Za spisovateli od Malostranské na Petřín

Vyjděte od nahoru do Chotkových sadů, prvního veřejného parku v Praze. Stojí tu pomník Julia Zeyera — jeskyně z hrubého kamene a v ní postavy z jeho knih. Zeyer je v české literatuře druhé poloviny devatenáctého století samorost: hledal romantiku v dávné minulosti nebo v exotice a napsal Vyšehrad, Jana Marii Plojhara i Radúze a Mahulenu. Pomník je stejně nezvyklý jako on.

Dolů do Nerudovy ulice, pojmenované po Janu Nerudovi, který v ní bydlel. Na čísle 233/40 je deska Jaroslava Kampera, spisovatele, překladatele a prvního dramaturga Městských divadel pražských. Byl to znalec staré Prahy — tedy přesně téhle Prahy, kterou dnes projdete.

Na Jánském vršku 325/9 je Josef Svátek, historický spisovatel a redaktor Pražského deníku. Napsal Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze a Tajnosti pražské; z doby rudolfinské udělal literaturu dřív, než se z ní stala turistická atrakce.

V Tržišti 15, ve Schönbornském paláci, si v roce 1917 pronajal byt Franz Kafka. Byl to jeho poslední pražský byt, ve kterém se pokusil žít sám, a právě tady se mu v srpnu toho roku poprvé ozvaly plíce. O sedm let později na to zemřel. Proces psal už předtím a čtenáři ho objevili až po druhé světové válce.

V Lázeňské 286/6 bydlel François René de Chateaubriand, francouzský spisovatel a diplomat. Jeho Atalu přeložil v roce 1805 Josef Jungmann — česky tehdy ještě neexistovalo skoro nic a francouzský romantik byl jeden z textů, na kterých se ten jazyk zkoušel.

Na Kampě, v Sovových mlýnech, je Jan Werich. Polovina dvojice V + W, Osvobozené divadlo, Kat a blázen, Hej rup!. Po německé anexi odešel do Ameriky a po válce se vrátil. Vila u vody je dnes jeho a je otevřená; z celé procházky je to jediné místo, kde se dá jít dovnitř.

Na Újezdě 401/35 se narodil Karel Hynek Mácha. Máj vydal vlastním nákladem v roce 1836, o několik měsíců později zemřel a bylo mu šestadvacet. Recenzenti sbírku odmítli. Naproti přes ulici je , tři patra od sklepa po bar, což je poslední příležitost před výstupem nahoru.

Procházka končí v u Máchova pomníku, kam se prvního května nosí květiny — jediný český básník, ke kterému se chodí ve dvojicích. Od Zeyerovy jeskyně sem je to čtyři kilometry a celý levý břeh: park, ulice, palác, mlýn a nakonec kopec nad městem.

Načítám mapu

Zastavení 1 z 7

Julius Zeyer

1841–1901

Jan Vilímek · Public domain

Pomník · Chotkovy sady

Český básník. Jeho dílo je romanticky osobitým a ojedinělým jevem v české literatuře 2. poloviny 19. století. Hledá romantiku v minulosti nebo v exotice. Z díla: „Vyšehrad“, „Karolinská epopeja“, „Jan Maria Plojhar“, „Radúz a Mahulena“, „Román o věrném přátelství Amise a Amila“.

V půli září 1913 se v Chotkových sadech, odkud se otevírá vznešená krása pražského panoramatu, shromáždily k slavnostnímu odhalení Zeyerova památníku davy lidí. Jeho mohyla z bludných horských balvanů napodobuje jeskyni, z níž vyhlíží postavy. Do žuly sliveneckého pískovce jsou vyryty názvy básníkových děl. Pomník tu stojí, jako vyvřelina z hlubin věků. Byl odhalen dvanáct roků po Zeyerově uložení v panteonu Slavína na Vyšehradě.

Navzdory času, a strohé realitě tesařského řemesla, i obchodu rodiny, zazpíval básník v romantickém tónu. Bezpochyby se v Zeyerově poezii zapsala něha české chůvy, jež mu vyprávěla báje z české minulosti. Sám neměl pro tesařskou širočinu, kterou mu určili, vztah. Zprvu jej poslali na reálku v Mikulandské ulici, kde se spolužákem Arbesem snili o záhadách a suplující učitel Neruda, který právě vydal první sbírku „Hřbitovní kvítí“, se usmíval nad jejich sněním.

Arbes byl chudý na brouzdání v dálkách zemí, Zeyer si mohl složit do tlumoku něco knih světových básníků a vydat se do Švýcarska, Paříže a kam jej srdce táhlo. Zapsal si na univerzitě filosofii, jazyky a starověké kultury, ale jen nakrátko. Vydal se do Ruska, kde si našel místo vychovatele. Pustil se po tří návštěvách Ruska do Fracie, Španělska, Itálie a okruhem do Turecka, Řecka i Švédska. Všude jen nakrátko, ve Francii na déle. Hnala ho věčná nostalgie. Toulal se, vrátil se a znovu pryč.

Teprve v roce 1887 si Zeyer našel klidné zátiší k životu ve Vodňanech, kde prožil plných třináct roků. Naplnil si vodňanské „hnízdečko“ vším starobylým a romantickým, co ze světa přivezl. Se dvěma přáteli, notářem O. Mokrým, poetou, a lékárníkem F. Heritesem, novelistou, sedávali a rokovali, a po právu se jim říkalo „vodňanská trojice“. Zeyer tu našel morální a literární zázemí, zahloubával se do pověstí a legend. Zprvu si listoval v českém dávnověku. V epické tónince vyprávěl v dlouhých cyklech o slávě a velikosti „Vyšehradu“ podle bájného vyprávění „České kroniky“ Václava Hájka z Libočan u Žatce. Napsal český epos a utřídil jej do pěti částí: Libuše, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad a Lumír.

