Na chebském koncertu v roce 1847 se mu nedařilo. Ať se snažil sebevíc, jeho prsty nedokázaly vykouzlit ony strhující tóny, přímo básně na klávesnici, jež před rokem slyšel na Lisztovo koncertě v Platýzu. Zkusil by si otevřít hudební školu, jenže kde vzít peníze na klavír, když schází na živobytí? Věděl o Lisztovo měkkém srdci. Sedl a napsal mu vroucný dopis, zda by se přimluvil u vydavatele za vydání jeho skladby „Six morceaux caractéristiques“ opus 1. a zdrženlivě poprosil o půjčku 400 zl. na klavír. Ano otevře si hudební školu. Do týdně byla odpověď i peníze.
Byl to čas neklidu v pražských ulicích. Rakouský „žalář národů“ už těžko odolával a vlny nepokojů se převalily z Vídně do Prahy. Lidé žádali národní svobodu. Smetana mezi prvními navlékl mundúr národní gardy a běžel do ulic na barikády. Večer jedním dechem napsal „Píseň svobody“ a na to „Pochod Národní gardy“ a „Pochod studentské legie“. V horečnatém crescendu psal i svou první symfonii „Slavnostní předehra D dur“, v níž to dunělo motivy, jež se tak často později připomněly v opeře „Libuše“ a v symfonii „Vyšehrad“.
Smetana si hudební školu otevřel v srpnu 1849 na rohu Staroměstského náměstí a ulice Železné. V té době už mnoho Čechů bylo za mřížemi, jiní utekli za hranice a vůdcové byli zatlačeni do soukromí. Osmnáctiletý císař Franz Josef totiž rozehnal vojskem Kroměřížský sněm, kde Češi požadovali učinit z Rakouska federaci. Byla nastolena otevřená diktatura.
Bedřichovo dětská láska ke Kateřině Kolářové se proměnila v manželství. Našli si byt na rohu ulic Vodičkova a V jámě, oba vyučovali děti a přitom pořádali domácí hudební večírky. Staly se tak populární, že na ně několikrát zavítal i epileptický excísař Ferdinand (Dobrotivý), který Smetanu zval na hrad, kde mu Smetana musel donekonečna hrát jeho oblíbené marše.
Smetana zbožňoval Chopina, Liszta, Wagnera, ale nejvíc Schumanna. Sám projevil talent už v šesti letech, kdy v ohromil rodnou Litomyšl svými prstíky. Na gymnáziu v Havlíčkově Brodě napsal řadu skladbiček. Jenom v tom učení to nějak nepříjemně vrzalo, takže otec, hrdý na jediného syna mezi jedenácti děvčaty, poslal Bedřicha do Plzně k bratrovi, který učil na gymnáziu filosofii. Ten milého synovce jakž takž ukrotil a dovedl k maturitě. Maturant už byl pověstným klavíristou, přidával na koncertech i vlastní skladby a neuhasitelně hořel láskou ke Kateřině Kolářové.
Vydal se hned za sny do Prahy na hudební ústav slepého Proksche. Finančně na tom byl jako na houpačce, jenže při návštěvě doma na statku v Růžkové Lhotici otci povídal jen ty dobré zprávy. V roce 1854 manželům Smetanovým zemřely dvě dcerky. Na rodinu padl žal, stejně jako později na rodinu Dvořáka, kde zemřely tři děti. Z velkého žalu Smetanových vytrysklo jedno z nejvroucnějších děl „Klavírní trio g moll“.
Když k žalu dolehla na rodinu i bída, poradil mu skvělý žák pražské hudební školy A. Dreyschock, aby přijal místo ve švédském Göteborgu, kde hledají dobrého hudebníka pro oživení kultury ve městě. Před odjezdem v říjnu 1856 se otevřely u Smetanů dveře a vešel zcela neohlášen Ferenc Liszt. Cesta do Švédska se Smetanovým rozzářila vidinami o lepším životě.
V Göteborgu na Smetanu čekali žáci, a také místo sbormistra vokálního sboru. Bylo mu tehdy dvaatřicet, byl tedy plný síly a fantazie, našel velké porozumění a obdiv. V uspokojení i nezbytném společenském bontonu se vášnivě rodily drobné „švédské“ skladbičky. V cizině je cit k rodné zemi nejvroucnější. Smetana ten hlas zaslechl už v roce 1858. Tak vznikaly první náčrty, akordy symfonie „Richard III.“ a vzápětí i „Valdštýnův tábor“.
Po něze z přijetí a přátelské pozornosti se do tónů symfonií ozvala zlá zpráva – Kateřina onemocněla a musel s ní odjet do Prahy. Jenže se ještě zastavil v Drážďanech, aby odskočil do Výmaru za Lisztem, a když se do Drážďan vrátil, Kateřina byla mrtvá. Potřetí zasáhla do Smetanova života smrt. Uchýlil se s malou Žofií k otci do Obříství na Mělnicku a zůstal tam rok. Poznal tam mladičkou dceru ředitele panství Betty. Začal mu nový život a v naději v budoucnost odjeli do Göteborgu.
