Dne 17. 2. 1600 po šesti letech věznění, výslechů a polemik dala papežská kurie upálit na Campo de’ Fiori v Římě astronomického génia Giordana Bruna. V té době císař Rudolf II., u jehož dvora před deseti lety Bruno pobýval, přijal hvězdáře Keplera. V Brunovo povaze a oddanosti vědecké pravdě bylo cosi z vulkanické lávy Vesuvu, který nahlíží do jeho rodné obce.
Ve čtrnácti letech jej otec, bývalý poddůstojník, svěřil augustiniánům v Neapoli a Bruno u nich získal základy logiky a dialektiky. Od roku 1565, to mu bylo sedmnáct roků, už listoval v knihách obrovské knihovny dominikánského kláštera ve spisech Tomáše Aquinského, Aristotela, Platóna, kteří jej učili svobodě myšlení. Proto tolik zbožňoval sílu lidského rozumu a zavrhoval bezduché „pánbíčkářství“.
V roce 1572 byl vysvěcen na kněze a poslán jako duchovního na venkov. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet a do Říma už přišlo udání španělské inkvizice, že tento mladík má podezřelé názory, a to asi z toho svého přílišného hloubání v knihovnách. Bruno už tušil, co bude následovat, a proto raději uprchl do ciziny a dvacet roků se toulal jako Ahasver po Evropě.
Byl v Benátkách, Janově a Padově a po čtyřech letech se vydal k severu do Ženevy. Bylo to město kalvinistů, kteří zrovna nevynikali snášenlivostí a podezírali kdekoho jako Řím. Vyžadovali na každém, aby přijal kalvínskou víru. Bruno si tu našel místo v tiskárně a snažil se kalvinismus důkladně prostudovat. Činil to po svém – kladl si otázky a po svém na ně odpovídal dalšími otázkami: „Proč?“ Dogma nepřemýšlí, ale přikazuje v dané věřit. Protože Bruno předvídal, že jeho otázky mohou vyvolat nevraživost kalvinistů, raději z města odešel a přes Lyon se vydal k jihu Francie do Toulouse.
Kupodivu jej tu přijali jako myslitele, jehož pověst jej předstihla. Uvítali ho se všemi poctami. Učil na univerzitě a po dvou letech mu udělili hodnost profesora. Konečně byl mezi lidmi nepředpojatými danou a předepsanou vírou. Zdejším lidem nevadila jeho zásada, že bezzubé formule nic neříkají. Přednášel tak, že nevnucoval své mínění, vyslovil jenom myšlenku a pak žáky vedl argumentací, proč ne tak, ale onak, aby přiměl své posluchače polemizovat a přemýšlet. Po dvou letech však odešel kvůli hugenotským válkám.
Odjel do Paříže, kde ho slavnostně uvítali, protože už se vědělo o jeho důmyslném volnomyšlenkářství. Přednášel na Sorbonně, ba přijal ho k audienci i král. Univerzita mu nabídla samostatnou katedru. Od katolíků se však ozvalo varování, že Bruno byl z katolické církve exkomunikován, čili vyloučen a okamžitě běželi za králem a žádali ho, aby Bruna z Paříže vyhostil.
Bruno se vydal do Anglie, kde mu imponovaly shakespearovské monology i jeho poťouchlá a důvtipná slovíčka. Přijala ho dokonce královna Alžběta a to s velkým porozuměním. Netajila se obdivem k Brunově geniální hlavě a k jeho samorostlým myšlenkám. Bruno měl v Londýně svého přímluvce ve francouzském velvyslanci M. de Castelnau, který mu nabídl přístřeší ve své rezidenci, takže měl konečně trochu klidu a pohody i ke psaní.
Bruno psal téměř všechny svoje spisy v dialogu. Takový byl způsob jeho myšlení: faktum proti faktu, zkoumání jejich vztahu a z toho pak vyšlo resumé, výsledek, který se stal počátkem dalšího přemýšlení. Všechno muselo mít své průkazné důkazy. V Anglii napsal známý spis „Dialogy“ a v roce 1593 už přednášel na Oxfordu a vysvětloval studentům východiska názorů Koperníka, který zemřel pět roků před jeho narozením, a konfrontoval jeho i své názory. Koperník kriticky rozebral geocentrickou soustavu Klaudia Ptolemaia a spisem „O pohybu nebeských těles“ obrátil Ptolemaiovu soustavu v podstatě v opak.
Bruno tvrdil, že ani Slunce není středem vesmíru, že je hvězdou v obrovském prostoru, který byl nazván sluneční soustavou. A vesmír považoval za prostor nekonečného počtu hvězd. Když se teologové ptali Bruna, a kdeže je vlastně Bůh, odpověděl: „Nikde nebo v nás.“ Člověk může poznávat i nejvyšší zákony podle nichž si může utvářet vlastní život. To však byla myšlenka na hony vzdálená od náboženské víry a proto ji nepřijal ani Oxford. Bruno musel odejít zpátky do Paříže, kde svým výkladem Aristotela popudil celou Sorbonnu. Neúprosný vykladač pravdy se znelíbil i v Marburgu, jenom ve Wittenbergu našel porozumění u luteránů, ale kalvinisté proti němu bouřili.
V roce 1588 přijel Bruno do Prahy, kde vládl vědychtivý a uměnímilovný císař Rudolf II. Bruno si chtěl císaře získat a už pro ten klid, který mu Praha nabídla, císaři napsal dvě díla: „Sto šedesát článků proti současným matematikům a filozofům“ (1588), „Božskému Rudolfovi II.“
Za několik měsíců odešel Bruno do německého Helmstedtu, ale tu jej dali do klatby ještě luteráni, proto se rychle vydal do Frankfurtu. Už byl z věčného cestování a unikání před různými pravověrnými unaven, toužil po domově. Byl plný nadějí, že se domů podívá. V roce 1591 se vrátil do Itálie a doufal, že se může pod ochrannými křídly mocného G. Moceniga cítit v bezpečí. Benátky byly v podstatě liberální zemí. Jenže Moceniga si spočítal všechna pro a proti, a protože by mu zřejmě Řím nedal pokoj, podle zásady bližší košile než kabát, vydal Bruna papežské inkvizici.
Koncem května 1592 byl Bruno zatčen a v dalším roce vydán do říma, kde s Brunem začal soudní proces. Brunovo jméno přivádělo papeže Klimenta VI. k zuřivosti. Arcikacíř Bruno byl v žaláři a po šest roků proti němu ti nejvzdělanější sbírali důkazy, aby s ním zavedli soudní proces. Důkazy připravoval jeden z nejschopnějších protireformátorů Roberto Bellarmino. Ten Brunovi předložil 8 bodů „hříchů“, které Bruno jeden po druhém vyvracel. Nakonec s ním přestali polemizovat a dne 4. 2. 1599 mu oznámili, že je kacíř. „Odvolej“, řekli naposled, ale Bruno jim odpověděl, že nemá co odvolávat.
Dne 8. 2. 1600 vyhlásili nad Brunem rozsudek. Je kacíř, jeho knihy budou zakázány. Potom Bruna zbavili kněžského svěcení a z milosrdenství, aby neprolili krev, odsoudili jednoho z největších hvězdářů k upálení. Bylo mu 52 roků.