Za pobytu ve Francii si oblíbil starofrancouzské rytířství z okruhu pověstí o Karlu Velikém a hlavně o chrabrém Rolandovi. Vypsal romantiku rytířství do oslavné a hrdé statečnosti do dlouhé poemy, kterou nazval „Karolinská epopeja“. A pak se obrátil k východním tématům, do ruské lidové tradice, jež mu učarovala tak silně, že z ní napsal několik bájných próz. Oslavil postavu hrdiny ruské písemné tradice v epickém „Zpěvu o pomstě za Igora“ a třebaže jen byl vyprávěl, leckde zahrál i na lyrické struně. Formou veršované povídky vyprávěl „Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče“. Ve všem se v hrdinech chvělo i jeho vlastní srdce a vyzpovídalo se z mnoha váhání, myšlenek a citů.

Zeyer vyprávěl o ruských dějinách verši i prózou. „Ondřej Černyšev“ představuje čas císařovny Kateřiny II. nebo „Román o věrném přátelství Amise a Amila“ je jeho osobním vyznáním, čili předzpěvem Zeyerovy autobiografické prózy „Jan Maria Plojhar“. Kulisou románu je Řím, na jehož pozadí se neustálá rozechvívala vlastní nespokojenost nitro. Ve stejné poloze zahrál v novele „Dům U tonoucí hvězdy“, třebaže dějovou kulisou je tu Paříž. Hrdinou je on sám v postavě Slováka Rojka, jehož nábožensky vznícené nitro obráží autorovo sblížení s dobovým katolickým symbolismem, později tak tolik zřejmým ve „Třech legendách o krucifixu“.

Zeyer už v začátcích tvorby měl smysl po napětí, jímž je nabito drama „Sulamit“, či „Libušin hněv“ a „Neklan“. Ale to nejkrásnější drama mu zazpívalo v pohádkovém příběhu „Radúz a Mahulena“, jež si našlo hudebního skladatele v mladém Josefu Sukovi. Jednou byl totiž Suk na návštěvě u mecenáše Hlávky, kde na jedno Zeyerovo drama někdo upozornil a básník kupodivu se zhudebněním souhlasil. Sukova melodičnost a Zeyerova romantika vydaly nesmrtelné dílo.

Ze spisovatele, který nebyl pro svůj romantický anachronismus uznáván, se na konci života slávy dočkal. Zřejmě strohá doba potřebovala vyjít z racionality času a Zeyerovo dílo jí nabídlo svět rozkoše a krásy fantazie.

Otevřít samostatnou stránku

Zastavení 2 z 7

Jaroslav Kamper

1871–1911

Unknown author Unknown author · Public domain

Pamětní deska · Nerudova 233/40

Český spisovatel, překladatel a první dramaturg Městských divadel pražských. Znalec staré Prahy a organizátor společenského života.

Když přišel mezi kumštýře, každý čekal co má nového, co objevil a co ho napadlo, prostě byl člověk neposeda, který jiskřil a vybavovaly se mu obrazy co, jak, kdo a kde. Byl to muž rozhrnující oponu dramat života Prahy, jež často režíroval a málokdy se mu vymkl balvan z rukou jako Sisyfovi. Hodně psal o všem možném, hrál divadlo, řečnil, vysedával po archivech a hledal zajímavosti. Byl skvělý řečník, bravurní fejetonista a kritik.

Jednou přiběhl z archivu Národního muzea s náramně zajímavou zvláštností. Zaujala i Aloise Jiráska. Navrhl totiž, aby se v Praze zinscenovalo dobové setkání W. A. Mozarta s Casanovou (známým myslitelem, spisovatelem a dobyvatelem ženských srdcí). Ti dva se prý měli sejít v Praze na Malé Straně mezi vznešenou společností po slavné premiéře Mozartovy opery „Don Giovanni“ (29. října 1787). Jirásek zalistoval v dějinách a navrhl, aby se legenda o schůzce Mozarta s Casanovou odehrála na plese v Colloredo-Mansfeldském paláci. A jiný hned přidal, že by se všechno mělo odehrát v historických kostýmech a podle tehdejšího ceremoniáře rokoka.

Lidé sehnali všemožné propriety a jednoho dne roku 1905 navečer přijela vznešená společnost do Colloredo-Mansfeldského paláce rokokově načančaná a samozřejmě v kočárech. Jirásek si přivedl malířsky nadanou dceru Boženku s manželem Hanušem Jelínkem, překladatelem slavných „Zpěvů sladké Francie“. Herci Městských divadel pražských zvládli své role s dobovou noblesou.

Kamperovi bylo 34 roků a k nápadu ho inspiroval jeho nedávný objev v Národním muzeu. Našel jediný exemplář knihy myslivého frejíře z duchcovského zámku G. Casanovy. Bůhví, jak se do muzea dostal a jak dlouho tam ležel. Název knihy byl „Soliloque d’un penseur“ (Samomluva myslitele). Kniha vyšla v roce 1786, čili v roce, kdy o vánocích 26. prosince uvedl výtečný kapelník Strobach poprvé v Praze Mozartovu „Figarovu svatbu“.

Svou zálibu v tajemnu si Kamper přinesl už ze studentských let na gymnáziu i na právech, jež vystudoval na české univerzitě v Praze. Otiskoval lecjaké zajímavosti z pražského života. Zveřejňoval hlavně jeho tajuplnosti. Nedaleko od Kamperovo bydliště v Nerudovce žil kdysi spisovatel Josef Svátek, který toho o Praze objevil jako málokdo. Kamper byl brilantním vypravěčem a neméně pohotovým psavcem. Jeho rozhled po dějinách i mytologii pražských zákoutí, po literatuře, malířství a divadle byl pozoruhodný. Když se sjednotila městská divadla pražská, stal se jejich dramaturgem. Uměl vybrat i upravit hru, naprogramovat repertoár, což nebylo zrovna lehké, protože ředitelem Vinohradského divadla byl Václav Štech, otec historika umění V. V. Štecha, a ten z pochopitelného důvodu prosperity divadla dával přednost operetkám a fraškám. Kamper mu dovedně podsunul i Hauptmanovo „Tkalce“.

