Vladislav Vančura

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel předválečné literatury a vůdčí duch české kultury. Jeho próza má osobitý sloh. Z románů: „Pekař Jan Marhoul“, „Markéta Lazarová“, „Konec starých časů“, „Rodina Horvatova“. Z dramat: „Josefina“, „Jezero Ukereve“. Z filmů: „Marijnka nevěrnice“, „Před maturitou“.
„A jako je vztah mezi řečištěm a proudem, tak jsou podobné vztahy mezi konáním člověka jediného a činy lidí ostatních, neboť žádnou bytost a žádnou sílu nelze odděliti od společných věcí života.“
— V. Vančura v Obrazech z dějin národa českého
Vladislav Vancura.jpg
Narození a úmrtí
  • 23. 6. 1891 (Háj ve Slezsku)
  • 1. 6. 1942 (Praha)
Památníky
Odkazy

V Háji u Opavy se v srpnu 1891 míjely cesty dvou osobností české kultury - P. Bezruče, který se u prarodičů zastavil při cestě za prací na poště v Místku, a tříměsíčního Vladislava Vančury, který se v Háji narodil na otcově pracovní štaci. Rodina pokračovala za obživou do Tovačova, na Smíchov a zakotvila v Davli.

Vladislav chodil na Malostranské gymnázium a pokračoval na gymnáziu v Benešově u Prahy. Byl obdařen výtvarným talentem a za jeho přijetí na akademii se přimlouval i M. Aleš, ale vzali ho na uměleckoprůmyslovou školu, odkud se dal zlákat studiem práv, pak zkusil filosofii a nakonec vystudoval medicínu.

V roce 1921 si se spolužačkou našli tiché místečko na Zbraslavi na celý život. Léčil, psal, jenže časem psal a psal a čas léčení převzala jeho choť, protože víc než o anatomii lidského těla myslel na anatomii lidské duše. Strhla ho česká řeč, její rozmanitost, vychutnával její rozmanité podoby v dějinách a vytahoval její starotvar do novotvaru a ona zazněla podivuhodně vznešeně. Dopadala na suchopar denní mluvy jako božská ambrozie, jež ozvláštňovala přítomnost.

Vančura se stal vznešeným ochutnávačem rodné řeči v jejích různých podobách, aby se dobral vlastní vypravěčské mluvy. Snad při psaní viděl svět plasticky jako Jirásek. Oba měli výtvarné nadání a to jim prozářilo vidění světa. Vančura ukrajoval svět logikou a obrazností a zřejmě proto jeho rukopis brzy vyzrál do osobitosti.

V roce 1919 mu S. K. Neumann v časopisu „Červen“ zveřejnil povídku, a pak už se rovněž objevovaly Vančurovy myšlenky o umění, zprvu výtvarném. S poválečnou uměleckou generací vstoupil do víru nadějí na lepší a spravedlivější uspořádání lidského života, jež se po válce přivalila jako neudržitelný proud, v němž se rozezpívaly velké talenty. V roce 1920 zvolili Vančuru za předsedu uměleckého sdružení mladé generace „Devětsil“. Z hutné životní zkušenosti, ztvrdlé válkou, vyrazila dlouhá řada talentů. Vančura napsal např. předmluvu k Seifertově požehnané první sbírce „Město v slzách“, jež nadchla i prof. Šaldu. Právě on koncipoval obsah „Revolučního sborníku“, který Devětsil vydal. A sám teprve roku 1923 vydal soubor vlastních povídek s názvem „Amazonský proud“. Snad by se dalo říci, že Vančura maloval děje plasticky poetickým perem.

