Vlasta Burian

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český herec, komik pražských divadel a kabaretů, mimořádně obdařen groteskností a improvizací. V letech 1925-44 měl vlastní divadlo. V němém filmu hrál od roku 1923, v mluveném od roku 1930. Z filmů: „C. a k. polní maršálek“, „To neznáte Hadimršku“, „Anton Špelec ostrostřelec“, „Revizor“ aj.
„Humor pro mne není odvětvím divadelního umění, nýbrž samou podstatou života.“
— Vlasta Burian
Vlast Burian.JPG
Narození a úmrtí
  • 9. 4. 1891 (Liberec)
  • 31. 1. 1962 (Praha)
Památníky
Odkazy

Otec ho prý chytil za sukýnku v poslední chvíli, jinak by vypadl z okna a od těch dob se raději držel sukně své drahé Niny, žertoval kameraman Wassermann. Ta v něm poznala velké dítě. Když spolu bydleli ve Vodičkově ulici, vlítl jim do bytu špaček a zpíval a zpíval a Vlasta začal zpívat po něm. Vlasta měl krásný hlas. V Liberci na kůru přezpíval i otce. Zpívat uměl, hrát s ochotníky rovněž, ale koncem roku mu otec často musel vyzpívat za vysvědčení.

Hrál v spolu s otcem v českém ochotnickém spolku v odmala. Když se přestěhovali do Prahy na Žižkov už dokázal bavit sál nejen zpěvem od basu po fistuli, ale i pohybem. Chytal za žižkovský „Slavoj“ a pak za „Spartu“. Stadion řval smíchy nad jeho pohyby. Jenže císař pán ho zavolal na vojnu se Srby, jelikož mu odměnou za okupaci své země zabili nástupce trůnu. Burian se přihlásil podle příkazu k útvaru do Komárna, jenže vojenští páni zauvažovali, co na vojně s takovým magorem, který, jak zjistili, to nemá v hlavě v pořádku. Poslali ho domů a tím Vlasta udělal na výtečnou zkoušku z komediálního talentu.

„Jak se uživíš?“, staral se otec. Jenže kdo umí umí a Vlasta uměl zpívat. Živil se zpěvem a skeči spolu s klavíristou Srbou. Měl hlas i pro operu a tak jej vzali do sboru v operetě Smíchovské arény. Také hrál a zpíval ve Waltnerovo kabaretu „Montmartre“ v Řetězové ulici a dokonce si zazpíval ve sboru Divadla na Vinohradech i Národního divadla. Když u Švandy na Smíchově předváděl pantomimu „Řecko-římský zápas se židlí“, nebo číslo „Krejčí obtěžován mouchou“, byl jeho otec přítomen. V tom čísle „Krejčí obtěžován mouchou“ se otec poznal a slzel prý smíchy. Robustní, bělovousý krejčí Burian, který tehdy nosil hrdě uniformu „akcizáka“, čili výběrčího potravinových daní, prý prohlásil: ten kluk to přece jenom někam dotáhne.

Když Vlasta zahrál „To neznáte Hadimršku“, nikdo už nezapochyboval, že se českému jevišti zrodil komik dadaistického typu, který jednou vejde do dějin české komedie. Burian hrával s herci Futuristou, Longenem, Rašilovem, Nollem a v roce 1920 spolu krátce tvořili kabaret „BUM“. Burian si na jevišti stačil zrovna tak dobře, jako Chaplin. Popravdě řečeno Chaplin byl tichým vzorem Buriana a prý o svém české „dvojníkovi“ věděl. Setkali se spolu na Francouzské riviéře ve 30. letech, kdy Burian zazářil v celé Evropě ve filmu „C. a k. polní maršálek“.

Herecké závazky Buriana zahlcovaly, nestíhal je plnit. Producenti se na něj rozzlobili producenti a zakázali mu hrát. Nezakázali však Burianovi řídit divadlo. Vlasta dál řídil Rokoko nebo Adrii, a jelikož byl ředitelem obou scén, přikázal ředitelsky sám sobě: Buriane, uzavřu s Tebou hereckou smlouvu. Tu se sebou podle všech regulí uzavřel a byl znovu i hercem.

V roce 1923 s ním režisér Anton natočil němou grotesku „Tutenkámen“, v níž Burian hrál roli výstředního milovníka, který si hrál do noty s potřeštěným profesorem Ference Futuristy. Po třech letech s Burianem natočil režisér Innemann němé veselohry „Falešná kočička“, „Lásky Kačenky Strnadové“ a největší němý film „Milenka starého kriminálníka“. V čase své největší slávy založil Burian v roce 1925 vlastní divadlo, jenž působilo od roku 1931 v budově na rohu Lazarské a Jungmannovy ulice a hrál v něm až do roku 1944. Vzal do divadla málem každého, kdo se k divadlu přihlásil. Platil všechny herce, ba i neherce. Mnozí mu vytýkali, že rozhazuje, ale Vlasta byl prostě velkorysý. Pro opravdové talenty bylo jeho divadlo dramatickou akademií, kde se objevovaly talenty.

Od roku 1930 Vlasta hrál v sérii zvukových filmů, které jej proslavily i za hranicemi: „C. a k. polní maršálek“, „To neznáte Hadimršku“, „Anton Špelec ostrostřelec“, „Lelíček ve službách Sherlocka Holmese“, „Revizor“, „U snědeného krámu“, „Pobočník jeho výsosti“ atd. Natáčel gramofonové desky, vystupoval v rozhlase, o jeho přízeň se rvaly firemní propagace a jen díky svému zdraví, jež otužoval, vydržel.

Za německé okupace ČSR (1939) se za jeho popularitou přihnali až domů do dejvické vily němečtí pohlaváři. Začali k němu chodit jako domů a přátelé Vlastu varovali. Ten jenom nešťastně krčil rameny a říkal: ‘’Mohu si dovolit je vyhodit?“ Jednou nešťastně parodoval Jana Masaryka a leckteří mu to nezapomněli. Víc si Burian za okupace vtipkovat na vlastní lidi nedovolil.

Po válce Buriana zatkli a postavili před národní soud. Zkonfiskovali mu vilu a zakázali mu hrát. Zakrátko jej vytáhl z vězení bodrý, vnímavý Jan Masaryk, ale nedůvěra v Buriana byla u mnohých oslabena. Je to v odstupu času pochopitelné, protože ti mimo určité události nemohou nahlédnout jejich příčin. V mnoha lidech zbyla k Burianovi nedůvěra.

Kdož ví, kdo přišel s nápadem, ověřit Burianovu „vinu“ na národě u dělnictva, které se stalo vůdčí silou poválečného času. Burian měl být „prověřen“ v divadle na Kladně. Divadlo bylo nabito a když Vlasta vystoupil na jeviště, uvítala ho bouře potlesku. Po představení byl Vlasta prověřen.

Hrál potom s Janem Werichem ve filmu „Byl jednou jeden král“ a jezdil po republice s vlastním programem. Nepotkal se se zlobou. Měl jenom obrovský strach, že mu „vypadne klíček z motoru“, čili vypadne mu paměť.

Po letech zašťárali experti v archivech poválečného soudního líčení s Burianem a oddělili plevy od zrna, pravdu od fanatismu. Zůstal fakt, jež nelze vyvrátit, že Burian vědomně nekolaboroval s Němci. Byl a zůstal pilířem českého divadla, komikem světového jména a v české kultuře zůstal jako jeden z největších komiků českých dějin.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!