Přistěhoval se do podhradí na Malou Stranu ze Starého Města, protože zákoutí pod katedrálou sv. Víta vonělo tajemstvím. Dům „U Kamenného sloupu“, kde bydlel, byl plný záhad. Kdysi patřil malíři Lunovi, příteli malíře Brandla. Luna projektoval kapli na Bílé hoře. V domě bydlely i známé sestry Kalašovy, z nichž Klementina proslula jako hvězda světových operních jevišť a zemřela v Bahii. Prostě každý dům tu byl naplněn dějinami i zkazkami.

Kamper uměl česky stejně jako německy, proto také jeho prvním redakčním místem byl ve třiadvaceti německý časopis „Politik“. Nechyběl ve známé společnosti Jakuba Arbesa, jež se scházela u sv. Tomáše a nesla název „Mahábhárata“ (indický epos), vysloužil si křeslo předsedy Kruhu českých spisovatelů a sám se zapsal do literárního slovníku jako autor kritik, fejetonů a článků. Vydal román „Bílá láska“, ale snad nejvíce upoutal překladem románu „Osud“ z prostředí haagské aristokracie od průkopníka psychologického románu Louise Couperuse (1863 – 1923), jenže osud mu zkrátil obrovskou činorodost už ve čtyřicítce.

Otevřít samostatnou stránku

Zastavení 3 z 7

Josef Svátek

1835–1897

Anonymous Unknown author · Public domain

Pamětní deska · Jánský vršek 325/9

Český historický spisovatel a novinář. Znalec doby rudolfinské, jež byla zdrojem jeho početné historické prózy. Redaktor „Pražského deníku“. Z díla: „Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze“, „Tajnosti pražské“, „Majestát Rudolfa II.“, „Sedláci u Chlumce“, „Obrazy z kulturních dějin českých“.

V čase národního zármutku nad ohořelým troskami Národního divadla (1882-3), stěhoval se Svátek do malebného malostranského zákoutí Jánského vršku. V těch místech kdysi bývala dědina obklopena vinicemi. Měl odsud skok do redakce vládního listu „Pražský deník“, který řídil. Přátelil se s Nerudou, který byl o rok mladší a v roce 1860 spolupracovali v redakci Krásova „Času“. Neruda zanechal studia filosofie a Svátek opustil techniku. Neuposlechl zámožného otce, aby si našel výnosnější místo. Propadl tajemství Prahy. Zasvětil život pražským archivům, jež byly plné tajemství a historických dramat.

Krásův „Čas“ nebyl listem, který by byl nadšený z císařova vydání tzv. Říjnového diplomu (20. 10. 1860), jímž slíbil ústavnost. Byl to konzervativní list. Neruda z redakce odešel, Svátek zůstal. Tím se jejich politické cesty rozešly. Svátek byl stoupencem oficiální vládní politiky a nevadil mu vládní list „Pražský deník“. Zveřejňoval v něm zajímavé objevy z pražských archivů. Šéfredaktorem listu byl jedenatřicet roků (1866- 97), archivy byly takřka jeho druhým „domovem“. Svátek vybíral ze zasutých fasciklů bezpočet neznámých pověstí a zajímavostí o Praze, které ještě nikdo neznal. Mohl zužitkovat i obdivuhodně rozsáhlý archiv předčasně zesnulého spisovatele, dramatika, organizátora českého života J. B. Mikovce.

Francouz Eugène Sue (1804-57) odkryl drama velkoměsta v románu „Tajnosti pařížské“, Svátek o to usiloval v románu „Tajnosti pražské“. V „Pražských pověstech a legendách“ sáhl do neznáma, jež nejen vzrušovalo, ale i obnažovalo dějiny. Bral, jak nacházel, a psal, jak uměl – s velkou fantazií. Skloubil pražské podivuhodné neznámo v dramatické zápletky. Psal květnatým jazykem a velmi čtivě.

Svátek si oblíbil „rudolfinskou“ dobu. V době úmrtí své ženy, kterou pohřbil na Malostranském hřbitově v roce 1871, v místech za půlící zdí na nové části hřbitova, vydal román „Majestát Rudolfa II.“, čili o úmluvě mezi katolíky a českými bratry, že obě strany budou dbát na rovnoprávnost obou náboženství. Tomuto tématu je blízký další román „Vězeň na Křivoklátě“, čili o českobratrském biskupovi Janu Augustovi (1500-1572), který byl na Křivoklátě vězněn (1548-1565). Byl stoupencem bratrské šlechty a zúčastnil se boje české šlechty proti okupační expanzi do české země Ferdinandem I. (1503-1564), zakladatelem rakouské habsburské větve.

V románu „Poslední Budovec“ vypsal celou osudovou kalvárii života vůdčího ducha českých bratří, spisovatele a politika, který byl jako druhý v pořadí popraven 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí.

Zajímavým vyprávěním je také Svátkovo studie o osudech sbírky umění Rudolfa II. nebo o vzniku poštovnictví v Čechách.

Svátkovy objevy z dějin kultury jsou nesmírné cenné a patří k velkým zásluhám jeho badatelského úsilí. V roce 1891 vydal své archivní objevy ve dvou svazcích „Obrazů z kulturních dějin českých“. Dodneška čtenáře zaujmou Svátkovy dramatické kapitoly „Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze“, v nichž vypravuje sám kat a lékař Mydlář o popravě českých pánů v roce 1621 na Staroměstském náměstí.

