Pohřeb F. Palackého koncem června 1876 zastihl Jiráska na gymnáziu v Litomyšli, jež byla jeho první kantorskou štací. „Dějiny národu českého“ mu byly biblí, protože Palacký položil základy vědeckého výkladu českých dějin. V pražském Klementinu, kam chodil na přednášky, byla rovněž „Akademie umění“, kde v divokých diskusích studentů na chodbách poznal M. Alše a bylo z toho celoživotní přátelství. Koneckonců Jirásek chtěl být zprvu malířem a jeho povídky a romány jsou proto psány, jakoby kladl obrázek k obrázku.
Začal nejdříve veršem, ale brzy v sobě našel schopnost vypravěče. Mikoláš mu zaníceně vyprávěl o svém kraji, kde husité hnali křižácká vojska z české země, a také mu neopomenul vykreslit svého strýce Fanfuleho, „ševaliéra“ v napoleonských válkách. Tvrdý rejtar připomínal Jiráskovi tvrdé chlapy z rodného Hronovska, a proto se dal do psaní „Povídky z hor“ (1878), kde se to fanfulovskými typy jen hemží. Byli to mistři sekery – nepoddajné, hrdé povahy.
Po dvou letech napsal román „Na dvoře vévodském“ a znovu je v něm tvrdý a statečný vesničan Kochan, který neuhnul ani před pánem hronovského zámku. Začal učit na gymnáziu v Litomyšli, kam si přivedl horoucí lásku do šťastného manželství. Starodávné město pod hradem bylo nabito dějinami nejen „Českých bratří“, ale hlouběji před nimi, a potom i po nich. Život v Litomyšli měl dějinný symbol hradu, vznešenost zámku a přítomnost bohatě mluvila uměním, v němž se zrodil Smetanův talent.
V tom vznešeném městě se Jiráskovi rozpívalo péro hlavně ve třech povídkách „Maloměstské historie“, z nichž zazářila především „Filosofská historie“. Vypravuje o studentských bouřích v Litomyšli roku 1848. Byla v nich pohoda, ale i závist a zabedněnost staromilců. Přesto tu napsal ještě romány „Konec a počátek“, „Ráj světa“, „V cizích službách“ a především nadherně hrdé „Psohlavce“. Tento román měl počátek v návštěvě MUDr. Thomayera, spolužáka Fridy (Vrchlického), na klatovském gymnáziu. Vzpomněli si na Palackého slova Havlíčkovi v roce 1852, kdy Rakousko udusilo český život Bachovou diktaturou: „Nyní potřebujeme více jednoho W. Scotta, než pět Žižků.“ Myslel tím na českého romanopisce, který by český národ seznámil s hrdými a krutými dějinami českého národa. Jirásek svému učiteli porozuměl a dal svůj talent do služeb národa.
Thomayer Jiráskovi vyprávěl o hrdém selském Kozinovi v Pošumaví, který se nebál vzdorovat přesile pánů. Jirásek neváhal a vydal se na Šumavu a Chodsko za „Psohlavci“, čili hrdými Jihočechy, kteří bránili hranice české země. V roce 1879 napsal román „Slavný den“ – o Žižkově boji proti křižákům na Vítkově (1420), jehož dějovým opakem je román „Konec a počátek“ o pádu Táboritů. Pak se se ctí pustil do románu „Psohlavci“ o odboji Chodů v čele s Kozinou. Velmi dojemně a hrdě promlouvají o bělohorské bitvě jeho „Skaláci“ a další povídky na stejná témata. Tím vlastně Jirásek literárně mapoval české dějiny.
