Zdeněk Fibich: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „21. 12. 1850 Všebořice u Dolních Královic 15. 10. 1900 Praha Pohřben na Vyšehradě PD, P. Janák a F. Kysela 1926 Ostrovní 225/1 (dům zbourán) PD,…“)
(Žádný rozdíl)

Verze z 23. 5. 2020, 15:52

21. 12. 1850 Všebořice u Dolních Královic 15. 10. 1900 Praha Pohřben na Vyšehradě PD, P. Janák a F. Kysela 1926 Ostrovní 225/1 (dům zbourán) PD, 2000 Slovanský ostrov

Český hudební skladatel ze zakladatelské trojice: Smetana-Dvořák-Fibich. Psal hudbu všech žánrů. Z oper: Blaník, Nevěsta messinská, Bouře, Šárka, Hedy, Pád Arkuna. Symfonické básně: Noc na Karlštejně, Komenský. Ze symf. básní: Othello, Toman a lesní panna. Ojedinělé dílo: trojdílný melodram Hippodamie. Fibichovo „Poemu“ proslavil houslový virtuos Jan Kubelík.

„Otevři již vlídně, mír dej srdci mému,/smrti, svoji náruč, které láskou žilo.“ - Zd. Fibich, A. Schulzová, z opery „Heda“


Po datu l. 7. 1892 si Anežce troufl vyznat lásku, už neudržel velký příval něhy, tonul v ní hloub a hloub a denně jej udroloval do melodií jen tak nahozených na papírky. Když v nich začal pak listovat, utříďovat je, vydaly na cyklus „Nálady, dojmy a upomínky“. Jen důvěrnému příteli O. Hostinskému prozradil, že jsou ozvěnami, „co bylo po celá poslední léta pramenem mého umění.“

S Hostinským se znali dlouho, ten mu mohl přátelsky naznačit, že by mu náhlá láska neměla zastřít dvacet roků manželství s Betty, která mu kdysi v osudové chvíli nabídla pomoc. Byla sopranistkou v Národním divadle a zpívala všechny hlavní role jeho oper. Chápal jeho vášnivou lásku k Anežce Schulzové, znal ji jako Fibichovu žačku a dceru literárního kritika prof. Ferdinanda Schulze, v jehož bytě na Žofíně se umělci scházeli.

K všelijakým pomluvám byl Fibich hluchý a slepý. Ze stříbra laskavých nocí v zeleni Žofína tryskaly melodie a melodie, mezi nimiž byla ona sladká, jež si otevřela srdce světa: „Selanka“. Úryvek z ní, známý pod názvem „Poem“ proslavil ve světě houslový virtuos Jan Kubelík.

Fibich bydlel v ulici Ostrovní, jež přes můstek prodlužuje Žofín. Jeho zeleň mu snad připomínala všebořickou myslivnu, kde se narodil a kde napsal první melodie. Maminka pocházela z německé rodiny Dreyschocků, žáků pražského skladatele Tomáška. Jeden byl mistr klavíru, druhý mistr houslí na konzevatoři v Lipsku.

Ve Zdeňkovi ožila muzikálnost rodu už v dětství a když jednou brnkal na klavír, vznikaly skladbičky, jež se v rodině pietně uchovávaly. Už na gymnáziu napsal symfonii a na varhanickou školu přinesl prof. Kolešovskému svazek písní na německé verše, operu „Médea“ a mnoho dalších skladeb. Pak se za hudbou vydal do Lipska, Paříže, ke slavnému Lachnerovi do Mannheimu a v roce 1871 se usadil v Praze.

Celé desetiletí 1871-1881 se s Hostinským bili za Smetanův program národní hudby a Fibich skládal ve Smetanově vlivu. Je to slyšet z jeho symfonie „Slavoj, Záboj a Luděk“ na text „Rukopisu královédvorského“, ale i z opery „Blaník“ na libreto E. Krásnohorské podle Erbenovy balady. Za tuto operu Fibich obdržel 2. cenu v soutěži pro slavnostní otevření Národního divadla (1883).

Skladatelská píle neznamenala peníze, ba naopak musel za obživou do polského Vilna, kde učil hudbě. Nastoupil místo v roce 1872, ale už za rok přijel s těžce nemocnou chotí a dítětem do Prahy, kde žena po několika dnech zemřela. V těch těžkých chvílích se jej ujala švagrová, pěvkyně Betty, a pomohla mu překlenout krutý čas. Byla krásná, vyrovnaná a ovlivnila v letech 1881-91 jeho skladatelskou tvorbu. Vychovávali spolu dcerku a Fibich skládal a přilepšoval rodině vyučováním hudby. Tehdy se smíchovským přítelem, skladatelem Janem Malátem, napsali „Velkou teoretickou a praktickou školu hry na klavír“ a vydali ji ve 30 sešitech.

Hostinský měl bystrý úsudek smetanovské provenience. Jako estetik vyučoval na univerzitě dějiny i teorii umění a rozpoznal ve Fibichovi nový talent, v němž se již obráží příchod nového století a odchází stoleté staré, jemuž důsledně vévodil Smetanův národní program. Fibichem promluvila subjektivní intonace osobního prožitku schumannovské noty.

V roce 1882 přišel za Fibichem Hostinský s libretem „Nevěsta messinská“, jež napsal podle Schillera. Fibichovy mladé opery „Bukovina“, „Blaník“, či symfonie a klavírní skladby už byly minulostí. Pustili se do opery, která měla v roce 1884 premiéru v Národním divadle v Praze. Hudební kritici v ní zazmenali wagnerovskou, slohově vybroušenou dramatičnost.

Fibich hodně skládal na ozvěny svého srdce a přišel s dílem zcela nevšedním. S mluveným dramatem provázeným hudbou, čili s melodramem. Je to forma posluchačsky náročná a neobvyklá. Fibich dílo rozčlenil do tří části, čili je to trilogie s názvy: „Námluvy Pelopovy“ (1889), „Smír Tantalův“ (1890) a „Smrt Hippodamie“ (1891). Text napsal Vrchlický a dílo se stalo ojedinělou skladbou, kterou si málokdo troufl nastudovat a uvést na jeviště. Ze stejného hudebního pramene vytryskla i první ze tří Fibichovo symfonií.

V devadesátých letech jeho tvorba kulminovala do nenapodobitelného, osobitého rukopisu. Mluví se o Fibichově třetím údobí (1891-1900), jež pramenilo ve vášnivé lásce k Anežce Schulzové a uvolnilo přirozený tok jeho lyrismu. Stejné provenience jsou tóny jeho „Symfonie č. 2 Es Dur“, rovněž opery „Bouře“ (1894), kterou napsal podle Vrchlického, i další opery na Anežčina libreta „Hedy“, „Šárka“ a „Pád Arkuna“.

Klavírní cykly „Z hor“, „Nálady, dojmy a upomínky“, „Malířské studie“, poznamenané prožitky v Paříži, i „Symfonie č. 3 e moll“, završily Fibichovu tvorbu.

Fibich tísněn existenčními obavami, sužován srdeční chorobou, zemřel před premiérou své poslední opery „Pád Arkuna“. Prosté nastuzení jej zahubilo. Otakar Hostinský ve svém proslovu nad rakví zařadil přítele do trojice českých hudebních géniů: Smetana-Dvořák-Fibich.

Betty umřela půl roku po Fibichovi a Anežka, která o něm napsala monografii, skončila po pěti letech svůj život dobrovolně. Bylo krátce před uvedením jejich první společné opery „Hedy“ v Národním divadle.