Svátek psal převážně o pobělohorské době. Napsal knihy „Bitva bělohorská“, „Pasovští v Praze“ a jiná vyprávění, nabitá dramatem vpádu vojska Matyáše za pomoci pluků svého příbuzného pasovského biskupa Leopolda. „Pád rodu Smiřických“ ukázal osudy odbojné rodiny českého šlechtice, jemuž po Bílé hoře zkonfiskovali majetek, z něhož si např. Albrecht z Valdštejna přisvojil dům na Malostranském náměstí, na němž je pamětní deska, že se v něm sešli k přípravě 2. pražské defenestrace odbojní nekatoličtí páni.

Svátkovo románová, povídková i odborně historická tvorba je velmi rozsáhlá. Jsou pramenem údajů nejen z pražských archivů. V pohledu na české dějiny se však rozchází s Třebízským a Jiráskem, což je pro oficiálního mluvčího rakousko-uherské politiky pochopitelné. Měl hluboké sympatie k trpícímu českému národu, ale příčiny selských bouří nebo událostí roku 1848 viděl očima vládního listu.

V roce 1894 se Svátek s historikem A. Rezkem ujal pokračování Zapovy „Česko-moravské kroniky“. Zpracovali údobí vlády Leopolda I., Josefa I., Karla VI., Marie Terezie a Josefa II. Ve 20. letech 20. století vyšly Svátkovy spisy ve 35 svazcích a jsou dodneška čteny hlavně pro zevrubnost a detailnost údajů dějin, jež si často barvitě přikresloval.

Otevřít samostatnou stránku

Zastavení 4 z 7

Franz Kafka

1883–1924

Unknown photographer · Public domain

Pamětní deska · Tržiště 15

Německý spisovatel z pražské židovské komunity. Vyšel z filozofie dánského předchůdce existencialismu Soren Kierkegaarda (1813-55). Jeho nejznámější román „Proces“ vznikl začátkem l. světové války a čtenářsky jej objevila doba po 2. světové válce. Z knih: „Amerika“, „Proces“, „Zámek“ a sbírky povídek.

V srpnu 1912 navštívil přítele Maxe Broda a navečer od něj odcházel okouzlen krásnou Felicií Bauerovou z Berlína, s níž se u přítele setkal. Z náhodného okamžiku vznikla pětiletá známost, jež zanechala v Kafkově literární pozůstalosti na 500 hořkosladkých, rozechvělých dopisů. Snad by si Felicii vzal, ale jednoho večera 1917, když bydlel v kamrlíku Schönbornského paláce na Malé Straně (dnes velvyslanectví USA), mu vyhrkla z úst krev a po zvážení pro a proti Felicii napsal, že si ji nemůže vzít.

Vrátil se do bytu rodičů v židovské komunitě na rohu Maiselovy ulice, kde teprve v roce 1869 sejmuli řetěz, který odděloval Židovské město od Starého Města pražského. V pražské židovské komunitě se rovněž narodil skvělý estetik E. Utitz, filozof Hugo Bergmann, novinář E. E. Kisch, spisovatelé Max Brod a W. Werfl a mnohé další zářící hvězdy židovské kultury. Kafkova tichá, přemýšlivá povaha nesnášela „zištnost rodičů, ten nejvlastnější rodičovský cit“, jak na gymnáziu napsal otci, který měl v přízemku svůj krám. Matka naštěstí dopis prozíravě zadržela.

Franz podle otcova přání vystudoval práva, neboť práva byla studnicí existenční jistoty, jež měla pozvednout rodinnou prosperitu. Franz si v roce 1908 našel místo v Dělnické úrazové pojišťovně na Poříčí, kde mu pod rukama přímo defilovaly dělnické osudy, jež ztrpčovaly jeho myšlení, vzbuzovaly v něm úzkost, osamocení až zoufalství. Tehdy si zavedl „deník“, do něhož zapisoval své myšlenky nad knihou existenciálního dánského filozofa Kierkegaarda. Zaznamenal si: „Dává mi za pravdu jako přítel.“ Své úvahy otiskoval na pokračování v roce 1910 v pražské německé „Bohemii“ a později vyšly knižně. Ale to už jej objevil mnichovský časopis „Hyperion“ a vydal mu několik delších próz. Byly jadrné a vášnivé, obroušené v polemikách židovského klubu i mezi českými intelektuály, s nimiž brouzdával Prahou a mluvil s nimi plynně česky.

Prózu psal od roku 1904, jenže při své vášnivé sebekritice bolestně a tvrdě hledal, jak se co nejsilněji vyjádřit. V roce 1912 překvapil povídkou „Ortel“ a ta už byla z těch prací, o nichž estetik Utitz později napsal, že: „Každý jeho spis bylo existenciální rozhodnutí krajní opravdovosti.“ Byl to prostě bolestný zápas o přesné vyjádření bolestné skutečnosti. Těch bolů byl v něm až na dno života.

Kafka se dopracoval až románu, který nazval „Zámek“. V něm je hrdinou zeměměřič, který úporně a velmi tvrdě usiluje o svou existenci. Ve stejných pocitových dimenzích se pohybuje próza „Amerika“, původně nazvaná „Nezvěstný“, ale Max Brod Kafkovi doporučil název upřesnit. A znovu existenční zápas hrdiny Rossmanna za spravedlnost. Snad nejhlasitěji promluvila další Kafkova kniha „Proces“, mistrné vypsání absurdity světa, bezuzdné anonymity, v níž lidé žijí. Někde, prostě mezi cizími zdmi, vede obhajobu své existence jakýsi Josef K. Spisovatel Weiskopf napsal, že: „Kafkovi hrdinové nejsou hrdinové apatičtí, nýbrž neúnavně usilující.“ Čili není v nich bezbrannost, ale hořkost i tichá ironie.