Jeho vyprávění „Dlouhý, Široký, Bystrozraký“ a po něm román „Pekař Jan Marhoul“ z roku 1924 už prozrazují spisovatele Vančuru, jeho mluvu a myšlení. I jemu se do života silně zapsala válka a Vančura se k ní vrátil románem „Pole orná a válečná“. A pak se z této pochmurné a zvolna vyhasínající tragédie světa do Vančurovy tvorby vloudil úsměvně žertovný příběh z vltavského nábřeží na Zbraslavi, kde se na plovárně prolínaly půvaby žen a pitoreskní mužská hranatost. Dlouhý čas nenašlo jeho originální dílo „Rozmarné léto“ u čtenářů porozumění. Má v mluvě originálnost, vytěženou z dějin jazyka. „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný,“ říká majitel plovárny a obzírá. Režisér Menzel uměl toto dílo pozoruhodně pochopit a natočit. Rozehrává škádlivé se směšným a ve velkém zaujetím „... neb zaujetí je odlesk vášně“. Zapomenuté dílko zaujalo a stalo se evergreenem.

Vančura byl humanista, čili přemýšlel o odlišnosti lidského a nelidského. Vyznával ideu životních jistot pro všechny, jež byla obsahem socialistických učení. Nadřazoval animozitě života, jež přináší rvačky o majetek a aristokratické „já“ život lidí zmoudřelý těžkou existencí. Zřejmě v tom byla příčina, že spolu se šesti předními umělci odmítl radikalismus nového vedení KSČ, jehož byl členem od jejího založení v roce 1921. V roce 1929 společně se šesti dalšími lidmi (Seifert, Hora, Neumann, Olbracht, Malířová, Nezval) ze strany vystoupil.

V tomto ideově rozbouřeném roce vydal román „Poslední soud“, v němž pláče bída Zakarpatské Ukrajiny. Obdržel za něj státní cenu. Po dvou letech získal státní cenu podruhé za román „Markéta Lazarová“ z doby loupeživých rytířů. Román oslnil výrazným jazykem renesančních archaismů. Oba romány volaly po mravních principech lidskosti.

Následující román „Útěk do Budína“ (1932), nemá už tolik jazykových archaismů. Zvažoval úskalí vzájemného soužití Čechů a Slováků. A román „Konec starých časů“ je vzpomínkou zámeckého knihovníka Spery, který byl typem barona Prášila. Román je jakousi kabaretní konfrontací tlachalství carského důstojníka Megalrogova a jeho obrazotvornosti oproti střízlivé a kupecké poválečné vypočítavost.

Vančura byl sloupem intelektuálů sdružených v třicátých letech v organizaci „Levá fronta“, v níž probíhala generační diskuse o směru současných dějin. V roce 1936 už bylo jasné, kam svět směřuje. Vančura zahájil večer diskuse o pomoci demokracii ve Španělsku, kterou chtěl gen. Franco podporovaný Hitlerem a Mussolinim potlačit. Vančurův román „Tři řeky“ z roku 1936 je psán na časové téma, protože napovídá, že válka neústí v nihilismu, ale ve vědomí nezbytnosti jí předcházet.

Do souběhu vědomě aktualizační tvorby se zařadila i jeho dramata „Učitel a žák“ revoltujícího mládí, „Nemocná dívka“ o nemohoucnosti medicíny, „Alchymista“ z doby Rudolfa II. a „Jezero Ukereve“ o medicíně úspěšné. Jeho posledním dílem byla hra „Josefína“ v laškovném lidovým dialektu, jež Vančura nedopsal.

Vančura se chopil i filmové kamery, inspirován moderní filmovou tvorbou z Ruska. Podle scénáře Olbrachta a K. Nového a s hudbou B. Martinů natočil významné dílo „Marijka nevěrnice“, a potom filmy „Před maturitou“, „Naši Furianti“ a „Na sluneční straně“.

V roce 1938 vydal 1. díl historicky široce koncovaného románu „Rodina Horvatova“ a o dva roky později nedokončil své „Obrazy z dějin národa českého“. Dne 2. června 1942 hlásili němečtí okupanti mezi stovkami popravených občanů na kobyliské střelnici i jméno Vančury, který byl den předtím zastřelen. Schvaloval atentát na říšského protektora Heydricha a byl předsedou odbojové organizace české inteligence, která bránila český národ před vyhubením.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!