Vladimír Holan

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník. Představitel moderní poezie. Lyrik a významný překladatel 120 světových básníků. Z díla: „Triumf smrti“, „Vanutí“, „Září“, „Zpěv tříkrálový“, „Dík Sovětskému svazu“, „Panychida“, „Havraním brkem“, „Jeskyně slov“, „Noc s Hamletem“. Z překládaných autorů: Rilke, Baudelaire, Lermontov, Pasternak, La Fontaine.
„Samota je pro mne podmínkou práce. Moje izolace ovšem nikdy neznamenala izolaci od života, od lidských osudů, byla to izolace potřebná k práci.“
— V. Holan
Básník Vladimír Holan.jpg
Narození a úmrtí
  • 16. 9. 1905 (Praha)
  • 31. 3. 1980 (Praha)
Památníky
Odkazy

„Proč ne on, byl z nás největší,“ rozpačitě prý řekl Seifert, když obdržel Nobelovu cenu za poezii. Jenže oba byli mistry české poezie a každý hrál na své housle. Básník Hora řekl o Holanovi, že je „alchymista slov“, který zaklel poetický svět mnohdy do méně přístupné podoby, zatímco Seifert jej nosil jako na dlani.

Holan přišel na gymnázium v Truhlářské ulici až od Bělé pod Bezdězem, kde otec řídil něčí továrnu. V septimě vydal první sbírku „Blouznivý vějíř“, k níž se prý jako ke „hříchu mládí“ nehlásil. Živil se potom šest roků v pražském Penzijním ústavu a v letech 1934-38 spolupracoval s J. Čapkem, Halasem a Horou na vydávání revue „Umělecké besedy“ „Život“. Nu a roku 1939 neměl co do úst a tehdy mu pomohl měkkosrdcatý E. F. Burian tím, že mu svěřil redakci programového bulletinu svého divadla.

Cizina láká i kdyby na chléb nebylo. Čtyřiadvacetiletý Holan nahlédl do muzejně vznešené Itálie, ve dvaatřiceti zajel do Francie, nu a pak se uzavřel ve strašnickém bytě a chytal múzu odevšad. Svůj pověstný byt na Kampě ve vile po Dobrovském, který svou romantikou zlákal historika Wirtha, Wericha, Trnku a další, získal v roce 1948. Zvědavci mu potají hledívali do přízemních oblouků oken nad Čertovkou, kde ticho šumělo Vltavou.

V tom čase už bylo Holanovo jméno básnickým pojmem. Kdepak byly časy, kdy mu do mladistvých veršů promluvil o málo starší Nezval programem poetismu, který byl snahou učinit z rýmů metaforou poezii. Ve 30. letech se Holan stal básníkem Holanem, který byl rozpoznatelný zvláštní intonací veršů. Mnohy dokázal zašifrovat myšlenku do zkratky tak těsně, že nebylo a není snadné rozluštit jeho přemítání o životě a smrti, o lásce a času. Za vysokými okny s oblouky vznikala myšlenkami hluboce vyvolená symbolika mluvy veršů, jež se zdála být jakoby z jiného světa. Byly to verše hluboce prožívané, vznikaly v tichu Kampy, ale přesto z hlubokého vnímání světa kolem. Tiskl verše i prózu po časopisech a psal i recenze a kritiku.

V polovině 30. let se do Holanových veršů chtě nechtě musel prodrat pohyb světa kolem, v němž už bylo cítit ono shakespearovské „být či nebýt“, zahyne-li či nezahyne pod ranami německých bot a řvaní Hitlera Československá, sotva dvacetiletá, republika. Pro básníka to bylo jako tamtamy zla, údery gongu, jímž se z ticha zvedla nejhroznější tragédie světa. Holanovy verše jako na povel vyšly z jazykových šifer, on sám nastavil tvář realitě světa a promluvil srozumitelně pro každého. Jeho lyrickým veršům „Triumf smrti“, „Vanutí“ a zejména „Havraním brkem“, či „Odpověď Francii“ i „Zpěvu tříkrálovému“ rozuměl každý. A každý jim rozuměl tak dobře, že okupanti Holanovy sbírky zakázali.

Ve válce a hned po ní Holan zpíval srozumitelně a každý rozuměl. Byl konec válečného utrpení. V národě se protrhl jez a život se zalykal vlnami až přes břeh. Holan, jako všechna česká poezie, sdílel pocity národa a národ v poezii měl svého mluvčího. Holan rozevřel čtenářům svou i jejich radost či bolest. Jeho jazyková laboratoř zrozena v dětství z listování v Máchovi a v jinošství v Rilkem vydala skvosty poezie, jež vyzdobily národu srdce. Zúročil svou krásnou básnickou mluvou stovky překladů světových básníků, mezi nimiž byli i jeho nejmilejší Rimbaud, Mallarmé a všichni hledači nového vidění světa.

Když po Holanově smrti sčítali autory, které přeložil, došli k číslu 120. Bylo to omračující nejen v české poezii. Do roku 1945 vydal kromě sbírek i čtyři prózy epických meditací „Kolury“, „Lemuria“ nebo denní zpověď „Hadry, kosti, kůže“. Později se mu už přímo nabídla možnost psát a tisknout souběžně, protože měl celoživotního přítele v nakladateli Vlastimilovi Vokolkovi. Hned po válce proto vyšly jeho vroucné sbírky „Dík Sovětskému svazu“, „Panychida“ a „Rudoarmějci“, v nichž je všechna hřejivost a úleva, prožitá z obrovského poválečného skoku od smrti k životu. Tomu může porozumět jenom hluboce vzdělaný a citově kultivovaný člověk.

Holan začal obzírat všední lidské osudy a napsal knížku „Terezka Planetová“. Vrátil se k těmto prostým lidským příběhům v roce 1963 sbírkou „Příběhy“, jež vyvrcholily jeho verši „Noc s Hamletem“ (1964). Holanova poezie se málo vydávala patrně pro čtenářskou náročnost, ale neméně proto, že v 50. letech prožíval těžkou chorobu a nevěřil v uzdravení. Duši mu zalehla i těžce postižená dcerka, kterou museli svěřit ústavní péči. V ten čas úplně přestal psát a napsal jenom své rozloučení se světem v rozsáhlé poemě „Toskána“. Jenže osud určil jinak. V roce 1961 zdravotně pookřál a jeho verše se zvolna vracely ke čtenářům v bibliofilských vydáních. Vyšel i soubor jeho překladů „Cestou“ a verše „Noční hlídka srdce“.

A naráz se k němu hrnula ocenění z ciziny, obdržel sicilskou cenu „Etna-Taormina“ a doma jej uctili několika uznáními. Po čtyřech knihách veršů životní symboliky „Sbohem?“ se mu po smrti dcery svět uzavřel. Zemřel po dlouhém fyzickém utrpení a nepřál si, aby nad jeho hrobem zazněly jeho verše.

Na jeho pamětní desce je zapsáno jeho vroucí vyznání životu: „Můj život byl fantastický protože byl všední.“