Kafka se často stěhoval z místa na místo, aby prožil autentické duševní stavy svých postav, každou skulinku tajemství místa i okolí. Jakési spoluprožívání, k němuž si pomáhá porozuměním místa, děje a času. Pak mu zbývá jen přetlumočit vlastní zážitky. V roce 1915 Kafkovi udělili Kleistovu cenu za fragment románu „Amerika“. Bydlel tehdy v Dlouhé ulici a začínal psát první stránky svého proslulého románu „Proces“. Byl nadmíru přecitlivělý na hluk, hledal ticho. Proto si našel místnůstku na Malé Straně, kde promlouval „genius loci“. Chodíval za sestrou Ottlou do jejího pronajatého domu ve Zlaté uličce vedle katedrály sv. Víta. Franz zajásal. Přišlo to jako na zavolání, protože psal část dramatu lokalizovaného do katedrály sv. Víta. Chodil Nerudovou ulicí nahoru do domečku a nasával atmosféru času i místa.

V roce 1917 požádal v pojišťovně pro akutní tuberkulózu o zdravotní dovolenou. Nemoc jej popoháněla v tvorbě i za vidinou uzdravení. Zprvu odjel za sestrou Ottlou na venkov a v roce 1920 jel až do Merana v Tyrolsku. Odsud posílal dopisy rozevláté novinářce Mileně Jesenské, která kdysi přeložila do češtiny jeho „Ameriku“ a S. K. Neumann ji v roce 1920 vydal v „Kmenu“. Kafka se tiše a pokorně vyrovnával se svým osudem a začal psát o to oduševněleji svůj nejrozsáhlejší román „Zámek“. Vstoupil do ringu života nerovného zápasu s nemocí i s románem. Hnalo jej to za nadějí do různých míst, ba našel cestou i několik útrpných lásek, jež mu rozuměly a zklidňovaly jeho duševní napětí.

Nemoc zjasňovala jeho vidění pravdy a času. V Murithu u Baltského moře potkal svou poslední lásku, dvacetiletou Doru, která při něm zůstala až do jeho skonu. Byla svědkyní, jak tvrdě psal svou poslední malou prózu „Josefina“, jež byla podobenstvím tvrdé konfrontace umělce se společenskou skutečností, jež vyústila do poznání, že nad soudem umělce je vyšší tribunál – národ. Román „Zámek“ už nedopsal.

Dne 27. března 1924 musel být Kafka převezen do Prahy a odtud do plicního sanatoria Weiner Wald. Brzy na to byl převezen na kliniku a nakonec zemřel v sanatoriu Dr. Hoffmanna v Kierlingu nedaleko Vídně. Mnoho prací spálila na jeho přání Dora, jiné práce Doře zabavili fašisté v Berlíně. Teprve po 2. světové válce lidé Kafkovi porozuměli, protože absurdita války spálila nejednu iluzi a obnažila nitro člověka v jeho nahé existenci.

Otevřít samostatnou stránku

Zastavení 5 z 7

François René de Chateaubriand

1768–1848

Anne-Louis Girodet · Public domain

Pamětní deska · Lázeňská 286/6

Francouzský spisovatel a diplomat. Sloužil v armádě a diplomatických službách monarchie. Z historických, filosofických a politických spisů: „Duch křesťanství“ (1802), „Bonaparte a Bourboni“ (1814), „Restaurace a monarchie“ (1831). Z literárních spisů: „Atala“ (1801), přeložena J. Jungmannem (1805), „Paměti ze záhrobí“ (1848).

Před vyhlášeným hotelem na Malé Straně „V lázních“ se 24. 5. 1833 v 7 hod. večer zastavila karosa, z níž vystoupil důstojný šedesátník a rychle zmizel v budově. Ráno se v „Prager Zeitung“ objevil drobný titulek: Hr. Vicomte Chateaubriand von Paris (in Bad). Lidé, kteří před 30 roky (1905) prožili šokující zážitek z jeho poetické prózy „Atala aneb Láska dvou divochů na poušti“ ve skvělém překladu Josefa Jungmanna, porozuměli, ale málokdo věděl, že Chateaubriand přijel do Prahy krátce po sobě už podruhé.

V půl desáté večer jej s dvorní škrobeností na Pražském hradě přijal francouzký exkrál Karel X., jemuž spřízněný císař František I. po útěku před francouzskou revolucí poskytnul azyl. Chateaubriand měl projednat delikátní záležitost vévodkyně Marie Karolíny, vévodkyně z Berry, vdovy po králově mladším synovi. Znovu se tajně provdala za Carla Lucchesi-Palli a pučem chtěla sesadit tchána z trůnu. Porodila ve věznici Blaye dceru, kterou dvůr měl za nemanželskou. Chateaubriand uspěl. Vše bylo odpuštěno a vévodkyně se mohla vrátit k synovi Jindřichovi a k dceři Louise, kteří pobývali s dědou v Praze.

Přestože se exkráli Praha zalíbila, musel 26. 5. 1836 kvůli korunovaci Ferdinanda V. z města odjet. Uchýlil se před cholerou do Gorice, kde na choleru přece jenom zemřel 6. 11. 1836. Chateaubriand si o pražské epizodě do své slavné autobiografie „Paměti ze záhrobí“ poznamenal: „Zatím co jsem se přes něj (Karlův most) ubíral, Karel X. kráčel po chodníku, pod paží měl deštník a jeho syn jej doprovázel, jako najatý průvodce. Řekl jsem v conservateuru, že si člověk stoupne k oknu, aby viděl míjet monarchii. Viděl jsem ji míjet na pražském mostě.“

Chateaubriand se vrátil do pařížského ústraní. Dopisoval paměti svého bouřemi zmítaného života, o němž si od roku 1811 dělal poznámky. Byl jedenáctým dítětem starého šlechtického rodu ze Saint Malo, kde: „Poprvé pocítil záchvat oné nudy, která je mou mukou a mou blažeností.“ Dal se k vojsku, ale za revoluce odjel do Ameriky, pak se vrátil zraněn v bitvě u Thionville a emigroval na 7 roků do Anglie. Bez prostředků a roztřesen z popravy bratra, z věznění sester a ze smrti matky.

