Vojtěch Hynais
Narození a úmrtí
- 14. 12. 1854 (Vídeň)
- 22. 8. 1925 (Praha)
Památníky
- Ostrovní 2058/2; PD s bystou, J. Obrovský 1933
- Pohřben na Slavíně
Odkazy
Sochař Schnirch opouštěl večer se stavbyvedoucím Kusým Národní divadlo a v půli cesty k Václavskému náměstí se mimoděk ohlédl na neorenesanční krasavici naproti Žofínu, kterou sochařsky šperkoval. Spatřil nad divadlem chomáč kouře. Rychle utíkal zpátky, ale to už z ulic vybíhali lidé a křičeli: „Divadlo hoří!“ Proč, jak? To dodnes zůstalo tajemstvím, přestože zvítězila verze viny řemeslníků letujících na střeše. Ale příliš moc náhod vyvolává podezření. Ta noc z 12. na 13. srpna 1881 vyburcovala český národ. Byl pláč, žal, vztek, ale především to zplodilo zatvrzelost, postavit „Zlatou kapličku“ znovu a ještě větší. Lidé ještě téže noci sbírali do kasiček groš ke groši, a postupně se přidala celá země od Moravy, Slezska až po Čechy. Ze všech koutů přicházely dary, stavebniny, přijížděly vozy s lidmi, kteří chtěli pomoci.
Z Národního divadla, o něž se usilovalo už od roku 1850 a teprve v roce 1868 Fr. Palacký poklepal na jeho základní kámen, zbyl bez větších pohrom jenom vestibul, foyer, lodžie, větší část královských místností a kancelář ředitele. Obrazy naštěstí lidé vynesli včas na Žofín.
Sedmadvacetiletý malíř Hynais se právě vrátil z Paříže, kde pobýval několik roků. Vídeňský rodák z české krejčovské rodiny byl velkým malířským talentem. Absolvoval vídeňskou Akademii a důkladně se v letech 1874-5 přiučil v Itálii, kde si pořídil kopie slavných staveb a malířských děl. Největší poučení získal z díla slavného Tiepolova světelného realismu. A pak se odebral na pařížskou Akademii, malířské mekky, jež zápasila o nové vyjádření. Dostal se do ateliéru skvělého mistra dekorativní malby P. J. A. Baudryho. Hynais svým úsilím o vystižení přírodního světla v malbě získal obdiv a uznání Pařížanů. Připomněl jim svého slavného předchůdce Jaroslava Čermáka. Vášnivé debaty v Praze, jež zneuctily i tvůrce Národního divadla Zítka, až k jeho odmítnutí podílet se na rekonstrukci divadla, daly příležitost jeho žákovi arch. J. Schulzovi. Rovněž tvůrce spálené opony Ženíšek odmítl pro jiné povinnosti malovat novou oponu.
Uspěchaný čas pomohl k malbě opony Hynaisovi, který koneckonců už provedl v Národním divadle nástěnné malby v královské lóži: „Mír“, „Apoteóza zemí Koruny české“, „Historie“ i vlysy na schodišti, což oheň nezničil.
Když v roce 1883 Hynais předváděl svou novou oponu, komise měla hodně výhrad. Politik Rieger, intendant Národního divadla, prý mladému Hynaisovi doporučil, aby leccos předělal. „Nejde to,“ bránil se Hynais. „Co chce muž, to může,“ odpověděl „vůdce národa“. A Hynais na to: „Tak nám udělejte ausgleich s Rakouskem, když jste Muž a můžete.“
Ženíšek pojal svou oponu jako výraz nadšení ze stavby divadla, a to v precizní výtvarné eleganci a uměřenosti. Namaloval polokruh nedostavěného chrámu, jemuž vévodí český lev. Nakupil na oponě mnoho symbolických postav a pět z nich maloval podle svých přátel. Znaky třinácti krajských měst s Prahou uprostřed jsou zpracovány podle návrhů M. Alše. Opona je dnes považována za vrchol Hynaisova díla.
Tvrdí se, že Hynais se nikdy nenechal svázat atributy své doby. Přivedl do české malby přírodní světlo, jež dokonale zvládl za 15 roků pobytu v Paříži. Mnozí jej měli dokonce za francouzského malíře. Jenže v roce 1873 získal jeho obraz „Herkules v kolébce“ Fügnerovu medaili, což jenom podtrhlo jeho češství. Měl jemný a čistý rukopis, smysl pro rozvržení plochy a často svou preciznost ukázal i na produkci sévreské Porcelánky. Byl srovnatelný se světem.
Mecenáš Josef Hlávka rozpoznal jeho přednosti a v roce 1893 jej prosadil za profesora na pražskou Akademii. Konečně se našli s dlouholetým přítelem, sochařem Myslbekem, jehož Hynais zvěčnil na oponu a v obraze „Podzim“ v královské lóži Národního divadla. Svazoval je smysl pro čisté linie. Učili spolu na Akademii a bydleli blízko sebe: Hynais u Řetězového mostu, Myslbek u mostu Karlova. Oba se zasloužili o krásu Národního muzea. Pod nádherou Schulzovy kopule Pantheonu Národního muzea jsou Hynaisovy fresky „Umění“, „Moc a pokrok“, „Věda“, „Inspirace“ a před muzeem Myslbekův sv. Václav.
Ve vídeňském dvorním divadle namaloval Hynais lunety „Tanec“, „Poesie“, „Hudba“ a doma nakreslil krásné portréty své matky, Hlávky, Náprstka a Dr. Stupeckého. Jeho elegantní štětec obdivovaly na plakátech tisíce návštěvníků Národopisné výstavy v Praze (1891). Svůj poslední portrét T. G. Masaryka Hynais už nedokončil, a tím odešel poslední umělec generace Národního divadla.