Zdeněk Wirth

Z Pražský pantheon
Verze z 10. 4. 2020, 09:44, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český historik a teoretik umění. Vytvořil vědecký systém popisu, rekonstrukce a ochrany památek. Sepsal památky K. Hory, Pelhřimova, Vysokého Mýta, Litomyšle atd. Rekonstrukce měst mu byla syntézou starého s moderním (H. Králové). Z děl: „Barokní gotika v Čechách v XVIII. a v 1. polovici XIX. století“, „Karlštejn“, „Pražské zahrady“.
Dr.Zdeněk Wirth.JPG
Narození a úmrtí
  • 11. 8. 1878 (Libčany u Hradce Králové)
  • 26. 2. 1961 (Praha)
Památníky
Odkazy

Dům v Komínkovské zahradě na Kampě mezi Vltavou a Čertovkou nechal koncem 18. století upravit ze staré koželužny hrabě Nostic pro Josefa Dobrovského. Jenže „Modrý Abbé“, jak se Dobrovskému říkalo, v domě moc nepobyl. Dům posazený jak malý zámeček nad Čertovkou, jakoby léty obestřelo ticho. Přitahuje snivce a milovníky ticha, kumštýře i vědce. Našli v něm postupně azyl loutkář J. Trnka, divadelník J. Werich, básník V. Holan a v letech 1929-1940 tu žil i znamenitý vědec, znalec památek české země, prof. Zdeněk Wirth. Ten býval od mládí častým hostem v kumštýřské Unionce na Perštýně, kde pilně a tiše vytahoval čisté kartičky z levé kapsy a popsané výpisky z časopisů je zastrkával do kapsy pravé. Jeho byt přetékal kartotékami.

Záliba v památkách v něm sílila od studentských let na litomyšlském gymnáziu, kde se spřátelil se spolužákem Zdeňkem Nejedlým. Zmapoval si kaleidoskop slohových variací Litomyšle od 10. století, čili od hradu Slavníkovců, po slohy, jež proměnily město v obdivuhodnou klenotnici slohů, v jejíchž zdech ožívaly české dějiny. Oba kamarádi odešli do Prahy na univerzitu a Wirth si zapsal češtinu - němčinu, nepovinně obecné dějiny u prof. Golla a estetiku u prof. O. Hostinského.

V roce 1902 začal vědeckou kariéru publikací o stavebních památkách na Vysokomýtsku. Překvapil neuvěřitelnou detailností, množstvím dokumentace a třídícím systémem. Zakousl se do popisů stavebních památek měst tak důkladně, že postupně stejným způsobem zmapoval staré památky Kladna, Pelhřimova, Kutné Hory a mnoha dalších měst. Z drobnopisu památkových objektů menších měst se mu vyklovaly společné rysy, jež naznačily, že česká malá města jsou si podobná. Ze srovnání podob vznikla vědecká studie o typu českého malého města.

Od roku 1905 byl Wirth knihovníkem v Uměleckoprůmyslovém museu, což znamenalo, že byl u bohatství zdrojů ke studiu teorie i praxe všech druhů umění. Od roku 1908 začal redigovat časopis „Styl“ a spolu s architekty Kotěrou a Gočárem, odchovanci modernismu vídeňského arch. O. Wagnera, prosazoval myšlenku, že vytvářet prostředí města především znamená dokonale znát to staré, kvalitní, co ve městě zanechaly dějiny. Nové by mělo organicky a poučeně na staré navazovat, aby vznikala dobová struktura, jež vejde do orchestrální skladby slohů města. Popravdě to ani podle prostého selského rozumu nelze jinak, protože jde o tvorbu prostředí, jež člověk tvoří a je jím formován. Na sladění, a souznění starého s novým, je založena krása města.

Wirth, jak je zřejmé, nebyl staromilem, ale harmonizátorem stavebních slohů, jimiž viděl do budoucnosti.

V prvním čísle časopisu „Styl“, psal o baroku, a téhož roku vydal objemnou publikací „Barokní gotika v Čechách“. Postupně redigoval různá periodika: „Umění a řemeslo“, „Časopis Společnosti přátel starožitností českých“, „Umělecké poklady Čech“, „Památky archaeologické“ atd. Svými studiemi utvářel v památkářské vědě široké řečiště, jenž před ním ještě nikdo nehloubil. Obor se mu rozvětvoval vertikálně i horizontáně do vzájemných vztahů tématu a života, čili do umělecké tvorby hmotného prostředí.

Wirth zasáhl studiemi i do periodizace výtvarného umění, čili do soupisů hradů a zámků, do tvarů pražských zahrad, do tématu dům a zahrada, až k monografiím o Karlštejně a Pražském hradě. Toto Wirthovo vědecké řečiště spříznilo v jednotu urbanismus minulosti s urbanismem přítomnosti. Ze všeho poznání mu vyplynulo, že hmotné umělecké dědictví je zapotřebí pečlivě studovat, a se znalostí věci chránit, aby nebyla narušena jeho organická celistvost. Wirth tudíž do ochrany památek vnesl přísný vědecký princip.

Wirth byl u všeho, co se ve vzhledu měst v českých zemích ČSR a hlavně v Praze měnilo. Ze širokého zřetele vědomostí uplatňoval nezbytné zásahy i potřebnou ochranu památek země. V jeho čase ožívala stavební konjunktura a hledaly se architektonické tvary. Bylo nezbytné zabránit bezhlavému bourání starého a stavění špatného.

Wirth byl v začátcích své vědecké kariéry za Čechy vyslán do Centrální památkové komise ve Vídni. Seznámil se tam se zásadami ochrany památek uměnovědců M. Dvořáka a A. Riegla. Zasedl do čela „Klubu Za starou Prahu“, který měl čelit nevědomosti nebo zištnosti různých stavebních aktivit. A byl to on, kdo na výzvu osvíceného starosty Hradce Králové Ulrycha s arch. Kotěrou, Gočárem a s jinými koncipoval na zbouraných hradbách města moderní město, jež náleží k tomu nejlepšímu v Čechách. Po zrození ČSR ho povolali do památkové péče Ministerstva školství. Všechny zákony, pokyny, nařízení pro rozvoj památek i jejich vztahu k nové výstavbě, vyšly z jeho odboru.

Nejvíc ho připoutala Praha. Zúčastnil se obnovy Strahova, Staroměstské radnice, Betlémské kaple, Karolina, okolí Národního divadla, Pražského hradu, Hvězdy, chrámu sv. Víta atd. Napsal bezpočet článků, studií a knih o Praze. Mnoho jeho vědeckých studií vznikalo v bývalém domě J. Dobrovského na Kampě, odkud ho v roce 1940 Němci vyhnali. Po 2. světové válce se stal předsedou Národní kulturní komise a postaral se, aby umělecké skvosty z konfiskací nikdo nerozkradl nebo nezničil. Wirth přidal k umění i fotografii, jejíž krásu objevil v pražských vedutách Andrease Grolla, a pak u fotografů J. Sudka a K. Plicky.