Všechno co prožíval, formovalo jeho filozofickou vizi. Zahořel Rousseaovým návratem k přírodě, jenže podle něj měl Rousseau zachovat své učení v tajnosti. Francouzské encyklopedisty rád neměl, protože jejich filosofie byla „první a konečnou příčinou“ revoluce. V roce 1800 si z Anglie do Paříže přivezl kromě filosofických esejí o dějinném spříznění revolucí, epos v próze „Načezové“. Vydal z něj v roce 1801 jen část s názvem „Atala“. Byla to oslnivá prozaická báseň o lásce dvou divochů, čili romantický příběh, který svou dobu nadchnul.

Ve spise „Duch křesťanství“ křesťanskou víru zpoetizoval, čímž si naklonil Napoleona, který jej jmenoval tajemníkem velvyslanectví v Římě. Chateaubriand však na Napoleona zanedlouho zanevřel, protože nechal popravit nějakého aristokrata. V úctě ke křesťanství začal psát epos nazvaný „Mučedníci“, a protože chtěl prožít a zažít všechno, co hodlal napsat, zajel si za inspirací přímo do Jeruzaléma.

V roce 1814 vydal spis „Bonaparte a Bourboni“, jímž si Napoleona obměkčil, takže se znovu vyhoupl do diplomatických křesel a dotáhl to až na ministra zahraničí. Dali mu za úkol diplomaticky zamezit konfliktu se Španěly. V době, kdy se otevřeně vyznával ze svého duchovního stavu, napsal spis „Z monarchie podle charty“, v němž přiznal, že sám má koneckonců větší smysl pro konstituci, než se to dalo očekávat od „royalisty rozumem a přesvědčením“.

Dlouho před veřejností ukrýval své „Paměti“, k nimž si dělal poznámky předlouhý čas a vyhlásil, že musí být vydány až po jeho smrti. Proto se jim dostalo názvu „záhrobní“. Podařilo se mu „Paměti“ dokončit v roce 1836 a dokonce z nich předčítával úryvky v kruhu pařížských přátel. Ti jej přesvědčili, aby je prodal ještě za svého života. Souhlasil, ale vymínil si přece jenom vydání až po smrti. Dychtiví akcionáři si však od něj vymohli alespoň souhlas k vydání některých fejetonů. „Paměti ze záhrobí“ vyšly knižně v letech 1849-50, až po smrti autora, který ještě pod svými okny uslyšel zahřmět revoluci (1848). Těžce by ji nesl, protože byl proti svobodnému vyjadřování názorů, byť sám to nedodržoval. Literární historie jej ocenila jako spisovatele, který dal prozaické literatuře básnivost.

Nechal se pohřbít blízko svého rodiště na ostrůvku Grand Bé.

Otevřít samostatnou stránku

Zastavení 6 z 7

Jan Werich

1905–1980

Unknown author Unknown author · Public domain

Busta · U Sovových mlýnů 501

Český herec, dramatik a spisovatel z dvojice „V + W“ (Voskovec a Werich), kterou v „Osvobozeném divadle“ doplnil skladatel Jaroslav Ježek. Z díla: „Caesar“, „Slaměný klobouk“, „Kat a blázen“, „Hej rup!“. Po německé anexi ČSR žil v USA. Po válce vedl Divadlo ABC, hrál v mnoha filmech („Císařův pekař a pekařův císař“, „Pád Berlína“, „Baron Prášil“, „Uspořená libra“, „Medvěd“ aj.). Napsal pohádky, cestopis, namluvil literární díla „Dobrý voják Švejk“.

V onen den padalo zarudlé listí do Čertovky a Dobrovský se z kamenného piedestalu smutně díval na svůj starý dům. Lidé tiše našlapovali, zvolňovali krok a zvedali zrak k oknům v patře. Leží tam velký mrtvý, tiše, tiše, je to dům „genius loci“, v němž za oblouky v přízemí psal verše V. Holan, o Praze v něm psal historik Wirth a loutkář Trnka tu vymýšlel příhody pohádkové něhy. Všecko tu šeptalo důstojností a nádherně počesku.

Uběhl čas a na zdi u vchodu se přes noc objevila Werichova bysta. Bez povolení úřadů, což úřední židle dávaly znát. Šest sochařů se přihlásilo k velkému člověku české kultury a tajně mu za noci připevnilo na ohradní zeď jeho bystu. Úřední hlavy váhaly, zda zasáhnout či ne.

Werich bydlel na Kampě už před válkou a nikdy nezapomněl na den, když za ním přiběhli kamarádi, že na cestě autem mu skonal otec. Ještě se potěšil z divadelní slávy syna, který ho kdysi pořádně potrápil, když utekl ze studia práv. Ale táta se dávno smířil s „komediantem“, třebaže právníci bývají v balíku. Legrace přece rozhrnuje lidské city a srdce. Na legrační náturu to u něj vypadalo už na smíchovském gymnáziu, to ano, když s kamarádem Voskovcem srůstali ve „dvojče“. Stačil pohled, stačila grimasa, stačilo slovo a bylo mezi nimi jasno. Werich byl tlustý, Voskovec tenký, Voskovec měl mistrnou dikci, Werich „mlel“. Prostě dvojice laškovného nedorozumění.

