „ohmatal“ si všechno přímými prožitky. A potom se „vyzbrojen“ vědomostmi vrhl do zápasů umění o nový tvar. Byl u zrodu výstavy skupiny „Osma“ (1907), jež zčeřila dobový vkus. Kramář nepeskoval umění uzoučkým proužkem svého „Já“. On je vykládal z jeho dějinného vývoje. Koneckonců vykládat přítomnost nelze zvýšeným hlasem svého „Já“, ale s vědomím, že poslední letokruh dějin nemůže vzniknout bez letokruhů před ním. To koneckonců platí v životě jako zákon dějin.

Kramář byl „obětí“ vášně k poznání a stejnou „nemocí“ trpěl i Filla. Na začátku 20. století spolu napsali studii o caravaggiovském malířském obrození (italský malíř 17. století).

V roce 1912 se Kramář vrátil s chotí do Prahy a rozhlížel se po uměleckém životě doma, aby se do něj začlenil. Poruč životu, když si to právo převzali za miliony lidí samozvaní tradiční i nesamozvaní vládcové. Pěšáci života museli zanechat snů a Kramáře odveleli do Haliče. Prožil i zabijáckou řež na řece Piavě v Itálii, kde se krev promíchávala s kamením a zbarvila vody. Osud byl rozumný, nechal jej žít a v Praze mu k místu pomohli historik umění Z. Wirth s arch. P. Janákem. V červnu 1919 zasedl na ministerstvu osvěty k řízení „Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění“. Byla v Rudolfinu. To bylo to pravé pro hluboce zasvěceného znalce umění.

Než mohl uspořádat Obrazárnu výhradně podle hledisek vědy o umění, v jejím grémiu zažil kolotoč, při kterém musel těžce prosazovat vědecky řízený nákup artefaktů umění. Bil se bez obalu s mimouměleckými zájmy a se zájmy finančního zisku. Kramář prostě bojoval o objektivitu historie umění.

Prosadil novou koncepci Obrazárny a vedle toho budoval i vlastní sbírku moderního umění, kterou si založil v roce 1906. Získala později evropský věhlas a u Kramáře si podávali ruce Kokoschka, Miró, Tzara, Kahnweiler a jiní věhlasní znalci. Těžiště galerijní činnosti spatřoval v ucelování vývojových údobí Obrazárny, a v něm kladl největší důraz na údobí 14. a 15. století. Následovalo baroko a výběr z evropských škol podřídil významu pro vývoj českého umění. Zpracoval teoretické základy restaurátorské a expoziční práce.

Nebylo u nás většího znalce kubismu nad Kramáře. Uměl srozumitelně vyložit i laikům, že je to údobí, jež uvolnilo v malířství pupeční šňůru jeho svázanosti s viděným. Vydal o kubismu nejednu studii, kde vyložil, že kubismus osamostatnil malířství od viděné reality a vytvářel si realitu vlastní. Kubismus zažehl jiskru modernímu malířství. Po válce se do Rudolfina nastěhoval parlament, ale Obrazárna v něm zůstala. Kramář ze zřejmých vlasteneckých důvodů uspořádal jubilejní výstavu J. Mánesa. V roce 1923 nakoupil státní kolekci francouzského umění a napsal několik monografií o významných uměleckých dílech (např. hlubocký obraz Madony). Dne 19. 6. 1927 mu svitla veliká naděje. Arch. Gočár vypracoval projekt nové Národní galerie, jejíž základní kámen Kramář na Kampě slavnostně odhalil. Projekt se neuskutečnil.

V roce 1929 se Obrazárna přestěhovala do právě dostavěné budovy Městské knihovny na Mariánském náměstí, v níž se stal ředitelem básník A. Sova. Kramářovi svitla další jiskra naděje. Velmi neoblomně a na faktech prosazoval svou vědeckou koncepci. Byl neoblomný v zásadních věcech. Kdo zná a má odvahu, bojuje, neboť co je lámání chleba v české kultuře s údobím války „Být či nebýt?“ Jen názvy jeho statí mluví zřetelně „Dnešní kulturní reakce a Moderní galerie“, „Případ Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění“ (1928) aj.

Do roku 1939, kdy jej penzionovali, objevil Kramář veřejnosti Tkadlíka, Škrétu i Fillu. Vystavoval akvizice, čili nákupy (Goyu, Greca), i restaurované obrazy. Mladým historikům věnoval práci „O objektivitě“. I surrealisté v něm našli oporu, protože měl zásadu, že různá hnutí jsou stupni vývoje umění. Svazoval pokrok dějin i umění se sociálním pokrokem, protože: „Kdo cítí více lidsky a revolučně, než právě umělci!“