Vyrostla v něm myšlenka románově zmapovat dějiny českého národa, aby si národ uvědomil sám sebe, tíhu svých osudů a svou hrdost. V letech 1887-90 napsal Jirásek první románovou trilogii „Mezi proudy“ o počátcích obrany české země před křižáky. A tito „křižáci“ promluvili na českém sněmu ústy hr. Schwarzenberga ještě roku 1889, protože nechtěl připustit M. J. Husa mezi pamětní desky na Národním muzeu. Prohlásil husity za „bandu lupičů a žhářů“ s komunistickými úmysly nerespektovat jejich majetek, nabytý rukama nevolníků.
V trilogii „Proti všem“ (1893) Jirásek vypráví o boji Jana Žižky proti křižákům v roce 1420, kdy je porazil na Vítkově. V tom roce si 67 mladých Čechů usilujících o české státní právo odpykávalo na Borech dvouletý trest a román byl Jiráskovo ozvěnou.
V letech 1900-1909 psal Jirásek třetí trilogii „Bratrstvo“. O časech, kdy zesláblé husitské síly opanovaly Slovensko a přinesly do krajů myšlenky vzdoru. To bylo finále husitství, jež ožívalo po celé české dějiny a posilovalo národ před násilím.
Už v roce 1888 vydal Jirásek své největší dílo „F. L. Věk“ (5. díl vyšel až roku 1906), jehož hrdiny byli čeští buditelé v počátcích českého národního obrození na konci 18. století. Z románu vystoupili do české přítomnosti živí, neúplatní a nadšení křísitelé českého národního života. Zvedali sebevědomí jazykově, institucionálně, nábožensky i hmotně. Bratři Thámové, Kramerius, Dobrovský, prof. St. Vrba, kupec Hek a další zasvětili vzkříšení českého národa svůj život. Souběžně psal Jirásek v letech 1896-1903 o rodném Hronově a do čtyř svazků se vypsal v knize „U nás“.
Na počátku 1. světové války dopsal román „Temno“, protože válka byla rovněž koniášovským temnem, kdy se slídilo po českých vlastencích, jako v pobělohorské době. Habsburkové učinili poslední pokus podřídit si český národ, zakázali úřední češtinu, zničili symboly českého království, zakázali české knihy, české vyučování, zavírali a popravovali české vlastence (Kramář, Rašín, Bezruč aj.). A v tomto protičeském šílenství psal Jirásek svého „Husitského krále“, čili mírumilovnou moudrost Jiříka z Poděbrad, který se v dějinách poprvé pokusil o ustavení mírové aliance států.
Jiráskova literární žeň tím však neskončila, protože souběžně napsal 10 divadelních her, počínaje „Vojnarkou“ z roku 1890, přes hry „Otec“, „Lucerna“, „Jan Hus“, „Jan Žižka“ atd., aby oslavil české tradice.
Jirásek byl od roku 1878 v Praze. Bydlel třicet roků na nábřeží proti Mánesu a učil na gymnáziu v Žitné ulici. Kdo jiný, než on, v květnu 1917 podepsal jako první „Manifest českých spisovatelů“, kteří žádali samostatný stát. Dne 18. 12. 1918 Jirásek vítal svého vrstevníka, prezidenta T. G. Masaryka do vlasti.
Bibliografie Jiráskova díla vydá na knihu, v níž je hodně objevného pro Čechy, kteří mají dodnes těžkosti zůstat svými, hrdými, aby si je druzí vážili jako společníky výtečných mozků a rukou. Ještě stojí za připomenutí převyprávění cestopisu Václava Šaška z Bířkova s názvem „Z Čech až na konec světa“ nebo generacemi čtené „Staré pověsti české“. Jeho pomník stojí proti Palackého mostu a o blok domů k Vyšehradu stojí pomník jeho učitele Františka Palackého. V díle obou si Češi připomínají vlastní dějiny, tedy tak jak byly, protože stále žijí křižácké myšlenky obrátit Čechům vlastní dějiny proti sobě samým. Pojem národ je nad pojmy náboženství a různé ideologie a každý národ přináší do orchestru národů vlastní part, ozvučený hrdostí z vlastní schopnosti.