Werich vypravoval, jak vznikl první skeč: zaklepal u dveří Voskovců v Ostrovní ulici, otevřel mu Voskovec mladší: „Co si přejete?“ „Vy jste pan Voskovec?“ „Ano.“ „Přišel jsem se podívat na tu hrobku, co nabízíte v inzerátě.“ Voskovec ukázal na almaru: „Tady je ta hrobka.“ „Nu, ještě pěkná, kolik byste za ni chtěl“ …atd. A už byli naladěni na stejnou notu. Právě z této improvizace vyrostl kuplet „Kupuju hrobku“, na níž nabalili dialogy, jak přicházely. Předvedli se na školní mikulášské besídce. V roce 1927 se z této jejich „suty“, jak tomu říkali, vzniklo představení „Vest pocket revue“ v Malostranské besedě. Mělo 200 repríz.

Na počátku byla studentská legrace a v roce 1929 vznikla scéna „Osvobozené divadlo“. Hry dvou komiků nebylo žádné drama, ale „sranda a radost z přemýšlení“ čili byly to „suty“, tedy padající čůrky myšlenkového písku z vyboulené omítky života. Brzy vstoupila do jejich „suty“ muzika téměř slepého, nemocného absolventa konzervatoře, Jaroslava Ježka, který na jeviště přinesl zpěvnou rytmiku jazzových písniček, jež roztočily jeviště.

Hravý studentský poetismus začátkem 30. let se proměňoval v ostří společenské satiry. V roce 1932 V+W uvedli antickou sérii „Caesar“, jež se vysmívala „také demokracii“. Třicátá léta kvasila kontrasty světové hospodářské krize a pod jejím pláštěm vtrhl do Evropy utlachaný, sebejistý a fanatický fašismus. Osvobozené divadlo na něj uvádělo mistrné jinotaje v „Oslu a stínu“, „Katu a bláznu“, „Těžké Barboře“, „Baladě z hadrů“, „Rubu a líci“. Ale nebylo to jenom brnkání na strunu rakouského šílence. Spolu s režisérem M. Fričem V+W vytvořili čtyři filmy.

Divadlo V+W válčilo s lidskou hloupostí a brutalitou. V září 1938, kdy Hitler provedl „anšlus“ Rakouska, čili jeho připojení k německé říši, němečtí sudeťáci vydali 8 požadavků, které znamenaly rozbití ČSR. Osvobozené divadlo hrálo třikrát denně „Pěst na oko“ s parafrází souboje Davida s Goliášem.

Jenže divadlo V+W bylo po jedenácti letech 9. listopadu 1938 zakázáno. Dne 9. ledna 1939 už Werich s Ježkem utíkali do Curychu, odkud se přeplavili za oceán do USA. Tam se sešli s Voskovcem. Všichni tři protagonisté prožili šest roků v cizině. Byla to tvrdá zkouška v jejich životě, protože každý pro sebe musel hledat obživu a divadlo v cizím prostředí to neumožnilo.

Když se po čase sešli v New Yorku a našli si spojení s domovem prostřednictvím rozhlasu, vysílali „černé čtvrthodinky“. Nabyli znovu pocitu, že promlouvají ke svým, byť přes moře a na tak velkou dálku. A vysílali domů často, protože věděli, že každé slovo je vzpruhou, je-li vysloveno upřímně a v pravou chvíli. Domů se po válce vrátili jenom dva – Voskovec a Werich, Ježek v roce 1942 v USA zemřel.

Populární dvojice spolu pak doma hrála jenom do roku 1948, kdy Voskovec natrvalo zůstal za mořem v USA. Werich zprvu adaptoval několik starých společných her, scénaristicky i herecky se podílel na tvorbě filmů, potom přišla jeho ředitelská a herecká etapa v „Divadle ABC“. Jeho tradiční tažení proti lidské hlouposti, která je, jak napsal, „největším nepřítelem člověka“, to pokračovalo. Vedle něj rostli herci Horníček, Kopecký, Bohdalová, Zázvorková a další. Sehrál skvělé role ve filmech „Císařův pekař a pekařův císař“, „Pád Berlína“ atd. a nezapomenutelně se zapsal do televizní tvorby v hrách „Medvěd“ a „Uspořená libra“.

Werich vydal pohádku „Fimfárum“, cestopis „Italské prázdniny“, v rozhovorech vyslovil své moudré a hluboce humánní názory a kromě mnoha jiných, početných rolí na jevišti i ve filmu, namluvil i Haškovo, světově proslulého, Dobrého vojáka Švejka. Těm, kdo jej měřili a měří úzkoprsým metrem, vzkázal: „Nikdo na mně nemůže chtít, abych se omlouval kdejakým blbcům a dokazoval jim, že jsem odjakživa pokrokovej.“

Otevřít samostatnou stránku

Zastavení 7 z 7

Karel Hynek Mácha

1810–1836

Jan Vilímek · Public domain

Pamětní deska · Újezd 401/35

Český romantický básník, dal základy české moderní poezii. Vydal lyricko-epickou báseň „Máj“ (1836). V pozůstalosti drobná próza: „Cikáni“, „Marinka“, „Křivoklad“ a verše.

Na konci zasedání čs. vlády 30. září 1938, jež přijímalo diktát „Mnichovské smlouvy“ (29. 9. 1938), vystoupil guvernér Národní banky Karel Engliš s návrhem, aby se do Prahy převezly z okupovaných Litoměřic ostatky K. H. Máchy. Předvídal možné důsledky germanizace ze svých zkušeností z rodného Slezska. Vláda návrh přijala a rozhodla, přesunout nejen Máchovy ostatky, ale i pomník, který před sto lety doporučil zbudovat K. H. Borovský. V Litoměřicích byl postaven na Máchově hrobu kenotaf (náhradní pomník).

