O Masarykovi platilo ono staré, že myslí jak mluví a mluví jak myslí. A i když by rád něco skryl, našel způsob aby to řekl. Otci nepůsobil zrovna moc radosti jeho nevalným studiem a životem, ale maturitu v roce 1906 přece jenom udělal. A pak si otec řekl, že mu nechá okusit, jak chutná život a svěřil ho v Americe příteli Charlesovi R. Craneovi. V jeho slévárnách zjistil, jak chutná chlapská práce, ale Jan chytil život za pačesy a začal muzicírovat na klavír, což byl talent jeho maminky, která studovala konzervatoř v Lipsku. Dělal klavírní doprovod němým filmům, toulal se mezi krajany, prostě žil jak uměl.
Domů si v roce 1913 přivezl vysvědčení z obchodního kurzu, brilantní znalost angličtiny i místních slangů. Habsburkové právě anektovali Srbsko a Srbové jim oplatili atentátem na následníka trůnu v Sarajevě. Německo s Rakouskem vtáhli do válečné řeže 1. světové války 36 zemí. Jana osud vrátil z rakouského vozatajstva domů, sestru Olgu s otcem rovněž, malířský bratr Herbert zemřel na tyfus a doma si užili hladu a vězení dost maminka se sestrou Alicí. Rodina se doma sešla až po příchodu otce 18. prosince 1918 u lůžka nemocné maminky.
Dr. Beneš si s sebou Jana vzal 19. července 1919 do Paříže na mírová jednání. Bylo mu třiatřicet, ovládal řeči, měl životní zkušenost a při jednání ve Versailles v něm objevili diplomatický šarm. Pak se v Praze připravoval na funkci chargé d´affaires a poslali ho do Washingtonu. Po čase jej vrátili do Prahy, aby se tři roky připravoval na ministerstvu zahraničních věcí na diplomatické poslání. V roce 1924 odešel do Londýna jako čsl. velvyslanec. Než odjel, srdce mu zalil žal, protože 13. května 1923 mu zemřela maminka, po níž zdědil hluboký cit a smysl pro humánnost života.
Prožil v Anglii celou dobu krátké existence samostatného československého státu, jemuž učinila 29. 9. 1938 konec „Mnichovská smlouva“, v níž Anglie s Francií ustoupily Hitlerovi. Jak to přijal Jan, netřeba komentovat, ale Chamberlainovi připomněl jeho přehlíživou poznámku o malé zemičce, kterou neznal, ale Hitlerovi postoupil. Už v říjnu 1938, kdy Jan v Londýně ukončil diplomatické poslání, složil svůj úřad.
Jan byl oblíben svou bodrostí a vtipem, ale v ten čas mu do smíchu nebylo. Odcestoval se svou družkou, spisovatelkou Marcií Davenportovou do USA. Byla to žena, jež mu po ročním manželství s Frances Craneovou, dcerou svého někdejšího dobrodince v Americe, pomohla z duchovních traumat. Vrátili se do Londýna, jakmile se vyjasnilo, jak bude veden zahraniční protihitlerovský odboj. Dne 21. 7. 1940 se v Londýně ustavila exilová československá vláda a Jan se v ní stal ministrem zahraničí. Musel se postarat rovněž o činnost ministerstva obrany. Využil svých diplomatických kontaktů, aby právně zakotvil jistoty budoucího znovuzrození ČSR.
Dne 18. 7. 1941 podepsal Smlouvu o spojenectví se Sovětským svazem v boji proti Německu, 2. 8. 1942 podepsal zrušení zahanbujících podpisů „Mnichovské smlouvy“ Anglií, 29. 9. 1942 rovněž Francií a 12. 12. 1943 podepsal smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci se SSSR. Těch dokumentů, jež zaručovaly návrat k jistotám samostatné ČSR, bylo hodně. Už 21. února 1940 zazněla Janova jadrná slova víry a naděje v návrat svobody do Hitlerem likvidované vlasti ve vysílání BBC. V první projevu řekl: „Při jméně, které nosím, slavnostně prohlašuji, že válku vyhrajeme, a že pravda zvítězí.“ Těch posilujících projevů domů bylo pak na 200 a po válce vyšly knižně pod tituly „Volá Londýn“ a „Ani opona, ani most“.
Ministerstvo zahraničních věcí pořádalo za války v Londýně společenské večery, připomínající českému národu drahá výročí. Vzpomněli na Karla Čapka a v chmurném roce 1942 na bolestné vyvraždění Lidic nacisty. Jan na slavnostním matiné doprovázel na klavír slavnou operní pěvkyní Jarmilu Novotnou, s níž připravil nahrávky českých lidových písní, jež vyšly v gramofonovém albu: „Songs of Lidice“.
Dne 30. 7. 1945 přijel domů, do rodné země, ze San Francisca, kde podepsal Chartu Organizace spojených národů. Vystoupil z letadla, poklekl a políbil zemi: „Matičko zlatá, už jsem zase u tebe.“ A pak zašel ke hrobu rodičů v Lánech a ke hrobu K. Čapka na Vyšehradě. Od července do října 1945 vedl čsl. delegaci na pařížskou mírovou konferenci, takže se svým podpisem pod ní stal spoluzakladatelem Spojených národů i jeho Sdružení pro mezinárodní právo.
V době od 9. do 12. 7. 1947 byl předsedou vlády ČSR, K. Gottwaldem, na moskevském jednání se Stalinem o tzv. „Marshallově plánu“, který se týkal hmotné pomoci Evropě. Jednání v Moskvě byla „jednoduchá“, protože Stalin nepřipouštěl možnost, aby ČSR „Marshallův plán“ přijala. Už se znovu hrálo o poválečný vliv mocností v Evropě. Jan byl rozladěn a doma, sotva vystoupil z letadla, bodře prohlásil: „Do Moskvy jsem letěl jako svobodný ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ Jestli to Stalin slyšel, rozhodně neuměl zapomínat.
Jan byl ministrem zahraničí tří poválečných vlád Národní fronty. Přijal křeslo ministra zahraničí i po demisi pravicových ministrů v únoru 1948, kterou prezident Beneš podepsal. Doba už vřela politickými konflikty a Masaryk se zřejmě ocitl mezi mlýnskými kameny soudobých politických zájmů. Mezi odstupujícími ministry bylo hodně jeho přátel. Nikdo už nezjistí, co se dělo v myšlenkách Jana Masaryka a co se dělo kolem něj. Zůstal jenom ztrohý fakt, že v tom čase Jan zajel k hrobu rodičů do Lán. Dne 10. března 1948 ukončil svůj život pádem z okna ministerstva, jež řídil. Byla to vražda, sebevražda nebo náhoda? Bylo bezpočet vyšetřování, dohadů, polemik, tiskovin pro a proti, ale v tomto sporu to zůstalo jen u strohé a bolestné zprávy: zemřel.