V roce 1873 nabídl Neruda osmadvacetiletému Sládkovi redakci časopisu ,,Lumír“, neboť Sládka považoval za literáta, jehož cílem bylo pozvednout české literární mládí na světovou úroveň. Sládek konečně získal stálé místo profesora na obchodní akademii. Jenže mladičká choť mu zemřela i s dítětem u porodu, což mu zasadilo hlubokou ránu, z níž se léta vzpamatovával. Snad se mu do smrti ani nezhojila.
Neruda otiskl Sládkovi už v roce 1866 v ,,Lumíru“ báseň ,,U zpovědi“. Byl nadšen jeho nesmlouvavou polemikou v literárním spolku mladých ,,Ruch“. Sládek tvrdil, že hledání nových, vyšších cílů pro české umění je nezbytné. Prostě mladý básník byl vzdělaný a pilný, poznal už po dvou letech po návratu z Ameriky (1868-70), že život je neustálý a leckdy velmi tvrdý zápas, hledání nového a úsilí o dokonalejší. Sládek volal po obnovení Mikovcova časopisu ,,Lumír“, aby literární mládí v něm mohlo zveřejňovat své názory i práce, protože bez polemiky může literatura ustrnout, a tím své obzory nerozšíří.
Nyní měl Sládek ,,Lumíra“ ve svých rukou. Mohl formovat proud mladé literatury ,,lumírovců“ a rozevírat mu obzory. Rostla tím mladá literární generace, čili krystalizovala ponerudovská literární generace, která české literatuře objevovala svět.
Na literární talent synka zbirožského zedníka a chalupníka upozornil farář Šimandl a jeho táta věděl, že studium je základem pro život. Ať je člověk už čímkoli, musí se poctivě učit svému řemeslu. Poslali tedy syna do Prahy na gymnázium. Jozífek maturoval v roce 1865. Skamarádil se na univerzitě se spolužákem hr. Václavem Kounicem z Vysoké u Příbrami, který nemusel příliš peníze počítat. Přispěl proto kamarádovi na jeho vytouženou cestu do Ameriky, kde bůhví, čím Sládek byl, co prožil, ale to co prožíval, zůstalo v jeho dvou ,,amerických“ sbírkách ,,Básně“ a ,,Jiskry na moři“. Jsou plné nových dojmů i tesknic po domově. Vždyť mu bylo třiadvacet, když z paluby lodi zahlédl neznámou krajinu a usadil se v ní na dva roky (1868-70). V tom věku má člověk srdce jako jehnědy, oči doširoka a srdce na dlani. Táta mu bezpochyby doma po návratu řekl: ,,Nu, alespoň ses přiučil lecjakému řemeslu.“ Sládek poznal život Indiánů a zdokonalil se v angličtině.
V Praze postupně vznikala z výrazných básnických talentů Sládka, Vrchlického a Zeyera skupina osobitých literátů, která utvořila tři osobité proudy mladé české poesie. Všechny tři spojilo osobní přátelství a jejich společným úsilím vyjadřovaná myšlenka – světu blíž. Sládek měl zpěvný, lidový verš, který do poezie přivedl vesnické, české Zbirožsko a křídla jeho poezii dodala šťastná láska. Po roce láska zemřela a Sládek byl zasažen bleskem bolesti. Po celý život se ta rána hojila a zjitřovala jeho poezii.
Zbirožsko je krajem českých tradic, jež naplnily Sládkovu poesii vlasteneckou notou. Kraj je romanticky vlídný, ale přece jenom uvnitř poznamenaný expanzivní dravostí rozvoje železářství. V kopcích Podbrdí vyrůstal Jungmann, žil v něm Puchmayer, bratři Nejedlí a Hněvkovský, Tyrš se zde setkal s Fügnerem, a celá tradice kopcovité zeleně Sládkova kraje se naplňovala češstvím a selstvím. Jeho poesie se přece jenom časem zklidnila, jak naznačují jeho sbírky ,,Světlou stopou“, ,,Na prahu ráje“ nebo ,,Sluncem a stínem“.
Rozhodujícím momentem bylo jeho druhé manželství, jež přineslo teplo a vysušilo tragické chmury. To, co si Sládkova poezie nesla celým životem, byla však jeho poetická, vtipná a hluboce lidová pravdivost. Je to jako na dlani v jeho poezii pro děti, plné jemného humoru a v zapamatovatelné prostotě kraje.
Po generace zůstalo v čítankách: ,,Když byl pašík malé sele/neměl v světě nepřítele./Ze dvora mu snesli všecko,/chovali ho jako děcko./A čím větší byl a větší/dělali s nim více řečí./Když byl těžký na dva centy,/dělali mu komplimenty./A když ztloustnul ještě více,/dělali z něj jitrnice.“ (Pašíkova sláva).
Jeho sbírky pro děti ,,Zlatý máj“, ,,Skřivánčí písně“, ,,Zvony a zvonky“ a další se staly základem české poezie pro děti.
Sládek vešel svým prostým veršem do širokého povědomí národa. Stal se pokračovatelem prostonárodní zvučností veršů Čelakovského v ,,Ohlasech písní českých“. Jeho básnické sbírky ,,Selské písně“ nebo ,,České znělky“ se okamžitě rozběhly mezi národ. Podobnou tóniku měly jeho ,,Starosvětské písničky“ nebo ,,Směska“. Jejich hudebnost se přímo podbízela hudebním skladatelům, kteří jeho verše zhudebňovali. Sládek zanotoval prostě i v známé písní Sokolů – ,,Hoj, vzhůru, pestrý Sokole!“ Nelze pominout, že právě Sládek ve své pozůstalosti zanechal velké série fotografií, jež byly průvodkyní jeho života.
Eva, dcera J. Vrchlického, vzpomínala na Sládka: ,,Buď pracoval nebo byl nemocný.“ Dvacet roků jej trápila nevyléčitelná choroba, která jej přivázala na vozík. O to víc věnoval čas překladům. Kdysi přeložil Longfellowu ,,Píseň o Hiawathovi“ a povídky Breta Harte. S Vrchlickým přeložil Byronovy ,,Hebrejské melodie“. Vydával překlady svého oblíbence Skota Burnse, ale jeho největším překladatelským dílem bylo 33 svazků Shakespearových her. Po Sládkově smrti dokončil rozpracovaný shakespearovský cyklus hrou ,,Jindřich VI.“ básník A. Klášterský.
Sládka připomíná pamětní deska i v Kounicovsko-Dvořákovské Vysoké u Příbrami, kde i přítele pobýval.