Navečer v sobotu 1. října 1938 byl už Mácha v Praze a začala práce antropologů, kteří po složitém expertíze potvrdili autentičnost Máchových ostatků. Po německé okupaci ČSR (15. 3. 1939) se hned 7. května 1939 u Národního muzea shromáždilo velké množství lidí, a když z Panteonu vyšli s ostatky představitelé města v čele s primátorem dr. Klapkou, lidé se k průvodu potichu a důstojně přidávali. Bylo to výmluvné, hrdé a jinak tomu nebylo po celou cestu na Slavín, ověnčenou tisícovkami lidí a hlídanou německou policií.

Mácha byl Pražan, navštěvoval piaristické gymnázium spolu s vlastenci Sabinou, Riegrem a zaníceným všudybylem, pozdějším lékařem Pichlem, který upozornil ředitele prof. J. Jungmanna, že Mácha píše verše. Jungmann si přečetl Máchovu báseň „Svatý Ivan“ a doporučil ji ke zveřejnění časopisu „Večerní vyražení“. Mládí v Máchově poetickém světobolu postřehlo cosi nového, osobního a spolužák Rieger hned po jeho smrti v dopise příteli napsal: „A ten básník nejgeniálnější, aspoň ze všech nejmladších, zemřel.“

Mácha vyrůstal se Sabinou Na Františku, kde spolu prolézali romantická závětří Starého Města kolem Vltavy. Sabina si vzal za povinnost, napsat životopis kamaráda, protože kdo jiný by o Máchovi vypověděl, o čem snil, jaký byl a co se skrývalo za jeho maskou samorostlého, sebevědomého muže. Znal Máchova otce, který býval sládkem, ale po finančním bankrotu Rakouska roku 1811 přišel i o to málo, co měl a otevřel si na Dobytčím trhu (Karlovo náměstí) krupařský krámek, v jehož zadní části měl Karel svůj kutloch: postel, stolík, dvě židle a na zdi kytaru, vzpomínal Pichl. Každému četl své verše, které si zapisoval v několika kopiích na čtverečky papíru.

Mácha nebyl snivě uťápnutým poetou, ale rázným a svéhlavým mladým mužem, který s přítelem Strobachem (v roce 1848-49 řídil Kroměřížský sněm) studoval práva, diskutoval o politice a hrál roku 1834 s Tylem „U Kajetánů“ v Ostruhové (Nerudova) ulici v prvním českém divadle, kde se poznal se svou Lori (Eleonora Šomková) a seznámil se s muzikantem, krejčím, hercem, spisovatelem, důvěrným přítelem Tyla, Kaškou. Právě Kaška mu spíchl jeho pověstný karbonářský plášť.

Mácha žil vášnivě obrodou českého národa a brzy jej uchvátila poezie revolučního anglického lorda Byrona. Vtáhla jej tajuplná romantika. Hledal ji v zákoutích chudiny za Anežským klášterem, na hradech, jež navštěvoval, popisoval a kreslil, v Krkonoších, Tyrolech, Benátkách a Terstu. Toulal se lesy, mluvil u milířů s uhlíři, nocoval s nimi, chodil na hřbitovy, za cikány, byl dokonce svědkem veřejné popravy.

Postupně se v něm vzepjal buřičský vzdor vůči světu lidí: „Hledám lidi v mém jak nitru žili, bez srdce však larvy najdu jen,“ zabouřil. Hltal historickou prózu Waltera Scotta, prostě se v něm romanticky vzepjalo vášnivé, hledající „Já“. Psal jinak než idol doby, básník a vědec Čelakovský, který vtáhl do veršů krásu lidové poetiky. Mácha vcházel do hlubin lidské duše a zpíval o jejich touhách po člověčenství.

Psal zprvu německy. Přestože jej k veršům zlákal příklad Čelakovského poetiky, čili Čelakovský mu byl učitelem, probuzená romantika mu našeptávala vzrušující tajemno, jež se nemohlo projevit jinak, než tajemnem veršů. Máchův přítel Pichl, autor „Vlasteneckých vzpomínek“, napsal, že Mácha měl v sobě hodně ctižádosti a často ješitně vybuchl. Žil duševně jinde, než brilantní kritik umění Chmelenský, který si kritické soudy vybrousil na Čelakovského poezii, a proto až stroze odmítl Máchovy verše. Chmelenský žádal od umění především umění, ale v Máchově vášnivé osobní mluvě je neviděl. Prostě nepochopil, že poezie už stála na křižovatce moderního života i výrazu.

Mácha se v prózách „Křivoklad“, „Marinka“ či rozsáhlejších „Cikánech“ vmýšlel a vciťoval do osudové tragiky lidského údělu smrti, zmaru, ztráty svobody. V tom byl první. Ukazují to i názvy jeho mladých veršů „Těžkomyslnost“, „Budoucí vlast“, „Mnich“ s tajemstvím horského kláštera.

Když dopsal povídku „Cikáni“, v níž se odehrává složitá rodinná tragédie ústící do utrpení a smutku, začal zpracovávat konečnou verzi svého slavného díla „Máj“. Příběhu ustrašeného lesů pána Viléma, který zavraždil svůdce své milenky Jarmily, v němž teprve později objevil svého otce. Romantika májové přírody, večera, noci a rána je korunována ve 4. zpěvu básníkovo meditací u popraviště. Prý po letech našel na popravišti Vilémovu lebku.

V roce 1836 skončil Mácha na výtečnou studia práv a jako advokátní koncipient (amanuensis) nastoupil místo u advokáta Durase v Litoměřicích. Pobyl ve městě jenom čtyřicet dní. Pak ve měste vypukl požár, Mácha se nastudil a zemřel na rychlý zápal plic.

Měl tehdy před svatbou s Lorou, která čekala jeho dítě. Na pohřbu 8. listopadu 1836 byl v Litoměřicích přítomen jenom jeho bratr a malý hlouček lidí.

Havlíček nechal na jeho pomník napsat: „Daleká cesta má, marné volání.“

Otevřít samostatnou stránku