Dne 19. května 1861 byl Smetana s rodinou zpátky v Praze a přivezl si novou symfonii „Hakon Jarl“ a etudu „Na břehu mořském“. Na vánoce uvedl obě symfonie na koncertě, kam přišla jen hrstka lidí. Smetana jakoby v Praze znovu začínal. Ještě odjel naposledy na několik měsíců za výdělkem do Göteborgu. Když se vrátil, Praha jásala nadějí, že císař Franz Josef I. přislíbil ústavnost.
Smetana se stal dirigentem velkého sboru Hlahol, jehož první koncert byl věnován tvorbě Berlioze a Liszta. Už v roce 1862 mu nabídli místo dirigenta v dokončeném Prozatímním divadle, v němž 5. ledna 1866 uvedl svou první operu „Braniboři v Čechách“. Obdržel za ni Harrachovu cenu. Dne 30. května dirigoval s obrovským ohlasem „Prodanou nevěstu“ a byl jmenován šéfem opery Prozatímního divadla. Po odhalení základního kamene Národního divadla, zazněla poprvé 6. května 1868 Smetanova opera „Dalibor“. Sám ji řídil ji, a strýc jeho první ženy, herec a režisér J. J. Kolár, celý večer uváděl.
Kolem národního programu české hudby, který Smetana vyhlásil, se rozhořela polemika. Byl obviňován, že jeho hudba je plná „wagneriánství“. Laici se vyslovovali, jak by měla vypadat národní opera. Zanedlouho v české kultuře vykrystalizovaly dvě pojetí české hudby: směr kapelníka Pivody se držel starých zásad a smetanovský proud razil moderní pojetí české národní hudby. Rozpoutal se opravdu lítý boj o Smetanu. Neruda vycítil, že tu nejde jenom o hudbu, ale o pojetí českého života vůbec. Proto v jednom fejetonu vykřikl na své odpůrce, že: „Z každé Smetanovy árie se na ně šklebí demokracie.“ Šlo o pokrokový vývoj české kultury.
V letech 1871-2 Smetana zkomponoval „Libuši“, za rok „Dvě vdovy“, ale už v srpnu 1874, kdy pracoval na symfonickém cyklu „Má vlast“ mu začal vypovídat službu sluch. Operu „Hubička“ komponoval v roce 1876 u dcery v Jabkenicích v úplné hluchotě. Jenže za sluch promluvilo srdce, naplněno češstvím i návraty do vlastního života. V divokém a něžném tlukotu „zaslechl“ první úryvky kvarteta „Z mého života“.
Po roce se ještě vrátil k opeře komickou operou „Tajemství“, ale to už v něm šuměly vlny domova a Vltavy od vrcholků Šumavy, od pramínku po široké ústí u soutoku s Labem pod mělnickým zámkem. Vznikla velká symfonie české země, symfonická báseň „Má vlast“. Rozčlenil ji na šest symbolických dílů: Vltava, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník, Vyšehrad a Šárka. Od ševelivých pramínků k rytmu a písním na březích řeky, pod pevnými hrady s dunivým mementem husitského Tábora i nadějí Blaníku „Kdož sú boží bojovníci“. A znovu leitmotiv Vyšehradu i troubení Šárky až se vody klidně vydaly širokým korytem k Mělníku, kde symfonii uťalo fortissimo soutoku Vltavy s Labem.
Velkého ocenění se Smetanovi dostalo za operu „Libuše“ při prvním otevření Národního divadla 11. června 1881, jež se kvůli příjezdu prince Rudolfa muselo uspíšit. Jenže dvorní neměl ucho ani oči pro českou hudbu. Zvedl se a představení opustil. Dvořák, Bendl, Fibich a další umělci tehdy Smetanovi připravili hostinu a dali mu najevo svou úctu.
V poloprázdném hledišti byla uvedena Smetanova opera „Dvě vdovy“. A potom přišla druhá premiéra „Libuše“. Vyhořelé divadlo bylo zrekonstruováno, a 18. listopadu 1883 bylo znovu Národní divadlo otevřeno Smetanovou Libuší. Foerster, který tehdy zpíval ve sboru, napsal ve vzpomínkách, že Smetana seděl na stoličce za dirigentem a díval se mu do partitury. Drobně se klaněl bouřlivě roztleskanému hledišti, aniž by potlesk slyšel.
K šedesátce 2. března 1884 se mu podařilo dopsat „Smyčcový kvartet č. 2 d moll“, ale operu „Viola“ a orchestrální „Pražský karneval“ už dopsat nemohl. Odvezli ho 20. dubna 1884 do ústavu choromyslných v Kateřinské ulici, kde 10. května dožil. Ve stejném pokoji tu rok před ním zemřel skladatel Vilém Blodek.
